Jitka Fialová ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity zaujala nedávno na odborné konferenci QAK 2021 (dialog mezi vědou a praxí) přednáškou, která zpochybňuje miliardové investice EU do takzvané genderové politiky. Při porovnání dostupných dat totiž došla k závěru, že v řadě zemí, které jsou v čele žebříčku „genderové rovnosti“, je situace žen ve společnosti paradoxně v některých ohledech horší než v těch státech, které na „gender“ až tolik nedbají. V rozhovoru s INFO.CZ a portálem „scienceoom“ Fialová vysvětluje, proč by podle ní toto zjištění mělo vést ke změně „genderové politiky“ v EU.
Pokud přednášce, kterou jsem viděl, dobře rozumím, pak lze dokonce říci, že příliš velká snaha o genderovou rovnost ubližuje ženám. Je to tak?
Takhle je to až moc zjednodušující zkratka, určitě to totiž neplatí nijak obecně, v určitých aspektech ale může. Postavila jsem vedle sebe data ze zemí, kde je velmi vysoká rovnost žen a mužů, což jsou severské země či země západní Evropy, oproti třeba střední a východní Evropě, kde tzv. index genderové rovnosti takových hodnot nedosahuje. Porovnávala jsem třeba statistiky velmi důvěryhodného Eurostatu o domácím násilí, znásilněních, vraždách žen či uznávané studie ohledně kvót na ženy na manažerských postech. A ukázalo se, že je tu rozpor mezi teorií a realitou.
V čem konkrétně?
Průkazně se ukazuje, že v zemích, které jsou Evropským institutem pro rovnost pohlaví (známý pod zkratkou EIGE) hodnoceny jako nejvíce pokrokové, je zároveň evidovaný v přepočtu na obyvatele nejvyšší počet případů zmiňovaných nejtěžších forem násilí na ženách, čemuž má právě prosazování principů větší rovnosti pohlaví (tzv. genderového mainstreamingu) zabránit.
O jaké země se jedná?
Konkrétněji například v Anglii a Walesu, zemích, které jsou považovány za lídry v prosazování progresivních genderových politik, evidují dnes statistici na 100 000 obyvatel zároveň zdaleka nejvíce případů sexuálního násilí, celkem 275, z toho 90 % na ženách. Ve Švédsku, opět považovaném za vzor snahy o genderovou rovnost, jsou tato čísla také vysoká.Na 100 000 obyvatel připadá 190 případů sexuálního násilí a 75 znásilnění. Každý si to může na Eurostatu dohledat.
A jak je to pro porovnání třeba v Česku?
V Česku připadá na 100 000 obyvatel zhruba 13 případů sexuálního násilí a 6 znásilnění. Přitom rozhodně nejsme hodnoceni ve snaze o rovnoprávnost jako premianti. V EU jsme šestí od konce.
Projevuje se tento rozpor ještě i v jiných oblastech?
Ano, v severských zemích je třeba i přes zavedené povinné 40% kvóty na ženy na manažerských pozicích v soukromém sektoru jen 13% žen. Ve střední Evropě kvóty nejsou a žen ve vedení je zhruba 32 %. Dá se tak říct, že energie a zdroje vynaložené na zavedení těchto opatření neodpovídají celkovému výsledku. V odborné zahraniční literatuře se tomuto jevu začalo říkat paradox genderové rovnosti, to bylo i hlavní téma mé přednášky. V Česku se o něm totiž prakticky nemluví a spíše tu jsou jen lakovány na růžovo všechny potenciální přínosy rovnosti pohlaví, případně zase z druhé strany odmítání úplně všeho. Chybí mi tu vyváženější diskuze založená na analýze tvrdých dat.
Na to bych ale argumentoval tím, že přece nelze při podobných srovnáních zapomínat na různé životní a přírodní podmínky, kulturu a mentalitu různých národů. Třeba vysoký počet sebevražd ve Skandinávii přece není důkazem špatné životní úrovně Švédů či Norů…
To máte určitě pravdu. Ale genderová politika přece s takovými rozdíly nepočítá. Hnutí za genderovou rovnost, prosazované zejména feministkami, předkládá úplně stejný návod pro dosažení rovnosti pohlaví ve všech zemích. Jinými slovy jsou zastánci této politiky zřejmě přesvědčeni, že stejného cíle lze dosáhnout stejnými prostředky úplně všude. Všude mají pomoci genderové audity, genderové rozpočtování, genderové monitoringy, plánování, indikátory… Těch nástrojů je poměrně dost. Možná i tohle je důvod, proč to někde odmítají mnohem víc než jinde. Jedna velikost nemůže sedět vždy všem.
Dobře, pokud bychom pominuli různé společenské a kulturní rozdíly v různých zemích, čím je tedy vysvětlitelný fakt, že míra násilí a útoků na ženy je obzvlášť vysoká tam, kde se stát snaží o genderovou rovnost?
Nemyslím, že musí být nějaká přímá úměra mezi tímto úsilím a násilím. V některých státech, třeba ve Švédsku, byl počet znásilnění a násilí v rodinách pravděpodobně vysoký i před intenzivní kampaní za rovnoprávnost. Každý stát má trochu jiné výchozí podmínky. Ta čísla nám ukazují něco jiného. Jednoznačně dokládají, že deklarované úsilí za rovnoprávnost pohlaví, financované miliardami korun z veřejných prostředků na různé programy a neziskové organizace, může možná přinést nějaké dílčí výsledky, ale míru násilí ve společnosti nesnižuje a je otázka, jestli vůbec může. Jestli třeba nemají pravdu dřívější teorie o vzniku násilí, které říkají, že to může být přirozená věc či nějak nakumulovaná potlačovaná agrese.
Takovému výkladu příliš nerozumím. Můžete mi to blíže vysvětlit?
U prosazování rovnosti pohlaví se vychází z myšlenky, že je násilí genderově podmíněné, tedy děje se ženám, protože jsou ženy. Ženy jsou prý celá léta diskriminované muži, kteří si zvykli na svou nadvládu. Jak kdyby se mezi sebou třeba nevraždily gangy mužů, různá vojska, žena nedokázala ublížit jiné ženě. Přiznávám se, že se v tomto kloním spíše k teoriím tzv. genderových skeptiků a jsem přesvědčená, že míra agrese u mužů a žen je velmi podobná. Jen muži jdou spíše rychlou cestou fyzického násilí a ženy, které se silou mužům obecně nemohou rovnat, spíš využijípsychického násilí, které je ve svých důsledcích ještě ničivější než fyzické, jen není vidět. Modřina se vám zahojí, ale psychické trauma můžete mít celý život.
Dobře. Ale proč má tedy podle vás stále přednost jen jeden pohled na takzvanou genderovou nerovnost?
Je to dlouhodobější spor, v posledních letech ale minimálně vědecké databáze doslova válcují už jen články a studie založené na genderových teoriích a nutnosti právě hlavně řešit rovnost mužů a žen. Z mého pohledu se ale pak ten požadovaný účinek celkově prostě nedostavuje, spíš se roztáčí nekonečné kolo financování stále vícegenderových neziskovek.A všichni dělají, jakoby se vlastně nic nestandardního nedělo, že je to asi takto správně. Jede se dál.Investovala by firma do vývoje výrobku, který jí nikdo nechce kupovat?
O jaké investice se vlastně podle vás jedná?
EU na tuto oblast v rámci víceletého finančního rámce 2014 – 2020 vyčlenila 6‚17 miliardy eur, tj. přibližně 180 miliard korun. Pro další období ta částka bude pravděpodobně ještě vyšší, protože paní předsedkyně současné Komise Ursula von der Leyenová si na této oblasti velmi zakládá. Je tu obrovská politická vůle prosadit genderový mainstreaming úplně do všech politik EU.
Trochu se mi ale nezdá, že by se vůbec nijak nevyhodnocovaly výsledky genderové politiky. To opravdu neexistuje v politických strukturách EU žádná oponentura, která by investice do „genderu“ zpochybňovala?
V rámci EU má tento pohled opravdu nadstandardní podporu, jsou europoslanci, kteří to kritizují, zpravidla jsou ale přehlasování. Podle mě také dost platí „hloupej dává, hloupější kdo nebere“, kdy se ti, co je genderová oblast živí, pochopitelně nechtějí vzdát svých příjmů, zvlášť pokud je tomu EU nakloněná a oblast se dotuje.A tak ta čísla ze statistik vysvětlují zcela jinak než kritici této politiky.
Jak je vysvětlují?
Vymýšlejí se ukazatele, které vlastně vůbec ukazateli nejsou, třeba kolik lidí je díky grantu na řešení problematiky fanoušky na jejich facebookové stránce, kolik rozdali informačních letáků, uspořádali konferencí pro známé. Vůbec to není o tom, jestli tedy případů násilí celkově ubývá, nejsou tak fatální. Nebo třeba říkají, že v těch severských zemích je vysoký počet znásilnění a násilí na ženách ve statistikách ovlivněný tím, že ženy oproti jiným zemím takové případy pakmnohem více hlásí, veřejnost je mnohem citlivější. Také se mluví o tom, že jsou zde lepší osvětové kampaně a policie díky tomu více zachycuje realitu. A to třeba i oproti Česku, kde znásilnění nahlásí podle odhadů jen 5 – 10 % skutečně znásilněných žen.
No a není to tak?
Určitě to vliv má, to nerozporuji, nic to ale nemění na tom, že prostě míra násilí vůči ženám v rodinách i ve společnosti je i v zemích, které tak dbají na genderovou rovnost, extrémně vysoká (i podle jejich vlastních měřítek) a s dalšími opatřeními neklesá. Přesto se pumpují další a další miliony do programů a chybí tu reflexe, jestli ty věci skutečně fungují.Pokud mi totiž někde narůstá třeba zrovna počet vražd žen, tak to asi těžko je o lepším záchytu, tyhle případy se vždy dostanou k policii.
To jste mi pořád dostatečně neopověděla na otázku, jak tedy dokáží zastánci současné genderové politiky obhájit fakt, že tato politika nepřináší očekávaný výsledek?
Argumentují například tím, že se jedná o dočasnou záležitost, výsledky jsou prozatímní a až genderová rovnost zvítězí v celé EU, v celém světě, zmizí i jakékoliv násilí nejen vůči ženám, ale i další nerovnosti. Jinak to totiž dál vše ovládají genderové stereotypy. Jenže to mohou říkat donekonečna. Třeba sto let. A my budeme z našich daní stále vyhazovat peníze na něco, co evidentně nefunguje tak, jak se očekává, i když bychom mohli místo toho financovat zcela jiné programy.Zvlášť teď v době covidu.
Stále mi ale není jasné, proč podle vás ty programy genderové rovnosti tak selhávají?
Zřejmě proto, že jsou příliš na sílu, nevycházejí z nějaképřirozené potřeby, záměrně přímo bojují proti tomu, co tu fungovalo tisíce let, i když výjimky samozřejmě existovaly. Vůbec nepočítají s tím, že muž a žena se mohou dohodnout, vytvořit si na základě takové dohody podmínky, které vyhovují oběma pohlavím. Každý případ může být jiný. Proč by se muž nemohl dohodnout se ženou, že zůstane doma a ona půjde pracovat a živit rodinu? Nebo naopak? Na to přece nemusí být ve většině případů žádné kvóty. Ano, u nás je spíše vzácné, že jde na rodičovskou dovolenou muž, ale opravdu je nutné to jakkoliv nařizovat?
Jinými slovy tvrdíte, že genderová politika nutí ženám něco, co samy nechtějí?
Přijde mi, žesoučasní zastánci feminismu chtějí na všechno zákon, povinnost, rozdělení rolí na základě kvót 50:50. Jak kdyby se tohle dalo nařídit a vymáhat. Tinejradikálnější i kritizují ženy, kterým vyhovuje se věnovat dětem, nechtějí kariéru, jít do politiky, tedy ty, které s nimi výhradně nesouhlasí, nechtějí kvóty, spíš to, ať je hodnotí skutečně podle schopností. To pak není větší svoboda, ale naopak ještě větší svázání. Přitom tlak na tu rovnost může ženy i přímo brzdit v rozvoji.
Proč? Opět prosím o nějaký konkrétní příklad.
Už jsem tu zmínila Švédsko, to je historicky velmi rovnostářské a sociálně spravedlivé. Zavedli povinné čtyřicetiprocentní kvóty na zastoupení žen v top managementu. Ve veřejném sektoru to naplní, v soukromém jich je ale 10,6 % a nic se nemění. V Norsku ani 8 let po zavedení kvót nejsou ženy ve vedení 60 největších firem. Proč? Interpretace jsou různé. Někde to firmy ignorují, chtějí prostě výsledky, zvláště pokud jsou povinni dát všem stejný plat i při rozdílné kvalitě práce. Jinde to nechtějí samy ženy, protože dobrou pozici získají „za sukni“, což některé nemusí motivovat k lepším výsledkům a další snaze.
Další problém je obecná podpora toho, aby pracovaly na zkrácené úvazky, což pak s sebou nese nižší výdělky. S celkovým vysokým zdaněním, které je nutné, pokud chci tu rovnost udržet, jsou pak vlastně doma přivázané mnohem víc, než když žena dělá někde hlavně to, co ji baví a muž domů přinese víc peněz, aby si mohli dovolit hlídání, doučování, kroužky a celkově si tak mnohem víc užít volnost, kterou víc financí poskytuje.
Uvedu jiný příklad, znám učitelky, které všechny do jedné nadávají na různé genderové programy pro školy, i když by je vlastně jako ženy měly podporovat.Vůbec vlastně ze svého okolí neznám nikoho, kdo by byl nějakým radikálním zastáncem těch zmiňovaných opatření pro genderovou rovnost. Kde se tedy ti lidé berou?
Učitelky, o kterých mluvíte, úplně chápu. Otázkou ale zůstává, zda svůj nesouhlas s genderovou politikou také vyjádřily nějak veřejně nebo si na ni dokonce stěžovaly na ministerstvu. K prosazení čehokoliv je potřeba politická vůle. Pokud je výrazná menšina prostě více ukřičená proti mlčící většině, tak se poslechnou ti křičící.
Pořád to není odpověď na otázku, kdo jsou ti nebo ty křičící. Je to můj ryze subjektivní názor. Ale jak je možné, že ti, kteří tak silně ovlivňují genderovou politiku, nejsou z mého pohledu vůbec vidět? Čekal bych vzhledem k vlivu na politiku nějaké silné, všude viditelné hnutí…
V Česku skutečně „na každém rohu“ feministku nepotkáte. Informace o tom, že existuje Česká ženská lobby, Genderová expertní komora či různé neziskové organizace pomáhající výhradně ženám, mi ale přijde poměrně známá i v širší veřejnosti. Třeba kvůli trestnímu oznámení na kněze Petra Piťhu, který nesouhlasí s přijetím Istanbulské úmluvy, nebo peticím proti pivovaru Bernard za reklamu, údajně poškozující ženy. Pro běžného člověka to pořád asi jsou poměrně neviditelní lidé, mají ale velký vliv. Dost možná se i využívá toho, že jen málokdo v téhle zemi, včetně žen, považuje míru nerovnosti mezi pohlavími za tak extrémně naléhavou záležitost, aby se jí každý den do detailu zabýval. Někomu to přijde vyloženě jako vytváření umělých problémů. Třeba když si přečtou, že existuje výzkum na to, kolik je v ornitologických muzeích samiček oproti samečkům a následný požadavek, aby to bylo 50:50 jako v přírodě. Přitom je to prostě kvůli tomu, že se větší samečci lépe chytají a pro větší barevnost jsou pro návštěvníky lákavější. Tomu se běžný člověk zasměje. Nedivím se proto, že i pro řadu politiků je genderová problematika pořád taková neškodná agenda, okrajové téma, kterému nevěnují dostatečnou pozornost. Jen si pak leckdy trhají vlasy, co se to zase schválilo, jak to a proč se nikdo dřív nezamyslel nad důsledky, které to bude mít.
Často kritizujete genderovou politiku EU, což může vyvolávat dojem, že za všechno takzvaně může Brusel. Přitom ale třeba ve Spojených státech, Norsku či Velké Británii je snaha o takzvanou genderovou rovnost ještě mnohem silnější. A na bruselskou byrokracii se to rozhodně svádět nedá…
Mluvím o EU, protože Česko je její součástí a přímo nás to ovlivňuje. Máte ale pravdu v tom, že podpora genderové politiky je záležitostí předně celého západního světa. Svým způsobem je to prostě ideologie, kdy je nutné si uvědomit, že ifeministické hnutí má svůj vývoj. Nejdřív byly snahy o to, aby ženy mohly studovat, pracovat, volit, být voleny. To bylo naprosto na místě a osobně jsem za to obrovsky vděčná. Při prosazování skutečně procházely peklem a nebylo to jednoduché. Druhá vlna byla o větším prosazení žen.To sice není úplně vyřešené, ale po těch úvodních porodních bolestech už jde vše snáze. No a možná právě proto, že feminismus dosáhl většiny svých základních cílů, se najednou začala hledat témata, která začínají být odtržená od reality.
Tady určitě prosím o bližší vysvětlení.
Některé ženy se našly v boji proti údajné pokračující nadvládě patriarchátu, kdy se leckdy ze sebevědomých žen schopných se o sebe plně postarat, stávají spíše ubrečené oběti neschopné sebeobrany. Až bych řekla, že to hnutí chvílemi začíná požírat samo sebe. A jsme vlastně zase u toho, co říkám od začátku – po přijmutí čehokoliv by mělo přijít i objektivní vyhodnocení, jestli to mělo smysl. A to se moc neděje, vlak spíše jede dál, aniž bychom se ptali, kam vlastně míří a jestli už nepřejel cílovou stanici.
Jitka Fialová (35) je dlouholetá manažerka a matka 3 dětí. Na ZSF JČU je doktorandkou a zabývá se primárně tématem psychosociálních důsledků křivých obvinění z násilí při rozvodech.
