Pokrok v oblasti biotechnologií dovoluje stále širšímu okruhu lidí, aby měli děti i v případech, kdy je z různých důvodů přirozenou cestou mít nemohou. Nové možnosti reprodukční medicíny ale zároveň vyvolávají řadu nezodpovězených otázek se zásadním dopadem na život společnosti. Odpovědi na některé tyto otázky hledají i vědci ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity.

Docenta Hana Konečná z Ústavu humanitních studií v pomáhajících profesích ZSF JU je jednou ze dvou zástupců České republiky v Bioetické komisi Rady Evropy. Tato komise je zodpovědná za dodržování Úmluvy o biomedicíně, základního mezinárodního dokumentu, který navrhuje legislativu například v oblasti dárcovství částí těla, medicínského výzkumu, klonování člověka nebo právě umělé reprodukce.

Ačkoliv zřejmě žádná jiná oblast lidské činnosti v poslední době neprochází tak překotným, doslova revolučním vývojem, o vedlejších důsledcích pokroku v biomedicíně se na veřejnosti mluví velmi málo. A to je podle vědců chyba. „Stojíme opravdu před otázkami, které mohou mít zásadní dopad na celou naši společnost. A přitom jim věnujeme mnohem méně pozornosti, než jakou by si zasloužily,“ říká Hana Konečná.

Důkazem je podle ní například dnešní celoevropská debata o tom, do jakého věku by měla mít žena právo na umělé oplodnění. Česká legislativa dává tuto možnost ženám do 40 let. Pokud si ovšem páry asistovanou reprodukci platí samy, mají k ní v ČR přístup ženy až do 49 let, muži bez věkového omezení. Podle Hany Konečné by se měly vzít v úvahu všechny aspekty takového kroku, nejen prvoplánová představa o tom, že zvýšení věkové hranice pomůže většímu počtu žen k vlastnímu dítěti. Asistovaná reprodukce u žen od 40 let výš je totiž úspěšná téměř výhradně s darovanými vajíčky. „Je tedy nutné vzít v úvahu nejen to, s jakými zdravotními, psychosociálními, etickými či právními problémy je spojeno dárcovství částí těla, ale také, jaké dopady to má na dítě vzniklé touto cestou,“ říká Hana Konečná. Posoudit by se mělo, jakou roli hraje věk rodičů ve vývoji dítěte či co to znamená mít více rodičů než dva, a v neposlední řadě i dopad do fungování a myšlení společnosti jako celku.

Chceme mladé rodiče

V této souvislosti se vědci ze ZSF JU před pár lety podíleli na široce citovaném výzkumu, který zjišťoval názory dětí na stáří rodičů. A dospěl k jednoznačnému závěru. Zhruba 90 % dětí by si přálo, aby věk matky při porodu byl méně než 30 a věk otce méně než 35 let. Čím starší rodiče dítě mělo, tím více je imaginární kouzelnou hůlkou omlazovalo. Výsledky výzkumu byly natolik přesvědčující, že okamžitě zaujaly odbornou veřejnost v mnoha zahraničních zemích a dostaly se mimo jiné i na stránky britského vědeckého týdeníku Bionews. Mimo jiné totiž průzkum podpořil snahu některých odborníků přesvědčit veřejnost o tom, že by se měl zastavit a možná i obrátit současný trend odkládaní rodičovství do pozdějšího a někdy i pozdního věku.

Podobně, tedy opravdu do detailu a všech možných důsledků, by se přitom měla podle ní společnost zabývat otázkou dárcovství vajíček ze strany mladých žen. Podle naší legislativy nesmí z dárcovství částí těla plynout žádný finanční profit, dárci se mohou pouze proplatit vynaložené náklady, prokazatelně spojené s procedurou, a dále ušlý zisk. Jenže kde je hranice mezi kompenzací nákladů a běžnou platbou za poskytnutou část lidského těla?

V Česku daruje vajíčka za kompenzaci tolik žen, že do republiky každoročně jezdí podstoupit tuto proceduru tisíce zahraničních párů. Ve světě je totiž na rozdíl od Česka darovaných vajíček obrovský nedostatek. Zároveň se proto v mnoha zemích světa diskutuje o tom, zda a jak by se měla změnit forma kompenzací pro dárkyně a dárce.

Například v Kalifornii je dárcovství vajíček i náhradní mateřství oficiálně komerční procedurou, také ve Velké Británii v posledních letech uvažuje o tom, zda by se náhradním matkám nemělo za jejich službu přiměřeně platit. „Jenže když připustíme komerčnost náhradního mateřství či dárcovství vajíček, za jak dlouho budeme otevřeně obchodovat s ledvinami, játry či srdci? Bioetická komise Rady Evropy vydala v roce 2018 oficiální příručku, kde deklaruje, že trvá na altruismu dárcovství. Zatím,“ říká Hana Konečná.

Děti pro osamělé

Spolu s dalšími odborníky se vyjadřuje také k jiným důsledkům pokroku v reprodukční medicíně a s ním spojeným návrhům na změnu legislativy, včetně třeba snahy uzákonit právo na „asistovanou reprodukci“ i pro osamělé ženy bez partnera. I v těchto případech docházejí odborníci při detailních rozborech k závěrům, které mohou být minimálně překvapivé.

Pokud má například platit deklarovaná rovnost pohlaví, museli by mít podle nich právo na umělou "reprodukci" nejen osamělé ženy, ale i osamělí muži. Ti sice nemohou rodit, ovšem mohou si zajistit náhradní matku, která jim dítě odnosí a porodí. "To se také dnes se v mnoha případech už děje. Evropští muži si vozí domů děti od náhradních matek především z Asie nebo Kalifornie a pak žádají uznání rodičovských práv obou mužů bez uvedení matky. V některých zemích je uznání homosexuálního páru jako právních rodičů možné, u nás zatím o jednotlivých případech rozhodoval soud," tvrdí Konečná.

Je podle ní zajímavé, že většině lidí se zdají snahy o "rodičovství bez matky“ nenormální, zatímco požadavky osamělých žen na umělé oplodnění bez partnera tolika lidem nevadí. "Přitom v obou případech jde o vlastně o totéž, chybí zde některá rodičovská osoba. Počítá se asi s tím, že dítě se snadno smíří s tím, že druhý rodič u něj prostě neexistuje a neexistoval," tvrdí Konečná.

Podobných otázek se podle ní točí kolem nových možností biomedicíny mnoho. A odborníci se někdy marně snaží přesvědčit veřejnost, že když na ně hledají odpovědi, nechtějí být žádnými „zpátečníky“ nebo lidmi, bránícími léčbě neplodnosti a naplnění touhy mnoha párů po vlastním dítěti. „Jde jen o to, abychom opravdu důkladně a pečlivě zvážili všechny důsledky. A stanovili jasná pravidla, která jsou pro zdravý vývoj společnosti do budoucna nesmírně důležitá. Bez pravidel se dříve nebo později naše společnost zhroutí,“ varuje docentka Hana Konečná.

Vedle svého členství v Bioetické komisi Rady Evropy je členkou nebo spolupracovníci řady dalších komunit a organizací, které se zabývají asistovanou reprodukcí či náhradní rodinnou péčí. Podílela se na několika velkých výzkumech Střediska náhradní rodinné péče i na výzkumech z oblasti psychosociálních a etických aspektů léčby poruch plodnosti. Byla členkou Komise pro reprodukční medicínu Ministerstva zdravotnictví. S dvěma kolegy založila také spolek Adam, který se mimo jiné zabývá nejrůznějšími analýzami etických aspektů biomedicíny. Hana Konečná je také autorkou či spoluautorkou řady odborných publikací a populárně-naučných knih.

Od února začíná na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity další kolo studijního programu Univerzity třetího věku „Schwarzenberský kanál“. Jeho absolventi dokonce poprvé v historii získají i diplom. Fakt, že se nejedná o úplně klasický druh diplomu, asi nikomu z účastníků studia nevadí.

Systém postgraduálního studia studia seniorů, zvaný Univerzita třetího věku, má na Jihočeské univerzitě už své pevné místo. A důkazem je mimo jiné i studijní  program, nazvaný „Schwarzenberský plavební kanál“.  Ten začal na Zdravotně sociální fakultě JU fungovat už v roce 2016, loni a předloni však musel být kvůli pandemii onemocnění covid-19 přerušen. Letos od února však opět nabírá studenty. A to s několika novinkami.

„Sám jsem absolvoval už dva programy univerzity třetího věku na Jihočeské univerzitě, a proto vím, že některým absolventům tohoto studia chybí, že na závěr nedostanou žádný titul. Z toho důvodu jsem se rozhodl, že úspěšní absolventi letos odejdou ze studií s titulem diplomovaný plavec,“ řekl se smíchem portálu „sciencezoom“ ředitel Schwarzenberského plavebního kanálu Hynek Hladík.

Titulování absolventů je podle něj samozřejmě myšleno s nadsázkou a odpovídá tomu, že vedle získávání nepochybných znalostí a dovedností by studium mělo být pro všechny účastníky programu zároveň i hrou. Takový je i obecný princip „univerzity třetího věku“, který si v posledních letech na JU získává stále více zájemců. A platí to i o naplnění programu „Schwarzenberský plavební kanál“.

Program představí unikátní vodní dílo na česko- rakousko-bavorském trojmezí, postavené zhruba před 200 lety pro splavování dříví z nepřístupných šumavských hvozdů k řece Groβe Mühl, k Dunaji a následně do císařského města Vídně. Svému účelu sloužil téměř 170 let (1793–1962).

Studijní program je dvoustupňový. Na úvodní cyklus přednášek o historii plavení dříví na Šumavě (jehož součástí byl právě i Schwarzenberský plavení kanál) navazuje „šumavský blok“ terénní výuky. Účastníci studie tedy vyjdou přímo do terénu, aby se nejen seznámili s krajinou, o níž se učí, ale také si „na vlastní kůži“ vyzkoušeli, jak se dřevo vlastně plavilo a jaké znalosti a dovednosti k tomu byly potřeba.

Garantem, moderátorem a průvodcem putování po stopách Schwarzenberského plavebního kanálu (známého a neznámého) na území Národního parku Šumava, v Rakousku a na bavorské straně Šumavy je právě ředitel SPK Hynek Hladík.

Program uzavírá „Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu“, složení praktické zkoušky z plavení dřeva na potoce Ježová/Iglbach, slavnostní předání diplomu a osvědčení za absolvování programu „Šumava. Schwarzenberský plavební kanál“.

Výuka začne 1. února 2022 na Zdravotně sociální fakultě JU v Českých Budějovicích, J. Boreckého 27, v sále A (1. poschodí) od 9:00 hodin. Ještě stále je možné se přihlásit: kurzovné za 1. semestr je 600 Kč. Přihlášku lze podat předem elektronicky na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Bližší informace lze získat na telefonním čísle 38 903 7515 nebo 38 903 7565. Po uzavření termínu pro podání přihlášky obdrží zájemci vyrozumění o otevření a zařazení do programu (otevření programu je limitováno počtem účastníků).

Důležitou odbornou konferencí uzavírá Zdravotně sociální fakulta JU unikátní projekt podpory těch, kdo se v Česku starají o své nemocné, postižené či umírající příbuzné. V rámci tříletého projektu se výzkumníci snažili najít ideální způsob, jakým by stát, obec i neziskové informace mohly nejlépe pomoci neformálním rodinným pečovatelům. Výsledky ukazují, že pečovatelé někdy řeší potíže, o kterých zbytek populace nemá ani tušení. A je v zájmu celé společnosti, aby pečovatelům v maximální možné míře pomáhala.

Takzvané domácí či rodinné pečovatelství se pomalu, ale jistě stává jednou z hlavních výzev 21. století. Jak populace obecně stárne, roste i počet lidí, kteří potřebují zdravotní a sociální pomoc. A ukazuje se přitom, že „není v silách státu“, aby tuto péči do budoucna zajišťoval pouze ve svých zařízení. Výrazně levnější a také efektivnější způsob péče o seniory, nemocné či postižené, představuje právě takzvané domácí pečovatelství.

Manželky se doma starají o své nemocné či umírající partnery nebo naopak, ženy či muži pečují o nemocné či postižené děti. Jedná se často ze strany pečovatelů o enormní emoční, psychické i fyzické nasazení, pro stát i ošetřované je to ale většinou účinnější a výhodnější typ péče než je péče ústavní.

„Význam domácích pečovatelů bude do budoucna určitě růst a my se na to musíme po všech stránkách připravit,“ řekla portálu ScienceZoom Iva Brabcová ze Zdravotně sociální fakulty JU. Fakulta je hlavním garantem tříletého projektu s názvem „Možnosti multidisciplinární podpory neformálních (rodinných) pečovatelů“, zaměřeného právě na domácí pečovatelství.

Podle Ivy Brabcové se pečovatelé potýkají jak třeba s problémy s uvolněním ze zaměstnání kvůli péči o příbuzné, kteří náhle onemocněli, tak s vlastními „zdravotně-sociálními“ obtížemi. „Třeba se velmi často stává, že když zemře jeden z partnerů, o kterého se ten druhý dlouho staral, ve velmi krátké době vážně onemocní i pečovatel či pečovatelka,“ uvedla Iva Brabcová.

Lidé by proto měli mít dostatek informací o tom, kde a jak mohou v takových případech najít odbornou pomoc či jak se zhoršení svého zdravotního stavu po smrti preventivně bránit.

Velkou výzvou do budoucna je také třeba pomoc lidem, kteří od dětství trpí psychickým či fyzickým postižením (nebo jejich kombinací) a přecházejí do dospělosti. Podpora péče o takové lidi je totiž mnohem složitější a obtížnější než v případě dětí.

Nejrůznějších problémů, s kterými se pečovatelé potýkají, ale existuje celá řada. Projekt je shrnuje, pojmenovává a snaží se najít možnosti jejich řešení. Unikátní je navíc jak ve svém rozsahu, tak zapojením různých partnerů přímo z praxe. „Nejde o žádné teorizování, ale o využití poznatků organizací, které mají s neformálními pečovateli a jejich problémy přímou zkušenost z praxe,“ uvedla Iva Brabcová.

Závěry projektu představí jeho autoři a partneři 12. října 2023 na konferenci v českobudějovickém hotelu Clarion. Konference (a v tom je opět unikátní) je otevřena jak odborníkům, tak široké veřejnosti. K důležitým informacím a poznatkům tam tak mohou přijít nejen odborníci, ale i přímo domácí pečovatelé či ti, které tato forma rodinné péče čeká či může čekat v budoucnosti.

Jitka Fialová ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity zaujala nedávno na odborné konferenci QAK 2021 (dialog mezi vědou a praxí) přednáškou, která zpochybňuje miliardové investice EU do takzvané genderové politiky. Při porovnání dostupných dat totiž došla k závěru, že v řadě zemí, které jsou v čele žebříčku „genderové rovnosti“, je situace žen ve společnosti paradoxně v některých ohledech horší než v těch státech, které na „gender“ až tolik nedbají. V rozhovoru s INFO.CZ a portálem „scienceoom“ Fialová vysvětluje, proč by podle ní toto zjištění mělo vést ke změně „genderové politiky“ v EU.

Pokud přednášce, kterou jsem viděl, dobře rozumím, pak lze dokonce říci, že příliš velká snaha o genderovou rovnost ubližuje ženám. Je to tak?

Takhle je to až moc zjednodušující zkratka, určitě to totiž neplatí nijak obecně, v určitých aspektech ale může. Postavila jsem vedle sebe data ze zemí, kde je velmi vysoká rovnost žen a mužů, což jsou severské země či země západní Evropy, oproti třeba střední a východní Evropě, kde tzv. index genderové rovnosti takových hodnot nedosahuje. Porovnávala jsem třeba statistiky velmi důvěryhodného Eurostatu o domácím násilí, znásilněních, vraždách žen či uznávané studie ohledně kvót na ženy na manažerských postech. A ukázalo se, že je tu rozpor mezi teorií a realitou.

V čem konkrétně?

Průkazně se ukazuje, že v zemích, které jsou Evropským institutem pro rovnost pohlaví (známý pod zkratkou EIGE) hodnoceny jako nejvíce pokrokové, je zároveň evidovaný v přepočtu na obyvatele nejvyšší počet případů zmiňovaných nejtěžších forem násilí na ženách, čemuž má právě prosazování principů větší rovnosti pohlaví (tzv. genderového mainstreamingu) zabránit.

O jaké země se jedná?

Konkrétněji například v Anglii a Walesu, zemích, které jsou považovány za lídry v prosazování progresivních genderových politik, evidují dnes statistici na 100 000 obyvatel zároveň zdaleka nejvíce případů sexuálního násilí, celkem 275, z toho 90 % na ženách. Ve Švédsku, opět považovaném za vzor snahy o genderovou rovnost, jsou tato čísla také vysoká.Na 100 000 obyvatel připadá 190 případů sexuálního násilí a 75 znásilnění. Každý si to může na Eurostatu dohledat.

A jak je to pro porovnání třeba v Česku?

V Česku připadá na 100 000 obyvatel zhruba 13 případů sexuálního násilí a 6 znásilnění. Přitom rozhodně nejsme hodnoceni ve snaze o rovnoprávnost jako premianti. V EU jsme šestí od konce.

Projevuje se tento rozpor ještě i v jiných oblastech?

Ano, v severských zemích je třeba i přes zavedené povinné 40% kvóty na ženy na manažerských pozicích v soukromém sektoru jen 13% žen. Ve střední Evropě kvóty nejsou a žen ve vedení je zhruba 32 %. Dá se tak říct, že energie a zdroje vynaložené na zavedení těchto opatření neodpovídají celkovému výsledku. V odborné zahraniční literatuře se tomuto jevu začalo říkat paradox genderové rovnosti, to bylo i hlavní téma mé přednášky. V Česku se o něm totiž prakticky nemluví a spíše tu jsou jen lakovány na růžovo všechny potenciální přínosy rovnosti pohlaví, případně zase z druhé strany odmítání úplně všeho. Chybí mi tu vyváženější diskuze založená na analýze tvrdých dat.

Na to bych ale argumentoval tím, že přece nelze při podobných srovnáních zapomínat na různé životní a přírodní podmínky, kulturu a mentalitu různých národů. Třeba vysoký počet sebevražd ve Skandinávii přece není důkazem špatné životní úrovně Švédů či Norů…

To máte určitě pravdu. Ale genderová politika přece s takovými rozdíly nepočítá. Hnutí za genderovou rovnost, prosazované zejména feministkami, předkládá úplně stejný návod pro dosažení rovnosti pohlaví ve všech zemích. Jinými slovy jsou zastánci této politiky zřejmě přesvědčeni, že stejného cíle lze dosáhnout stejnými prostředky úplně všude. Všude mají pomoci genderové audity, genderové rozpočtování, genderové monitoringy, plánování, indikátory… Těch nástrojů je poměrně dost. Možná i tohle je důvod, proč to někde odmítají mnohem víc než jinde. Jedna velikost nemůže sedět vždy všem.

Dobře, pokud bychom pominuli různé společenské a kulturní rozdíly v různých zemích, čím je tedy vysvětlitelný fakt, že míra násilí a útoků na ženy je obzvlášť vysoká tam, kde se stát snaží o genderovou rovnost?

Nemyslím, že musí být nějaká přímá úměra mezi tímto úsilím a násilím. V některých státech, třeba ve Švédsku, byl počet znásilnění a násilí v rodinách pravděpodobně vysoký i před intenzivní kampaní za rovnoprávnost. Každý stát má trochu jiné výchozí podmínky. Ta čísla nám ukazují něco jiného. Jednoznačně dokládají, že deklarované úsilí za rovnoprávnost pohlaví, financované miliardami korun z veřejných prostředků na různé programy a neziskové organizace, může možná přinést nějaké dílčí výsledky, ale míru násilí ve společnosti nesnižuje a je otázka, jestli vůbec může. Jestli třeba nemají pravdu dřívější teorie o vzniku násilí, které říkají, že to může být přirozená věc či nějak nakumulovaná potlačovaná agrese.

Takovému výkladu příliš nerozumím. Můžete mi to blíže vysvětlit?

U prosazování rovnosti pohlaví se vychází z myšlenky, že je násilí genderově podmíněné, tedy děje se ženám, protože jsou ženy. Ženy jsou prý celá léta diskriminované muži, kteří si zvykli na svou nadvládu. Jak kdyby se mezi sebou třeba nevraždily gangy mužů, různá vojska, žena nedokázala ublížit jiné ženě. Přiznávám se, že se v tomto kloním spíše k teoriím tzv. genderových skeptiků a jsem přesvědčená, že míra agrese u mužů a žen je velmi podobná. Jen muži jdou spíše rychlou cestou fyzického násilí a ženy, které se silou mužům obecně nemohou rovnat, spíš využijípsychického násilí, které je ve svých důsledcích ještě ničivější než fyzické, jen není vidět. Modřina se vám zahojí, ale psychické trauma můžete mít celý život.

Dobře. Ale proč má tedy podle vás stále přednost jen jeden pohled na takzvanou genderovou nerovnost?

Je to dlouhodobější spor, v posledních letech ale minimálně vědecké databáze doslova válcují už jen články a studie založené na genderových teoriích a nutnosti právě hlavně řešit rovnost mužů a žen. Z mého pohledu se ale pak ten požadovaný účinek celkově prostě nedostavuje, spíš se roztáčí nekonečné kolo financování stále vícegenderových neziskovek.A všichni dělají, jakoby se vlastně nic nestandardního nedělo, že je to asi takto správně. Jede se dál.Investovala by firma do vývoje výrobku, který jí nikdo nechce kupovat?

O jaké investice se vlastně podle vás jedná?

EU na tuto oblast v rámci víceletého finančního rámce 2014 – 2020 vyčlenila 6‚17 miliardy eur, tj. přibližně 180 miliard korun. Pro další období ta částka bude pravděpodobně ještě vyšší, protože paní předsedkyně současné Komise Ursula von der Leyenová si na této oblasti velmi zakládá. Je tu obrovská politická vůle prosadit genderový mainstreaming úplně do všech politik EU.

Trochu se mi ale nezdá, že by se vůbec nijak nevyhodnocovaly výsledky genderové politiky. To opravdu neexistuje v politických strukturách EU žádná oponentura, která by investice do „genderu“ zpochybňovala?

V rámci EU má tento pohled opravdu nadstandardní podporu, jsou europoslanci, kteří to kritizují, zpravidla jsou ale přehlasování. Podle mě také dost platí „hloupej dává, hloupější kdo nebere“, kdy se ti, co je genderová oblast živí, pochopitelně nechtějí vzdát svých příjmů, zvlášť pokud je tomu EU nakloněná a oblast se dotuje.A tak ta čísla ze statistik vysvětlují zcela jinak než kritici této politiky.

Jak je vysvětlují?

Vymýšlejí se ukazatele, které vlastně vůbec ukazateli nejsou, třeba kolik lidí je díky grantu na řešení problematiky fanoušky na jejich facebookové stránce, kolik rozdali informačních letáků, uspořádali konferencí pro známé. Vůbec to není o tom, jestli tedy případů násilí celkově ubývá, nejsou tak fatální. Nebo třeba říkají, že v těch severských zemích je vysoký počet znásilnění a násilí na ženách ve statistikách ovlivněný tím, že ženy oproti jiným zemím takové případy pakmnohem více hlásí, veřejnost je mnohem citlivější. Také se mluví o tom, že jsou zde lepší osvětové kampaně a policie díky tomu více zachycuje realitu. A to třeba i oproti Česku, kde znásilnění nahlásí podle odhadů jen 5 – 10 % skutečně znásilněných žen.

No a není to tak?

Určitě to vliv má, to nerozporuji, nic to ale nemění na tom, že prostě míra násilí vůči ženám v rodinách i ve společnosti je i v zemích, které tak dbají na genderovou rovnost, extrémně vysoká (i podle jejich vlastních měřítek) a s dalšími opatřeními neklesá. Přesto se pumpují další a další miliony do programů a chybí tu reflexe, jestli ty věci skutečně fungují.Pokud mi totiž někde narůstá třeba zrovna počet vražd žen, tak to asi těžko je o lepším záchytu, tyhle případy se vždy dostanou k policii.

To jste mi pořád dostatečně neopověděla na otázku, jak tedy dokáží zastánci současné genderové politiky obhájit fakt, že tato politika nepřináší očekávaný výsledek?

Argumentují například tím, že se jedná o dočasnou záležitost, výsledky jsou prozatímní a až genderová rovnost zvítězí v celé EU, v celém světě, zmizí i jakékoliv násilí nejen vůči ženám, ale i další nerovnosti. Jinak to totiž dál vše ovládají genderové stereotypy. Jenže to mohou říkat donekonečna. Třeba sto let. A my budeme z našich daní stále vyhazovat peníze na něco, co evidentně nefunguje tak, jak se očekává, i když bychom mohli místo toho financovat zcela jiné programy.Zvlášť teď v době covidu.

Stále mi ale není jasné, proč podle vás ty programy genderové rovnosti tak selhávají?

Zřejmě proto, že jsou příliš na sílu, nevycházejí z nějaképřirozené potřeby, záměrně přímo bojují proti tomu, co tu fungovalo tisíce let, i když výjimky samozřejmě existovaly. Vůbec nepočítají s tím, že muž a žena se mohou dohodnout, vytvořit si na základě takové dohody podmínky, které vyhovují oběma pohlavím. Každý případ může být jiný. Proč by se muž nemohl dohodnout se ženou, že zůstane doma a ona půjde pracovat a živit rodinu? Nebo naopak? Na to přece nemusí být ve většině případů žádné kvóty. Ano, u nás je spíše vzácné, že jde na rodičovskou dovolenou muž, ale opravdu je nutné to jakkoliv nařizovat?

Jinými slovy tvrdíte, že genderová politika nutí ženám něco, co samy nechtějí?

Přijde mi, žesoučasní zastánci feminismu chtějí na všechno zákon, povinnost, rozdělení rolí na základě kvót 50:50. Jak kdyby se tohle dalo nařídit a vymáhat. Tinejradikálnější i kritizují ženy, kterým vyhovuje se věnovat dětem, nechtějí kariéru, jít do politiky, tedy ty, které s nimi výhradně nesouhlasí, nechtějí kvóty, spíš to, ať je hodnotí skutečně podle schopností. To pak není větší svoboda, ale naopak ještě větší svázání. Přitom tlak na tu rovnost může ženy i přímo brzdit v rozvoji.

Proč? Opět prosím o nějaký konkrétní příklad.

Už jsem tu zmínila Švédsko, to je historicky velmi rovnostářské a sociálně spravedlivé. Zavedli povinné čtyřicetiprocentní kvóty na zastoupení žen v top managementu. Ve veřejném sektoru to naplní, v soukromém jich je ale 10,6 % a nic se nemění. V Norsku ani 8 let po zavedení kvót nejsou ženy ve vedení 60 největších firem. Proč? Interpretace jsou různé. Někde to firmy ignorují, chtějí prostě výsledky, zvláště pokud jsou povinni dát všem stejný plat i při rozdílné kvalitě práce. Jinde to nechtějí samy ženy, protože dobrou pozici získají „za sukni“, což některé nemusí motivovat k lepším výsledkům a další snaze.

Další problém je obecná podpora toho, aby pracovaly na zkrácené úvazky, což pak s sebou nese nižší výdělky. S celkovým vysokým zdaněním, které je nutné, pokud chci tu rovnost udržet, jsou pak vlastně doma přivázané mnohem víc, než když žena dělá někde hlavně to, co ji baví a muž domů přinese víc peněz, aby si mohli dovolit hlídání, doučování, kroužky a celkově si tak mnohem víc užít volnost, kterou víc financí poskytuje.

Uvedu jiný příklad, znám učitelky, které všechny do jedné nadávají na různé genderové programy pro školy, i když by je vlastně jako ženy měly podporovat.Vůbec vlastně ze svého okolí neznám nikoho, kdo by byl nějakým radikálním zastáncem těch zmiňovaných opatření pro genderovou rovnost. Kde se tedy ti lidé berou?

Učitelky, o kterých mluvíte, úplně chápu. Otázkou ale zůstává, zda svůj nesouhlas s genderovou politikou také vyjádřily nějak veřejně nebo si na ni dokonce stěžovaly na ministerstvu. K prosazení čehokoliv je potřeba politická vůle. Pokud je výrazná menšina prostě více ukřičená proti mlčící většině, tak se poslechnou ti křičící.

Pořád to není odpověď na otázku, kdo jsou ti nebo ty křičící. Je to můj ryze subjektivní názor.  Ale jak je možné, že ti, kteří tak silně ovlivňují genderovou politiku, nejsou z mého pohledu vůbec vidět? Čekal bych vzhledem k vlivu na politiku nějaké silné, všude viditelné hnutí…

V Česku skutečně „na každém rohu“ feministku nepotkáte. Informace o tom, že existuje Česká ženská lobby, Genderová expertní komora či různé neziskové organizace pomáhající výhradně ženám, mi ale přijde poměrně známá i v širší veřejnosti. Třeba kvůli trestnímu oznámení na kněze Petra Piťhu, který nesouhlasí s přijetím Istanbulské úmluvy, nebo peticím proti pivovaru Bernard za reklamu, údajně poškozující ženy. Pro běžného člověka to pořád asi jsou poměrně neviditelní lidé, mají ale velký vliv. Dost možná se i využívá toho, že jen málokdo v téhle zemi, včetně žen, považuje míru nerovnosti mezi pohlavími za tak extrémně naléhavou záležitost, aby se jí každý den do detailu zabýval. Někomu to přijde vyloženě jako vytváření umělých problémů. Třeba když si přečtou, že existuje výzkum na to, kolik je v ornitologických muzeích samiček oproti samečkům a následný požadavek, aby to bylo 50:50 jako v přírodě. Přitom je to prostě kvůli tomu, že se větší samečci lépe chytají a pro větší barevnost jsou pro návštěvníky lákavější. Tomu se běžný člověk zasměje. Nedivím se proto, že i pro řadu politiků je genderová problematika pořád taková neškodná agenda, okrajové téma, kterému nevěnují dostatečnou pozornost. Jen si pak leckdy trhají vlasy, co se to zase schválilo, jak to a proč se nikdo dřív nezamyslel nad důsledky, které to bude mít.

Často kritizujete genderovou politiku EU, což může vyvolávat dojem, že za všechno takzvaně může Brusel. Přitom ale třeba ve Spojených státech, Norsku či Velké Británii je snaha o takzvanou genderovou rovnost ještě mnohem silnější. A na bruselskou byrokracii se to rozhodně svádět nedá…

Mluvím o EU, protože Česko je její součástí a přímo nás to ovlivňuje. Máte ale pravdu v tom, že podpora genderové politiky je záležitostí předně celého západního světa. Svým způsobem je to prostě ideologie, kdy je nutné si uvědomit, že ifeministické hnutí má svůj vývoj. Nejdřív byly snahy o to, aby ženy mohly studovat, pracovat, volit, být voleny. To bylo naprosto na místě a osobně jsem za to obrovsky vděčná. Při prosazování skutečně procházely peklem a nebylo to jednoduché. Druhá vlna byla o větším prosazení žen.To sice není úplně vyřešené, ale po těch úvodních porodních bolestech už jde vše snáze. No a možná právě proto, že feminismus dosáhl většiny svých základních cílů, se najednou začala hledat témata, která začínají být odtržená od reality.

Tady určitě prosím o bližší vysvětlení.

Některé ženy se našly v boji proti údajné pokračující nadvládě patriarchátu, kdy se leckdy ze sebevědomých žen schopných se o sebe plně postarat, stávají spíše ubrečené oběti neschopné sebeobrany. Až bych řekla, že to hnutí chvílemi začíná požírat samo sebe. A jsme vlastně zase u toho, co říkám od začátku – po přijmutí čehokoliv by mělo přijít i objektivní vyhodnocení, jestli to mělo smysl. A to se moc neděje, vlak spíše jede dál, aniž bychom se ptali, kam vlastně míří a jestli už nepřejel cílovou stanici.

V Německu i dalších zemích získala značnou pozornost studie, podle které si trojnásobné matky vydělají za celý život o dvě třetiny méně než bezdětné ženy. Takový výsledek totiž údajně ukazuje na společenskou diskriminaci matek a měl by vést k zásadním změnám ve společnosti. Někteří odborníci z Jihočeské univerzity jsou však k závěrům studie značně skeptičtí. Podle nich totiž tyto závěry vyvolávají mylný dojem, že muž a žena se sami na rozdělení rolí v rodině nedokáží dohodnout.

Ze závěrů studie německé Bertelsmannovy vyplývá, že když se porovná, kolik peněz si za celý život vydělá muž a bezdětná žena, jsou už dnes obě částky velmi podobné. A nejde tedy v pravém smyslu o diskriminaci kvůli pohlaví. Podle studie si například bezdětná žena, narozená v západním Německu v roce 1982 vydělá do šedesátého roku věku v průměru 1,3 milionu EURO, což je jen o 200 000 méně než muž.

Něco úplně jiného se ale ukazuje, když se v této statistice zohlední mateřství. Bertelsmannova nadace údajně vůbec poprvé porovnala vliv rodičovství na dlouhodobý příjem a dospěla k následujícímu závěru. „Matky stejného věku s jedním dítětem ztrácejí ve srovnání s bezdětnými ženami v průměru 43 % příjmu, druhé dítě zvyšuje propast na 54 % a třetí pak až na 68 %,“  vyplývá údajně ze závěrů studie. Jinými slovy: trojnásobná matka si v průměru vydělá za život až o dvě třetiny méně než její kolegyně, která si žádné děti nepořídila.

U mužů tahle premisa neplatí. Právě naopak. Muži s dětmi si údajně vydělají za život až o 20 % více než bezdětní příslušníci mužského pohlaví. To podle autorů studie ukazuje na jediné. „Navzdory představě o tom, že se dělba práce v partnerství změnila, stále dominuje model mužského živitele a ženského přivýdělku,“ píše se ve studii, citované například deníky Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung a dalšími významnými médii v Německu.

Tahle nerovnost je údajně o to horší, že se neustále prohlubuje. Zatímco bezdětné ženy dohánějí ve výši výdělků rychle své mužské kolegy, výdělek žen s dětmi je oproti bezdětným stále nižší. „Tyto ženy často pracují na částečný úvazek, vzdávají se své kariéry ve prospěch svých rodin , což se také odráží v nižších nárocích na důchod,“  píši Manuela Barišićová a Valentina Sara Consigliová, odbornice na výzkum pracovního trhu Bertelsmannovy nadace.

Studie se objevila v několika významných německých denících a obecně získala velkou mediální pozornost. A to nejen kvůli tomu, že údajně změnila letitý pohled na hlavní příčiny platové nerovnosti mezi pohlavími. Autoři  studie se totiž zároveň obávají, že díky koronavirové krizi na tom budou matky z hlediska financí ještě mnohem hůře než dnes. Ve větší míře než bezdětných žen se jich totiž dotýká a ještě dotkne zkrácená pracovní doba stejně jako fakt, že pandemie zvlášť zasáhla obory, v nichž jsou nadměrně zastoupeny ženy. Matky také nesou hlavní břemeno v případě uzavření škol a mateřských školek.

A řešení této údajné diskriminace matek? „Dobré celodenní školy a lepší rovnováha mezi pracovním a soukromým životem jsou stejně důležité jako reforma rozdělování manželských rolí a regulace minimální mzdy,“ uvedla Barišićová. Kromě toho by měly být ženy podle ní lépe placeny za práci, které je klasifikovaná jako systémově důležitá, tedy například právě v sociálních službách.

A to i přesto, že někteří čeští odborníci nesouhlasí jak se závěry studie, tak s deklarovanou snahou promítnout tyto výsledky do běžného života. „Nepřijde mi v dnešní době pravděpodobné, aby žena se třemi dětmi si za život v průměru vydělala o 70 % méně peněz než žena se stejným vzděláním, ale bezdětná,“ řekla webu „sciencezoom“ Hana Konečná, psycholožka ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity a matka čtyř dětí. Podle ní existuje dnes řada povolání, v nichž se mohou matky realizovat i s dětmi. Navíc, a to je údajně důležité, autoři studie úplně opomněli fakt, že děti zpravidla přicházejí na svět ve vztahu mezi mužem a ženou.

  A tedy příjem v rodině není příjmem zvlášť ženy a zvlášť muže, ale příjmem (alespoň by to tak mělo být) společným. To se také mimo jiné zohledňuje i při případném rozvodu. Zdaleka ne všechny ženy (stejně jako muži) jsou nespokojeny s tím, že partner (partnerka) vydělává víc než ony nebo se víc věnuje práci v zaměstnání než doma.

Podobné je to podle Konečné s takzvanou pracovní kariérou. Pokud se žena s mužem dohodne na tom, že to bude on, kdo převezme více domácích povinností, zatímco partnerka bude více času v zaměstnání, měla by být taková dohoda výlučně záležitostí partnerů. „Pokud se do této dohody násilím vlamuje stát, pak někdo vlastně upírá lidem právo, aby se domluvili,“ uvedl Konečná. Na tom, že partnerství funguje tak, že si partneři dobrovolně rozdělí role při vydělávání peněz, péči o děti a domácnost, není údajně nic špatného ani diskriminačního. „Naopak. Takové vztahy odjakživa fungují lépe než když každý partner dělá to, na co má právě čas,“ uvedla Konečná. Závěry podobných studií jako je studie Bertelsmannovy nadace ale mohou podle ní vést k tomu, že i lidé, kteří jsou s rozdělením rolí v rodině naprosto spokojeni, budou tlačeni k tomu, aby se dohodli jinak, podle státu spravedlivěji.

Marek Kerles

Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity vypracovala společně s Jakubem Valcem z Právnické fakulty Masarykovy univerzity unikátní studii o dopadech pandemie „covid-19“ na mezinárodní systém náhradního mateřství. Výsledky studie zveřejnil Časopis zdravotnického práva a bioetiky (http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal)

Práce obou odborníků poukazuje na řadu nedořešených otázek v oblasti asistované reprodukce i mezinárodní „surrogace“. Náhradní mateřství lze totiž podle nich v dnešní době považovat za jednu z běžných součástí asistované reprodukce, se kterou je z povahy věci spojena řada kontroverzí.

Cílem studie tedy bylo zejména poukázat na skutečnost, že využívání daného způsobu získání dítěte je kromě diskutovaných eticko-právních problémů spojeno rovněž s často opomíjenými důsledky psychosociálního charakteru.

Jednou ze základních otázek tohoto druhu je otázka, kdo je vlastně rodičem dítěte. Tento, na první pohled jednoduchý dotaz může generovat velké množství různých odpovědí, za což, jak dodávají autoři studie „ jako společnost vděčíme rovněž používání jednotlivých metod asistované reprodukce“.

Řada z nich je totiž založena na separaci genetického, biologického, psychosociálního a právního rodičovství, což má samozřejmě řadu nepříznivých důsledků. Jinak tomu není ani v případě náhradního mateřství, které je někdy pejorativně označováno jako propůjčení či pronájem dělohy.

V této souvislosti je poukazováno na nestandardní postavení náhradní matky, jejíž role je za různých podmínek omezena pouze na odnošení dítěte do okamžiku porodu. Kromě etických a právních otázek, které jsou s tímto způsobem reprodukce a utváření rodiny neodmyslitelně spojeny, je pak nutné věnovat pozornost rovněž negativním psychosociálním důsledkům. K jejich vzniku dochází typicky za předpokladu, že celý proces neprobíhá zamýšleným způsobem, ať už z důvodů subjektivního (na straně žadatelů či náhradní matky) nebo objektivního charakteru.

Za objektivní příčinu možných komplikací považují autoři studie za běžných okolností zejména přístup některých států, které koncipují právní normy v dané oblasti restriktivním způsobem. Pakliže se stát vydá cestou úplného zákazu nebo stanovení restriktivních podmínek pro využívání institutu náhradního mateřství, lze očekávat, že potenciální zájemci budou mít tendence vycestovat do země s liberálnější právní úpravou.

Jedná se o nevyhnutelný důsledek dlouho přetrvávající neexistence mezinárodních pravidel a související roztříštěnosti právní úpravy na úrovni národních právních řádů, k jejímuž sjednocování na regionální úrovni nepřispívá ani Evropský soud pro lidská práva. Je proto nutné zabývat se otázkou, jak může stát reagovat v situaci, kdy se jeho občané vrátí do vlasti s dítětem, které si v zahraničí fakticky a právně pořídili v rozporu se zákonem vlastní země.

„Je snad legalizace a zpřístupnění náhradního mateřství jako běžné součásti nabídky služeb asistované reprodukce ve všech zemích Evropy či světa jediným a správným řešením, jak těmto problémům předcházet?,“ ptají se řečnicky autoři studie.

Dosud se jednalo o předvídatelné komplikace. V posledním roce se nicméně vytvořily doposud neznámé situace. Přeshraniční procedury náhradního mateřství narazily na řadu nových problémů, spojených s nečekaným výskytem a šířením pandemie. Ačkoliv v současné době dochází k částečnému zlepšení situace, nelze opomenout, že ještě před časem byla většina zemí po celém světě doslova izolována.

Vládní strategie jednotlivých států usilující o zamezení šíření nového druhu koronaviru SARS- CoV-2 byly mimo jiné založeny na striktním omezení pohybu osob, a to zejména těch, které přicházely z infekcí nejvíce postižených oblastí. Jinými slovy, byla přijímána zejména ad hoc opatření na národní úrovni, která mezinárodní (leteckou) dopravu omezila pouze na nezbytné případy, mezi které v zásadě nespadalo cestování ze soukromých důvodů.

Daný stav pochopitelně přímo souvisí rovněž s prováděním mezinárodní „surrogace“, která je s dočasným vycestováním za hranice domovského státu neodmyslitelně spojena. Existují státy, které náhradní mateřství neuznávají, přesto jsou ale nuceny vyrovnat se s případy, kdy jejich občané podstoupí proceduru v zahraničí.

Nastává totiž paradoxní situace, kdy jsou tyto státy ze strany příslušných orgánů Evropské unie a dalších nadnárodních organizací na jednu stranu nuceny k tomu, aby náležitě chránily práva určitých skupin osob, prosazovaly nejlepší zájem dítěte a současně vyvíjely maximální možné úsilí vedoucí k potírání obchodu s lidmi.

„Pokud však dotčené státy s tímto záměrem mimo jiné zakazují či striktně regulují provádění náhradního mateřství, které je v tomto směru vysoce rizikové, dostávají se mnohdy do situace, kdy jsou jejich vnitrostátní pravidla týmiž nadnárodními organizacemi ad hoc prolamována s odkazem na existenci těch práv a hodnot, k jejichž ochraně byla původně určena,“ varují závěry studie.

Jedná se mimo jiné o důsledek tendencí vedoucích k prosazování co nejširšího pojetí práva na dítě, a to rovněž za pomocí technik, které jsou založeny na složitém a z hlediska stability utváření takto vzniklých vztahů nejistém základě. Vzniká tak riziková situace, jejímž východiskem je pak už jen zavedení jednotného (mezistátního) přístupu. V opačném případě totiž nelze efektivně zamezit rozvoji mezinárodní surrogace, která je nejen z lidskoprávního, ale také psychosociálního hlediska velmi problematická.

Autoři v závěru studie píší, že jejich záměrem bylo hlavně poukázat na kritickou situaci zejména v těch státech, které patří v oblasti mezinárodní surrogace k nejvyhledávanějším na světě. Jedná se zejména o Ukrajinu. Na území těchto států byly tisíce dětí po dobu několika měsíců doslova uvězněny. Uzavření státních hranic mělo totiž za následek, že žadatelé z různých zemí nemohli za účelem jejich převzetí přicestovat, což jim dočasně znemožnilo jak navázat citovou vazbu s dítětem, tak usilovat o zákonem předvídaný vznik právního rodičovství.

V této souvislosti se studie zabývala tím, zda lze za oběť vzniklé situace považovat náhradní matku, žadatele, dítě či dokonce samotné kliniky a zprostředkovatelské subjekty. „Ačkoliv jsme nijak nezpochybnili zásadní dopady do života nebo činnosti všech dotčených stran, považujeme za největší oběť ty státy, jejichž snaha o předcházení vzniku výše uvedených problémů je v individuálních případech doslova sabotována. Lze považovat přinejmenším za paradoxní, pakliže je ochrana zájmů a práv jednotlivce používána jako argument k nepřímé legitimaci procedury, která jejich omezení či porušení svoji rizikovou povahou sama zapříčinila,“ konstatují v závěru autoři studie.

V reklamě na dárcovství by mělo být zcela zakázáno uvádění konkrétní finanční kompenzace či nefinančního plnění. Takový je jeden z dílčích výstupů výzkumného projektu o udržitelnosti dárcovství částí těla, na které se významnou měrou podílejí odborníci ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity. Výsledky studie by měly být důležitým a možná i zásadním vodítkem pro změnu příslušné legislativy v Česku.

Celý projekt se jmenuje Kvalita a udržitelnost programu dárcovství částí těla v ČR a kromě ZSF JU se na něm podílejí odborníci ze Západočeské univerzit v Plzni, Masarykovy univerzity v Brně a fakultních nemocnic v Plzni, Českých Budějovicích, pražském Motole a v Ostravě. Jedná se o nejrozsáhlejší a nejkomplexnější studii svého druhu v historii Česka. Projekt by měl proto mít dopad na zákonnou regulaci dárcovství (a zejména reklamy na něj) z mnoha různých pohledů. 

„Garantem projektu je ministerstvo zdravotnictví, kterému také předáváme veškeré dílčí výstupy naší práce,“ řekla portálu ScienceZoom Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity. Vedení ministerstva by pak mělo rozhodnout o případném návrhu legislativních změn. 

Jedním z nedůležitějších aktuálních výstupů projektu jsou totiž i precizně formulovaná série doporučení, jakým způsobem by měly být v Česku kompenzovány dárcovské služby. V tom je totiž základní problém. Některé kompenzace, třeba v případě dárcovství plazmy, vajíček nebo spermatu, jsou totiž nabízeny takovou formou, že to místo altruismu zavání klasickým obchodem s částmi lidského těla. A ten je mezinárodními úmluvami striktně zakázán.

Autoři studie v jiné části upozornili na konkrétní příklady, kdy různé společnosti lákají dárce velmi neetickým způsobem. Zmiňují například inzerci společnosti Pronatal, která nejprve inzeruje finanční částku (5 × 30 000) jako kompenzaci za darování vajíček a až do podtitulku dává menšími písmeny text „pomoc neplodným párůům“.

Podobné je to v dárcovství krevní plazmy. Reklama firmy Plasma Place je koncipována jako odkaz s titulkem „Získej 14 000 Kč – Daruj plazmu“, doplněným o sugestivní obrazový doprovod, složený ze dvou fotografií a popisku „A co si vybereš ty? Daruj plazmu a získej 1400 Kč za 2 hodiny. Pomáhej zachraňovat životy“.

Obchod nebo altruismus?

Odborníci proto ve studii zformulovali mimo jiné následující doporučení pro náborové kampaně zaměřené na živé dárce částí těla:  

- Zlepšit vzdálenostní i časovou dostupnost odběrových center, aby náklady dárců na dopravu a čas byly co nejmenší.

- Kompenzace musí odpovídat náročnosti dané procedury. Dárci ani zpracovatelé nesmí na proceduru doplácet v původním slova smyslu. Přímé finanční kompenzace by však měly být krajním řešením podloženým dokumenty (cestovné, ztráta výdělku, náklady zpracovatelů). Nepohodlí a mírné omezení jsou principem dárcovství, nikoliv kompenzovatelným nákladem. 

- Přímá platba degraduje dárcovství na obchod a odrazuje dárce z vyšších socioekonomických skupin. Živí dárci částí těla musí být společností oceňováni jako skupina, která společnosti přináší něco, co nelze jinak nahradit. Kompenzace tomu musí odpovídat.

- Odběry se musí vrátit do nemocnic, velkých zdravotnických zařízení či primárně nekomerčních institucí obecně prospěšného charakteru (např. typu Červeného kříže, registru dárců dřeně, …), jež budí větší důvěru v nekomerčnost systému než odběry v obchodních centrech.

- U odběrů urgentních (krevní destičky, krev speciálních charakteristik) odborníci doporučují kompenzovat nutnost změnit naplánovaný program osloveného dárce rozumným peněžním paušálem. Posmrtné dárcovství musí stát výhradně na solidaritě. 

- Kompenzovány mohou být jen doložené náklady, které musí být přiměřené. 

- Odběry krve a plazmy by měly být na společném pracovišti, v současných transfuzních stanicích. Méně časté odběry pro alogenní použití (krvetvorné buňky a gamety) by měly být soustředěny na jednom či dvou specializovaných pracovištích v ČR, ideálně ve velkých nemocnicích. 

Tato doporučení jsou jen částí celkových doporučení, která by měla vést k regulaci reklamy na dárcovství v Česku. Výzkumný projekt „TAČR TL05000144 – Kvalita a udržitelnost programu dárcovství částí těla v ČR, 2021–2023“ se zabývá i řadou dalších okolností kolem dárcovských služeb. Podle Hany Konečné by totiž neexistující nebo špatná regulace mohla v budoucnu vést k rozšíření obchodu s částmi lidského těla a dehumanizaci dárcovství. „Pak bychom se skutečně mohli dočkat toho, že se lidské tělo stane běžným zbožím,“ uzavřela Konečná.

Pohlaví a kategorie „otec a matka“ by neměly být nadále posuzovány na základě biologických kritérií, ale výhradně podle toho, kým se dotyčný člověk cítí. Tento stále sílící požadavek řady lidí, mužů i žen, může podle odborníků v Evropě k úplně jinému pohledu na takzvanou tradiční rodinu. Jak ale říká Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty JU, společnost by se měla zabývat také tím, jak se tato změna může projevit na psychickém zdraví a životních pocitech dětí, žijících v hodně netradičních rodinách.

Nové kolo debaty rozpoutal nedávno případ z Velké Británie, která v Evropě zřejmě nejliberálnější zákony v oblasti změny pohlaví a umělého početí. Žena (z biologického hlediska) se nechala uznat úředně mužem, aniž by se před tím nechala takzvaně přeoperovat. Britské zákony totiž takovou změnu i bez „přeoperování“ pohlavních orgánů umožňují.

Žena (která se stala mužem) však šla ještě dál. Nechala se totiž uměle oplodnit spermiemi anonymního dárce a porodila syna. Kde je tedy matkou? Muž? Úřady zapsaly do rodného listu dítěte ženu, tedy úředně matku. I ve Velké Británii stejně v naprosté většině dalších zemí je totiž osoba, která dítě porodí, stále před zákonem matkou.

Rodička, úředně uznaná mužem, ale zároveň ze zákona považovaná za matku, se proti takovému zápisu do rodného dítěte svého syna odvolala. Chtěla (chtěl) být zapsána jako otec či rodič. V tom případě by ale vznikl důležitý precedens, protože v Británii by oficiálně mohli rodit i otcové. A soud Spojeného království proto žádost zamítl.

Nikdo z odborníků ale nepochybuje o tom, že nejedná o konečný a definitivní rozsudek. Zcela jistě budou následovat další podobné žádosti, které budou muset soudy řešit. Jejich podstatou je tvrzení, že současná legislativa je „zkostnatělá“ a vůbec nereaguje na sociální a technologický vývoj. Ten totiž dnes za určitých okolností umožňuje, aby si dítě za pomoci dárkyň vajíček, dárců spermatu a náhradních matek pořídil prakticky kdokoliv. Biologicky s dítětem nemusí mít vůbec nic společného. To sice nebyl úplně případ matky“, která chtěla být „otcem“, ovšem právnička žadatele (žadatelky) argumentovala podobně. Není možné donekonečna bránit pokroku a touze po potomstvu i u lidí, kteří se cítí být někým jiným než jak je z biologického hlediska stvořila příroda.

V podobném duchu se v polovině letošního září vyjádřila i právnička britské organizace The Aire Centre, zabývají se ochranou práv jednotlivce v Evropě. V závěru svého příspěvku doslova napsala: "Je načase, aby to právní předpisy uznaly a přijaly funkční kategorie identifikující poskytovatele gamet, gestační rodiče a zákonné rodiče, aniž by na ně odkazovali v nevyhnutelně genderovém jazyce „otců“ a „matek“. Tímto způsobem může být dětem umožněno porozumět jejich osobní historii, může být chráněna důstojnost a samostatnost zúčastněných osob a jazyk bude alespoň odstraněn ze sporných oblastí."

Co to znamená? Podle Hany Konečné ze Zdravotně sociální fakulty JU a zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy vlastně nic jiného než snahu o zcela nový pohled na identifikaci člověka a rodiny. „Člověk by už neměl být posuzován podle toho, kým se biologicky narodil, ale podle toho, kým se ve skutečnosti cítí,“ popsala podstatu této snahy pro web „sciencezoom“ Hana Konečná.

Sama přitom patří k odpůrcům této filozofie. A jako členka Bioetické komise RE dlouhodobě usiluje o to, aby se legislativa členských zemí Rady Evropy podobným, stále narůstajícím tendencím nepřizpůsobovala. Důvod je podle ní jednoduchý. „Já jsem ta poslední, kdo by chtěl někomu upírat lidská práva, včetně práva na změnu pohlaví nebo založení rodiny. Některé současné snahy o uzákonění někdy velmi netradičních forem rodičovství nebo rodiny ale vůbec nereflektují zájmy a práva dítěte,“ uvedla Konečná.

Veškeré věrohodné průzkumy a studie podle ní potvrzují, že takzvaná tradiční rodina, v níž dítě vychovává v manželském svazku žena a muž, je stále (z obecného pohledu) pro výchovu dětí tou nejlepší možnou variantou. Nedávný výzkum Nadace Sirius, zpracovaný agenturou Median, například potvrdil, že když dítě vyrůstá s oběma biologickými rodiči, celých 72 % takových rodin (ani dětí) nemá potřebu vyhledat pomoc psychologickou pomoc. K pomoci se v tomto případě alespoň jednou uchýlilo pouze 36 % členů, těchto takzvaně tradičních svazků.

Ve všech dalších případech se různou měrou obrací poměr ve prospěch těch, kteří odbornou pomoc vyhledávají. Pokud dítě vyrůstá jen s jedním rodičem, je deklarovaná potřeba psychologické v poměru k těm, kteří jí nepotřebují, více než dvojnásobná. „Jiné mezinárodní průzkumy zase prokázaly, že u těch rodin, kde bylo dítě počato náhradní matkou, s pomocí darovaných gamet či spermií, je pak psychologická terapie celoživotní záležitostí,“ uvedla Konečná. Dětem se totiž velmi složitě vysvětluje, kdo z osob, zúčastněných na jeho příchodu na svět, je vlastně jeho rodičem. „Dokonce už se objevují tendence psát na rodné listy rodič jedna a rodič dvě až tři. A nikdo se přitom nezajímá o to, jaký vliv to může mít na psychický stav dítěte,“ řekla Konečná. I když se technologická pokrok, včetně pokroku v medicíně, podle ní nedá zastavit, a nikdo to ani nepožaduje, je třeba neustále upozorňovat na to, že některé touhy dospělých osob mohou být právě k ještě nenarozeným dětem velmi sobecké. „A podle toho by se také měly posuzovat,“ uzavřela Konečná.

Pokud se chce někdo bezpečně pilotovat velké dopravní letadlo, musí absolvovat výcvik na simulátoru. Podobný simulátor, jen mnohem větší, má nyní pro studenty svých zdravotnických oborů i Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity.  Studenti si v nově otevřeném simulačním centru mohou vyzkoušet a nacvičit i situace, s kterými se v praxi mohou setkat jen zcela ojediněle nebo vůbec.

V České republice se jedná o vůbec první, takto komplexně zaměřené centrum pro nelékařské zdravotnické obory. „Kvalitní výuka je naší hlavní prioritou a toto prostředí nám poskytuje zázemí pro uplatnění široké škály moderních výukových metod. Jedná se o nejefektivnější a nejbezpečnější způsob výuky, protože se zde studenti učí jednotlivé dovednosti bez rizika poškození pacienta a mají možnost si co nejreálněji vyzkoušet své budoucí povolání,“ uvedla proděkanka pro vědu a výzkum ZSF JU Valérie Tóthová.

V centru je podle ní možné předem naprogramovat mnoho variant situací, s nimiž si zdravotníci musí poradit. To vede ke změně způsobu vyučování: simulační scénáře musí být dobře připraveny, aby se studenti seznámili s různými stavy pacientů, a to i těmi, které nejsou v nemocnicích tak časté. Někdy bude cílem jen to, aby se naučili spolupracovat, dobře komunikovat, případně odhadnout své vlastní síly a včas si přivolat posilu. „Díky tomu, že poznají realitu takto „nanečisto“, přijdou pak do praxe lépe připraveni,“ uvedla profesorka Tóthová. Tím lze podle ní snížit riziko pochybení při poskytování zdravotnické péče a zvyšovat bezpečnost pacienta. Zdravotnické studijní programy sice mají v osnovách stovky hodin povinné praxe v nemocnicích, ale realita samozřejmě přináší mnohem více výzev – a pak se hodí každá zkušenost.

Počet studentů, kteří se v simulačním centru mohou najednou připravovat, se odvíjí od předmětů, které se tam budou vyučovat, a velikosti skupin. Velikosti skupin mohou určit i scénáře, které specifikují danou výukou aktivitu. Vzhledem k tomu, že centrum je možné audiovizuálně propojit i se stávajícími prostorami, resp. s přednáškovými sály, může v centru v rámci simulace pracovat třeba jen pár studentů v každé z pěti místností, ovšem sledovat je mohou i desítky studentů.

Možnosti simulace situací jednotlivých situací, které mohou studenti zažít přímo v praxi, jsou přitom velmi široké. „Můžeme simulovat od běžných stavů až po akutní a kritické stavy. Vzhledem k místnostem, resp. učebnám, je možné simulovat situace, se kterými se studenti mohou setkat na porodním sále, jednotce intenzivní péče, na běžném nemocničním pokoji, ale i v podmínkách zdravotnické záchranné služby. Vše záleží na předem připraveném scénáři, který má za cíl studenty naučit konkrétnímu postoji či dovednosti,“ uvedl vedoucí simulačního centra František Dolák.

V centru se budou připravovat studentky a studenti bakalářských oborů jakými jsou . Všeobecná sestra, Zdravotnický záchranář, Porodní asistentka, Pediatrické ošetřovatelství (Dětská sestra) a navazující magisterské obory Specializace v ošetřovatelství (Intenzivní péče, Ošetřovatelství v chirurgických oborech, Ošetřovatelství v interních oborech).

Výstavba Simulačního centra začala v roce 2018. Tento projekt byl připravován jako reakce na měnící se výukové styly. Simulační výuka zaujímá ve výuce nelékařských zdravotnických oborů významné místo. Jedná se o nový styl výuky, který studentům umožňuje reagovat na situace, které lze navodit na „high fidelity“ figurínách, velmi věrně simulujících reálné osoby.

V centru je učebna Intenzivní péče, která splňuje všechny nároky, které jsou kladeny na tento typ výukových prostor. Je to jedna z učeben, která je vybavena sofistikovaným modelem, tedy „high fidelity“ figurínou. „Na tomto modelu je možné simulovat jakýkoliv stav pacienta, ke kterému může dojít na jednotce intenzivní péče. Umožňuje studentům využít kritické myšlení, které je pro oblast akutní péče specifické,“ uvedl František Dolák.

Dvoupodlažní budova simulačního centra, která je přístavbou k dosavadnímu objektu ZSF JU v ulici U Výstaviště, stála včetně zařízení cca 58 milionů korun. Celý projekt byl financován z operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (fond Evropské unie, ERDF výzva pro vysoké školy, spoluúčast fakulty ve výši 5 %).

Profesor Jiří Patočka, který působí na Ústavu radiologie, toxikologie a ochrany obyvatelstva Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity, je spoluautorem ojedinělé knihy, popisující rizika styku s nebezpečnými látkami v běžném životě. Kniha „Doba jedová a covidová“ představuje aktualizované pokračování veleúspěšné „Doby jedové“ s tím, že autoři do ní tentokrát zahrnuli i zkušenosti z dosavadního průběhu pandemie nového koronaviru. Jedná se pravděpodobně o první publikaci tohoto druhu v Česku.

Kniha vyšla v nakladatelství ALMI a vedle profesora Patočky je její spoluautorkou profesorka Anna Strunecká . „Pracovali jsme na této knize asi půl roku, ale protože situace kolem covidu-19 se rychle vyvíjela nejen u nás, ale v celém světě, bylo obtížné napsat něco, co bude aktuální i v době, kdy se kniha dostane ke čtenáři,“ řekl profesor Patočka webu „sciencezoom“.

Původní „Doba jedová“, která vyšla poprvé už v roce 2011, se stala bestsellerem populárně naučné literatury. A podobný zájem se očekává i u jejího „covidového“ pokračování. „Informace, obsažené v původním vydání, jsme aktualizovali a doplnili tak, aby odpovídaly současné realitě,“ řekl profesor Patočka. Zároveň byla kniha rozšířena i o kapitolu o covidu-19. „Covid se totiž stal novou nebezpečnou látkou, s kterou se lidé setkávají a zřejmě i budou setkávat. A budou se s ní muset naučit žít a nějak na ní reagovat podobně jako na jiné nebezpečné látky v jejich životě,“ uvedl profesor Patočka.

Úspěch původního vydání knihy podle něj spočívá v tom, že prezentuje odborné lékařské a toxikologické poznatky velmi srozumitelnou a laicky přijatelnou formou. A podobně se snaží pojmout i nebezpečí covidu-19 a způsob, jak tomuto riziku nejlépe čelit. Každá kapitola je doplněna odkazy na populární i vědeckou literaturu.

Spoluautor knihy, profesor Jiří Patočka publikoval více než 400 vědeckých prací a prezentoval více než 200 přednášek a posterů na vědeckých setkáních. Je autorem a spoluautorem 18 knih nebo učebnic, Patří mezi ně například Vojenská toxikologie (Grada, Praha 2004). Knihy doba Doba jedová (2011) a Doba jedová 2 (2012), které napsal společně s profesorkou Struneckou, se staly v roce 2011 a v roce 2012 nejprodávanějšími knihami v kategoriii odborná a populárně naučná kniha pro dospělé. Profesor Patočka se zároveň zabývá i popularizací vědy v tisku a médiích, v odborných i „laických“ časopisech zveřejnil stovky článků. Zároveň provozuje internetový server TOXICOLOGY (http://www.toxicology.cz).

Pět jihočeských nemocnic se ve spolupráci se Zdravotně sociální fakultou Jihočeské univerzity podílí na unikátním projektu, který má optimalizovat způsob manipulace s pacienty ze strany zdravotnického personálu.  Právě to, jak se s pacientem fyzicky nakládá, ovlivňuje nejen zdraví ošetřovaného, ale také zdraví sestřiček či lékařů.

Poruchy pohybové ústrojí a svalové obtíže jsou totiž mezi zaměstnanci nemocnic vážným problémem, a to zejména u středního zdravotnického personálu. Manipulace s pacienty je většinou velmi namáhavá práce, která často vede i ke zraněním nebo trvalým následkům. Podle některých studií patří například povolání zdravotní sestry k vůbec nejrizikovějším profesím, pokud se týká vzniku bolesti zad.

I když se pochopitelně nedá ve zdravotnictví lidské práce zcela nahradit technikou a personál bude při manipulaci s pacienty vždy vystaven fyzické námaze, lze fyzické nákládání s ošetřovanými či hospitalizovanými lidmi určitým způsobem optimalizovat. A snížit tak riziko onemocnění či zranění zdravotníků a lékařů na minimum.

 „Personál používá kvalitní manipulační pomůcky, dodržuje bariérovou péči a pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale významnou roli hraje také vzdělávání zdravotnických pracovníků v oblastech pohybových a komunikačních konceptů,“ uvedl předseda představenstva Nemocnice Strakonice Tomáš Fiala.

Cílem projektu, do kterého se zapojily kromě strakonické ještě čtyři další jihočeské nemocnice, je zjistit stav způsobu fyzické manipulace s pacienty při ošetřovatelské péči v praxi a navrhnout způsoby a implementaci nejnovějších trendů do praxe. „Manipulaci s pacientem vnímáme jako komplexní proces. Sestra i ostatní nelékařský zdravotnický personál manipulují s pacientem po celou dobu jeho hospitalizace mnohokrát denně. Škála procesů, při nichž personál s pacientem musí manipulovat, je široká," zmínil Tomáš Fiala.

Upozorňuje,  že při zmíněné činnosti je zatěžován pohybový aparát personálu, který je výrazně ohrožen vznikem muskuloskeletárních poruch s možným následkem pracovní neschopnosti. „Personál používá kvalitní manipulační pomůcky, dodržuje bariérovou péči a pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale významnou roli hraje také vzdělávání zdravotnických pracovníků v oblastech pohybových a komunikačních konceptů,“ doplnil předseda představenstva.

V rámci projektu v nemocnicích vznikají videonahrávky různých způsobů manipulace pacientů během ošetřovatelské péče. „Úkolem vzdělávací instituce je přinášet teoretické poznatky do praxe, a proto jsme velice vděční za vstřícnou spolupráci nemocnic, bez které bychom neměli možnost se na zkvalitňování ošetřovatelské péče podílet,“ řekla docentka Marie Trešlová ze Zdravotně sociální fakulty  Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Projekt se koná od roku 2019 a končit bude až v  závěru toho letošního.

Nasbírané informace a zkušenosti přímo z praxe by měly pomoci k tomu, aby se studenti a studentky zdravotnických oborů naučili manipulovat s pacienty pomocí ideálních metod a postupů. A vedle zdraví pacientů tak chránili i zdraví své.

To může mít i řadu dalších přínosů jakou jsou menší fluktuace personálu, nákladů na zaškolování a administrativních nákladů, snížení pracovní neschopnosti či zvýšení produktivity zaměstnanců.

Český Ústavní soud v lednu zamítl žalobu dvou partnerů, Čecha a cizince, kteří se domáhali v Česku uznání rodičovství dětí, které si legálně osvojili v USA. Mezi odborníky, kteří se k důležitému rozsudku ÚS vyjádřili, byla i psycholožka Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity. Podle Konečné, která je zástupkyní Česka v Bioetické komisi Rady Evropy, nikdo nemůže nutit českou justici, aby se v otázce rodičovství automaticky přizpůsobila zákonům jiné země. V rozhovoru pro portál „sicencezoom“ a zpravodajský portál INFO.CZ Konečná  vysvětluje, proč je z jejího pohledu rozhodnutí Ústavního soudu správné.

Petr Kalla, advokát obou partnerů a dalších stejnopohlavních párů nedávno v pořadu Rozstřel na idnes kvůli rozhodnutí ústavního soudu obvinil Česko, že se chová nehumánně. Vystavuje totiž právní nejistotě děti i jejich rodiče, kteří by třeba za svými dětmi nemuseli dostat ani do nemocnice. Vy s tím nesouhlasíte?

Když si někdo sežene dítě v zahraničí, protože chce obejít zákony vlastní země, musí přece počítat s následky. Naopak bych se mohla zamýšlet nad odpovědností rodičů, kteří předem vědí o tom, že určitý stát jejich rodičovská práva neuznává a přesto nebo právě proto do toho státu s dítětem přijedou. Čili především oni vystavují své děti nejistotě, nikoliv stát.  Prolamování zákonů jednotlivých zemí, třeba i pod taktovkou Evropského soudu pro lidská práva, povede k tomu, že se budou prolamovat kdejaké zákony a skončí to naprostým chaosem a občanskými válkami. Přinese to právní nejistotu všem, i těm, kteří se o prolamování zákonů zasadili. Kdyby u nás někdo požadoval mnohoženství nebo viditelné nošení těžké zbraně, vyhověli bychom?

Dobře, ale rodičovství je přece jen speciální kategorie. I mně přijde zvláštní, když je v jedné zemi někdo rodičem a po překročení hranic už jím není. Neměla by se, jak to požaduje právě Kalla, pravidla pro rodičovství ze strany stejnopohlavních párů přece jen sjednotit?

Záměr sjednotit rodinné právo v EU samozřejmě existuje. Ale kam až to sjednocení půjde? Budeme sjednocovat jen s Evropou, nebo i s dalšími zeměmi? Legislativy jednotlivých evropských zemí jsou v pohybu, protože se v nich usídlují lidé z mimoevropských zemí, kde jsou také jiné rodinné zákony. Kde ta harmonizace bude mít hranice?

Petr Kalla mluví o tom, že vše by vyřešilo uzákonění manželství pro všechny, což by automaticky znamenalo i uznání práva stejnopohlavních párů na pořízení dítěte a uznání rodičovských práv k němu…

Ano, pro stejnopohlavní páry by se to tím vyřešilo, přinejmenším zdánlivě. Právní institut manželství však nevznikl na psychologickém základě, jako symbol a ochrana vztahů dvou milujících se osob, ale na základě biologickém, jako svazek ženy a muže, z něhož pravděpodobně vzniknou děti, a ty je potřeba ochránit (Občanský zákoník § 655  Manželství je trvalý svazek muže a ženy … Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.). A teď je snaha ten institut využít obráceně, jako cestu k dětem – když jsme manželé, máme právo na dítě. Právo na – jak vy říkáte - pořízení dítěte ale nemá nikdo. Jen nám nikdo nesmí bránit v tom mít ho nebo nutit nás k potratu. Jakmile uznáme právo pořídit si dítě, dáváme tím legitimitu obchodu s dětmi, ženami a částmi těla. A protože v etice se využívá analogie, tak když bude možné koupit nebo prodat vajíčko, časem dojde i na ledviny nebo srdce. Může to vést k novodobému otroctví.

To je ale hodně silné vyjádření. Jak jste k němu dospěla?

Narážíme na biologické limity. Osamělá žena, osamělý muž, homosexuální pár, člověk mimo reprodukční věk mít děti nemůže. Musí zvolit jiné cesty. A to třeba takovou, že najdete náhradní matku, která žadateli nebo žadatelům porodí dítě, třeba i z darovaných vajíček a spermií. Například v Kalifornii je náhradní mateřství už zcela běžná, placená služba. Náhradní matka dítě porodí a v rodném listu jsou hned automaticky zapsáni ti, kteří si tuto „službu“ objednali. Vy to nevnímáte jako obchod s dětmi a ženami? Já ano. A nejsem sama, na podzim vznikla mezinárodní iniciativa za zákaz náhradního mateřství. Stojí za ní feministické a lesbické spolky z celého světa. Zatím žádný český.

Ano, ale prostřednictvím asistované reprodukce si přece takzvaně pořizují děti i některé heterosexuální páry. Tak proč by na to neměli mít nárok homosexuálové?

Já jsem proti obchodu s dětmi, ženami a částmi těla u každého, i u heterosexuálních párů, osamělých osob, osob mimo reprodukční věk. Principiálně je jedno, jestli si vajíčko kupuje pár heterosexuální nebo homosexuální. Heterosexuální páry v reprodukčním věku však potřebuji pomoc dárce v mizivém procentu, naprostá většina dárcovských procedur se dělá u žadatelů mimo biologické limity, oni prostě jiné cesty nemají. Říká se tomu sociální neplodnost. Dárcovství částí těla má být metodou řešení krajní nouze, metodou léčby nemoci, výjimečně využívanou, pokud vůbec. Heterosexuální pár v reprodukčním věku mít dítě může. Pokud nemá, je nemocný. Šedesátiletá žena nebo homosexuální pár ale přece nemocní nejsou. Kdyby se dárcovské procedury využívaly jen jako léčba biologicky definované nemoci, pravděpodobně by stačili skutečně nezištní dárci. Jakmile biologickou definici nemoci překročíte, vznikne obrovský nedostatek dárců a vytvoříte obchodní prostředí. Například do Británie, kde je asistovaná reprodukce přístupná osamělým ženám a lesbickým párům, se musí dovážet spermie z Dánska a USA a je tam teď velká diskuse o tom, že by se využívaly spermie mrtvých dárců. To není vtip, do asi dvou dnů po smrti jsou spermie životaschopné. Na tolerování či dokonce státní garanci takových metod nakonec doplatíme všichni.

V jakém smyslu?

Pokud připustíme, že má někdo zákonem dané právo na to, aby se stal rodičem doslova za každou cenu, třeba právě prostřednictvím cizích spermií a vajíček a náhradním mateřstvím, pak se dostáváme na velmi tenký led. Jednak bychom tak v budoucnu mohli stejně tak tolerovat třeba prodej ledvin či jater, jednak by si tuto léčbu mohli dovolit jen ti nejbohatší, což asi není úplně v zájmu společnosti. To je totiž další rozměr obchodu s dětmi, ženami a částmi těla. Tedy že vytváří strašlivou společenskou nerovnost, a to i nerovnost mezi homosexuály. Náhradní matku v Kalifornii si mohou dovolit jen někteří z nich. Dokonce existují VIP katalogy dárkyň vajíček a dárců spermií, kde máte popsané parametry jako když si vybíráte třeba mobil.

Představte si, že vašemu dítěti selhávají ledviny. Dárcovských je strašně málo, čeká se v pořadníku. A najednou by rozhodovalo, kdo dá víc. Nebo si představte, že by šlo nechat si cíleně budoucího dárce ledvin odnosit náhradní matkou.   Z pohledu zoufalého rodiče by to bylo lidsky pochopitelné. Podobně jako chápeme touhu homosexuálního člověka po dítěti.

Budeme-li překračovat biologické limity u jednoho „nedostatku“, proč ne u jiného? Etika stojí na analogiích. Co když si nějaký boháč usmyslí, že chce ještě jedny játra, protože si bude myslet, že ho to ochrání před cirhózou?

Jedna věc ale mohou být vaše pocity a druhá právní rámec. Chcete tím říci, že řada států světa, které uznávají takzvané manželství pro všechny, zároveň legitimizuje obchod s lidmi?

Ano, pokud v jejich zákonech je manželství cestou k dětem. Evropské státy podepsaly nebo se dobrovolně hlásí k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, která říká: Článek 21 Zákaz finančního prospěchu  Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu. Jsou i konvence o obchodu s dětmi, obchodu se ženami, o transplantacích atd. Evropské země se ještě dost tváří, že obchod není obchodem, ale kompenzacemi za dárcovství. Ale ani tyto kompenzace nemusí být přitažlivé pro dostatek lidí ochotných poskytnout část těla. Takže například v již zmíněné Británii mají kromě nedostatku spermií i nedostatek náhradních matek. Britové tedy využívají náhradní matky v jiných zemích. Jak se na jaře zavřely hranice kvůli pandemii, spousta dětí nemohla být vyzvednuta žadateli od náhradních matek. I u nás byly v novinách obrázky dětí na Ukrajině. Všichni sice odsuzují obchod se ženami a dětmi, ale nikomu nebylo divné, že se za náhradním mateřstvím jezdí do chudých zemí. Zřejmě žijí v chudých zemích mnohem altruističtější občané. Nikdo nemůže vyčítat českému Ústavnímu soudu, že se odmítl připojit ke snaze o legalizaci takového obchodu.

Advokát Kalla ale argumentuje tím, že i bez státního souhlasu s rodičovstvím homosexuálních párů už v Česku vychovávají děti tisíce gayů a leseb. Některé páry využívají náhradních matek, někteří gayové se domlouvají s lesbami na vzájemném dárcovství, nutném k početí dítěte, další naoko najímají partnera k žádosti o umělé oplodnění. A stát se podle Kally v oblasti rodičovství stejnopohlavních párů jen svévolně a zbytečně  brání právnímu ukotvení něčeho, co už tak jako tak stejně existuje…

Ale to je přece nebetyčný rozdíl. Já přece nemám vůbec nic proti tomu, aby homosexuálové vychovávali děti. O to vůbec nejde. Pokud se domluví nebo jim život přinese takové situace, kdy je dítě vychováváno v takzvané duhové rodině, proč by to tak nemělo být. To, že se o dítě stará někdo, kdo není v jeho rodném listu, je naprosto běžné. Týká se to statisíců dětí, které žijí v nových svazcích svých rodičů, dětí v pěstounské péči, dětí vychovávaných jinými rodinnými příslušníky než jsou jejich vlastní otec a matka. Zastáncům manželství pro všechny ale nejde o to, aby mohli vychovávat děti. To si skutečně mohou zařídit už dnes a běžně se to děje. Oni chtějí být zapsáni v jeho rodném listě, to je ten hlavní důvod. Proto se vlastně jezdí do Kalifornie nebo na Ukrajinu, kde jsou ti, kteří si dítě u náhradní matky objednali, po porodu okamžitě zapsáni jako rodiče.

Dobře, ale není to vlastně lidsky pochopitelná snaha být ve vztahu k dítěti, které vychovávám, takzvanou výhradní osobou a nikoliv jen takzvaným vychovatelem?

Ano, lidsky to pochopitelné je, ovšem biologicky neproveditelné a právně je to něco jako Císařovy nové šaty. Nelze dítěti říkat, že ho porodil tatínek nebo že je z vajíčka šedesátileté ženy. Díky státy garantovanému překračování biologických limitů v asistované reprodukci to dosáhlo takových rozměrů, že to státy musí nějak řešit. A to tak, že má dítě po dosažení určitého věku právo znát veškeré okolnosti svého početí, říkají tomu právo dítěte na vlastní identitu. To znamená, že se stejně dozví například o tom, že ho porodila náhradní matka v Kalifornii s pomocí vajíček, darovaných ženou z Česka. A to na objednávku dvou lidí, kteří se mezitím mohou rozejít. Dítě bude mít přitom právo znát totožnost všech účastníků tohoto procesu. Dovede si představit, co to s ním může udělat? Dokonce se uvažuje o registrech, v nichž budou veškeré údaje o takto počatých dětech, aby mu pak mohly být ty údaje správně poskytnuty. Dítě bude v registru, aniž k tomu mohlo dát souhlas. A jestli se to celé děje kvůli tomu, aby byli ti, kteří si celý proces objednají, zapsáni v rodném listu dítěte, tak mi to přijde fakt absurdní a vůči dětem značně necitlivé. Bohužel se s tím sveze i těch pár mladých heterosexuálních párů, které potřebují využít dárcovství třeba kvůli zanedbané varikokéle u muže v dětství, u nichž se situace mohla řešit nějak individuálně. Prostě když něco nabere obrovských rozměrů, je nutná nějaká centrální regulace. 

Jestli vám dobře rozumím, pak takzvaná dohoda mimo systém, tedy když si homosexuálové pořídí dítě, aniž by oba museli být oba nutně zapsáni v jeho rodném listě, může být pro děti z takových svazků nakonec podle vás mnohem výhodnější a lidštější. Je to tak?

Ano. A myslím, že mnozí homosexuálové si toho jsou vědomi, tedy aspoň ti, s nimiž jsem mluvila. Nikdo nemůže bránit osamělé ženě nebo dvěma homosexuálům, aby si na vlastní odpovědnost, neformálně pořídili dítě – nemám to slovo ráda, ale jiné mě nenapadá. Pochopitelně jakmile by v tom bylo zneužití něčí situace nebo obchodní transakce, musí to řešit policie. Jakmile bychom ale vytvořili manželstvím pro všechny také právní nárok na dítě pro všechny, tedy nárok garantovaný státem, už se pohybujeme úplně někde jinde.

Mnozí homosexuálové ale často argumentují tím, jak už bylo zmíněno v první otázce, že když nemají dítě zapsané v rodném listě, nemusejí být za ním vpuštěni na návštěvu do nemocnice nebo ho nemohou vyzvedávat ze školy. Ani s tímhle argumentem nesouhlasíte?

Tuto situaci nezažívají jen homosexuálové. Už jsme přece říkali, že statisíce českých dětí žijí v rodinách tvořených rodičem a jejich novým partnerem. Nový partner v rodném listu není, ale vykonává spoustu rodičovských funkcí – vyzvedává dítě na kroužcích, nese mu banány do špitálu. Když přece vedete dítě do školky, učitelka se vás hned na začátku ptá, a musíte to dát i písemně, kdo může syna či dceru vyzvedávat. A určitě to nejsou jenom rodiče na rodném listě. Může to být se souhlasem rodičů prakticky kdokoliv, včetně chůvy či starších sourozenců. Prarodiče běžně jezdí s vnoučaty na výlety, i do zahraničí, a dítě v občance nemají. Všechno záleží na domluvě.  Uznávám, že někdy není snadná, dokonce ani možná, a musí se to složitě řešit přes soud. Rodinní advokáti by mohli vyprávět. Tato situace se ale nijak neliší v rodinách s dětmi z předchozích svazků a rodinách homosexuálních.

I mnozí heterosexuálové ale dnes vyjadřují podporu manželství pro všechny. Považují ho za institut, který heterosexuálům nijak neublíží a přitom může pomoci jiným lidem ke štěstí. Vy to tak přes všechny vyřčené výhrady necítíte?

Nemám vůbec nic proti homosexuálům, ani proti tomu, aby vychovávali děti. Jsem zásadně proti obchodu s dětmi, ženami a částmi těla. Lidi si myslí, že jsou někde fronty zdravých žen připravených nezištně někomu odnosit dítě nebo darovat vajíčko. Někdy se v diskusích ptám: Daroval jsi krev? Jsi v registru dárců kostní dřeně? Obvykle odpovídají ne. Přitom obojí je téměř nerizikové a stojí pár desítek minut času. Tak proč si myslí, že je někde spousta žen ochotných chodit na umělé oplodnění, 9 měsíců nosit dítě, pak ho porodit a nakonec odevzdat? Neviděla jsem ještě světovou hudební nebo hereckou hvězdu, nebo prostě bohatou ženu, která by se nějakému cizímu páru, ať už homosexuálnímu nebo heterosexuálnímu,  nabídla zcela nezištně jako náhradní matka. I když se jinak dojímá nad kdečím. V naprosté většině případů, prakticky ve všech, nabízejí dárcovství vajíček či své tělo k náhradnímu mateřství ženy z chudších sociálních vrstev a států.

Dobře, ale i pokud bychom přistoupili na vaše argumenty, není boj proti manželství pro všechny vlastně předem prohraný? Jak říká právník Kalla, států, které tento institut zavádějí do svého právního řádu přibývá, je možná jen otázkou času, kdy Česko pod tlakem zahraničí a mezinárodních institucí zavede stejný model…

Ano, i já si bohužel myslím, že je to prohraný boj. Mlčení ale znamená souhlas. A já nesouhlasím.

Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity zpracovala první díl unikátní studie, zaměřené na všechny okolnosti dárcovství částí těla v České republice. Projekt pod záštitou ZSF JU je svého druhu zcela unikátní a může být po celkovém dokončení i důležitým vodítkem pro předpokládané legislativní změny v oblasti zdravotnictví. Prudký rozvoj různých dárcovských procedur totiž zcela jistě povede ke snaze dát tomuto rozvoji nějaký přesnější legislativní rámec.

Jak se píše v úvodu první dílu právě dokončené studie, rozvoj technologií přinesl možnosti léčby pomocí částí těla jiného člověka. Potřeba darovaných částí těla se zásadním způsobem zvyšuje, i proto, že medicínské technologie jsou stále bezpečnější, účinnější a levnější, možnosti využití částí těla se neustále rozšiřují. Regulační mechanismy by ale měly zároveň zabránit tomu, aby se z některých typů dárcovství nestal druh „obchodu s lidmi a lidskými orgány“. Skloubit oba tyto požadavky je ale v poslední době čím dál tím složitější. Projekt ZF JCU by měla pomoci k tomu, aby laici, odborníci i politici mohli v problematice dárcovství lépe orientovat.

„Regulace na EU úrovni vychází z Evropské úmluvy o lidských právech, která v článku 21 výslovně stanovuje, že lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu,“ řekla portálu sciencezoom jedna ze spoluautorek studie Hana Konečná ze ZSF JU.

Významným faktorem dárcovství orgánů je proto podle ní altruismus. Zákon předpokládá, že živí lidé darují části svého těla zcela dobrovolně a bez nároku na zisk. Zároveň ale legislativa počítá například s kompenzacemi, spojenými s časovou náročností dárcovské procedury, pobytem v nemocnici, některými zdravotními riziky či ušlou mzdou.

Jak ale ukazuje právě studie ZSF JU, výše kompenzací se u dárcovských procedur značně liší a v některých případech to může snadno svádět k domněnce, že se místo kompenzace jedná o klasickou „platbu“, tedy obchod. Projekt proto velmi pečlivě mapuje, jaké jsou podmínky pro darování různých částí lidského těla v Česku, jaké ho doprovází okolnosti a legislativní podmínky a s jakými kompenzacemi může či nemůže dárce počítat. Tyto informace v takto ucelené podobě ještě nikdo v ČR nezpracoval.

Zcela specifickou oblastí je například dárcovství buněk – gamet, které není řešením zdravotního problému jednotlivce, jako např. transplantace ledviny, ale vytváří se rodina, což má značný přesah do budoucnosti. „Už dnes dochází velmi často k problémům, spojeným s tím, že v různých částech světa platí pro tento druh dárcovství různá legislativa,“ řekla „scienzoomu“ Konečná.

Ve světě se například dnes běžně děje, že si pár v jednom státě zajistí dárcovská vajíčka, případně i spermie a dítě „donosí“ náhradní matka v úplně jiné zemi. V případě rozchodu páru, který si celou proceduru objednal, ale z jiných příčin, pak může dojít k nesmírně komplikovaným legislativním zmatků, spojeným s uznáním „rodičovství“ i práva dítěte na to, aby zjistilo jména svých biologických rodičů, tedy dárců gamet.

„Technologie v tomto případě předběhly legislativu, což ale může bohužel především ohrozit zájmy a potřeby dětí, počatých s pomocí dárcovství gamet,“ uvedla Konečná. Komplikované je to s již zmiňovaným altruismem na jedné a zákazem obchodu s lidmi a lidskými orgány na druhé straně. Části těla, které jsou k dispozici, totiž zdaleka nedostačují požadavkům „medicínského trhu“, což přináší i tzv. medicínskou či transplantační turistiku. Nelze také opominout různé komerční zájmy větších či menších korporací.

Každopádně znovu platí, že dárcovství do budoucna zcela určitě potřebuje národní i mezinárodní dohody, které mu dají vzhledem ke změněným podmínkám i technologiím nový legislativní rámec. A právě k tomu může jako návod sloužit i první část studie ZSF JU.

Ta detailně zmapovalo průběh dárcovství a jeho podmínky hned v několika zásadních oblastech. Jedná se o dárcovství krve a krevních složek, dárcovství krvetvorných buněk, dárcovství spermií a vajíček, dárcovství dělohy a ledviny a náhradní mateřství. Projekt, nazvaný „Náročnost dárcovských procedur pro živé dárce částí těla“ pak jednotlivé procedury srovnává.

Jak důležité je toto srovnání dokazuje právě prudký rozvoj dárcovství, spojený s mnoha novými možnostmi. Příkladem může být takzvaná „antiage“ medicína, tedy obor, snažící se o zpomalení stárnutí, a to včetně dárcovství buněk, kostní dřeně a jiných částí těla mladšími lidmi těm starším. „Někomu to může s nadsázkou připomínat pověstné koupele egyptské královny Kleopatry v krvi panen, ovšem v modernějším podání. I v tomto případě ale musí být každému jasné, že je nutné legislativně zajistit, aby se z takzvaných „antiage“ procedur nestal klasický obchod s lidmi a jejich orgány,“ řekla Hana Konečná.

Výzkumný projekt získal podporu TAČR, vedle zaměstnanců ZSF JU se na něm podílela řada odborníků z celé republiky.

Rakouská organizace Volkshilfe (lidová pomoc) usiluje v Rakousku o to, aby každé dítě bez rozdílu mělo zaručenou určitou částku, s kterou mohou rodiče disponovat při pokrývání jeho potřeb. Světově unikátní projekt, který je dětskou obdobou takzvaného bezpodmínečného příjmu pro všechny, by měl pomoci statisícům  rakouských dětí z chudoby. Na to, jak nakonec dopadne, proto čekají i někteří čeští odborníci, včetně odborníků Jihočeské univerzity.

Myšlenka, kterou se snaží Volkshilge prosadit nejen v Rakousku, ale i v dalších zemích je v podstatě jednoduchá. Místo současného složitého systému podpor pro děti by se podpora rodin s dětmi maximálně zjednodušila. Rodiče úplně každého dítěte, a to včetně bohatých rodin, by na něj až do jeho 18 let na něj dostávali od státu minimálně 200 EURO (5 200 korun měsíčně). Čím příjmově chudší rodina, tím by byla ale příspěvek vyšší, a to až do maximální možné celkové částky 625 EURO (16 500 korun). Právě taková suma by totiž podle rakouských odborníků měla stačit k tomu, aby dítě oproti svým „bohatším vrstevníků“ nijak nestrádalo, mohlo si dovolit zájmové kroužky, koníčky, mělo dobrý přístup ke vzdělání i zábavě.

„Možnosti rozvoje dítěte a životní příležitosti by neměly být závislé na finančních možnostech rodičů. Se zavedení minimální zaručeného příjmu pro děti by si každý mohl být jistý tím, že je rozvoj dětí finančně zabezpečený,“ řekla v rozhovoru s INFO.CZ Judith Ranftlerová, která má unikátní rakouský projekt na starosti.

Důvody jeho vzniku jsou údajně jednoduché. I když je Rakousko bohatá země, podobně jako v jiných civilizovaných zemích se v něm neustále rozevírají nůžky mezi bohatstvím a chudobou, a to zejména v případě rodin s dětmi. Podle dostupných statistik dnes ohrožuje chudoba v Rakousku takřka 300 00 dětí a mladistvých, přičemž každým rokem tento podíl roste.

Rakouský systém sociální péče sice podle Ranftlerové nabízí chudým rodinám pomoc, ta však naráží na dvě věci. Jednak je někdy příliš složitá, pochází z různých zdrojů  a příjemci se v ní nevyznají, jednak často ani ona nedokáže pokrýt základní potřeby dětí. „Námi navrhovaný systém, který by zcela nahradil třeba výplatu dětských přídavků a dalších dávek, by byl mnohem jednoduší a efektivnější,“ tvrdí Ranftlerová.

Sama přitom přiznává, že se jedná o dětskou obdobu základního nepodmíněného  příjmu, který navrhují někteří ekonomové i pro dospělé. „Ano, určitě jsou oba návrhy srovnatelné, náš se ale týká pouze dětí. Pokud vím, na světě zatím nemá obdobu,“  uvedla Ranftlerová.

Otázkou pouze zůstává, jak zajistit, aby rodiče z nepodmíněného příjmu pro děti nehradili místo dětských potřeb jiné výdaje, například alkohol či cigarety. Volkshilfe totiž ve svém návrhu nepočítá s tím, že by příjemci museli přesně dokládat, za co peníze utratili. Zneužívání této pomoci ve velkém se ale údajně organizace neobává. „Podle našich zkušeností i  zkušeností dalších pracovníků, kteří dlouhodobě pracují s chudými rodinami, je procento těch, kteří nedávají dětem to, co by jim mohli dávat v rámci svých finančních možností, velmi malé a zanedbatelné,“ uvedla Ranftlerová.

Samozřejmě, že existují rodiče závislí na alkoholu, či drogách, stejně jako extrémně zadlužené rodiny, s těmito případy ale umí podle Ranftlerové sociální systém pracovat zvlášť, není nutné kvůli nim odmítat návrh na nepodmíněný příjem. „Navíc naše zkušenosti jednoznačně dokládají, že pokud se příjem domácnosti zvýší, pomůže to zlepšit psychický stav nejen rodičů, ale i jejich dětí. Námi navrhovaná podpora je tedy myšleny i tak, aby ulehčila život celým rodinám,“ tvrdí Ranftnerová.

Projekt přitom není žádný „výstřelem do tmy“, ale v Rakousku poměrně silně diskutovaným návrhem s reálnou šancí na realizaci. Autoři s ním  v květnu získali i cenu v soutěži SozialMarie, nejstarší a největší soutěži sociálních inovací ve střední  Evropě. Aby Volkshilfe přesvědčila politiky, že její návrh může opravdu výrazně zlepšit životní situaci a tím i životní příležitosti statisíců rakouských dětí, začala koncept minimálního nepodmíněného příjmu pro děti zkoušet na příkladu 20 vybraných rakouských rodin. Rodiny bude celým projektem provázet sociální pracovník, který od nich bude získávat zpětnou vazbu a zároveň by měl fungovat jako poradce. „Naším hlavním cílem je, aby tento model podpory rozvoje dětí bez ohledu na příjmy domácnosti začal platit v celém Rakousku,“ uvedla Ranftnerová.

A náklady? Podle autorů projektu by zavedení tohoto systému, který by zcela nahradil dosavadních systém dětských přídavků, stálo ročně zhruba 2 miliardy EURO (52 miliard korun), z nichž by se vyplácel měsíční příspěvek celkem 1 536 000 rakouských dětí do 18 let. Z toho by 45 % dostávalo víc než základní částku 200 EURO, pětina pak maximální možnou podporu 625 EURO. V průměru by tak stát vyplácel rakouským rodičům na jedno dítě 334 EURO (8 700 korun) měsíčně.

Rakouská Volkshilfe přitom prosazuje zavedení stejného sytému i v dalších zemích, velký zájem o zkušenosti s projektem má například i sousední Německo. Za zajímavou myšlenku ho považují i někteří čeští odborníci, mají ale obavu z překážek při jeho realizaci. „Podle našich zkušeností přímo z terénu je totiž u některých  sociálně slabých rodin velký problémem finanční gramotnost, tedy s právě otázka, jak smysluplně hospodařit s penězi,“  řekla webu sciencezoom“  Bohdana Břízová, která se na  Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity zabývá sociální pomocí chudým rodinám.

Podle Břízové tak zůstává otázkou, zda by opravdu všechny rodiny dokázaly minimální příjem pro své děti využít tak, aby to opravdu sloužilo ku prospěchu dětí.  Na druhou stranu ale existují modely, které už dnes dokáží tento problém alespoň částečně řešit. „A to třeba v tom smyslu, že rodič objedná nebo zaplatí určitou službu, například sportovní kroužek pro děti, a náklady jsou mu pak do určité výše proplaceny zpětně,“ uvedla Břízová.

Časopis Lancet, jeden z nejprestižnějších vědeckých časopisů na světě, aktuálně zveřejnil výbušnou studii, která od základu mění dosavadní předpovědi o vývoji populace na zeměkouli. Podle této studie začne počet lidí na planetě od poloviny století místo růstu naopak poměrně prudce klesat, což vytvoří enormní tlak na ekonomické i politické systémy.  Druhé sdělení zprávy je takové, že pokud si budou chtít lidé zejména v dnešních bohatých zemích udržet výdobytky civilizace, bude se muset do těchto států přesunout velká část obyvatel Afriky a i Arábie. Jinými slovy: migrace z jihu už nebude formou „pomoci chudým“, ale naopak ryzí nutností k přežití bohatých. Někteří vědci, včetně vědců Jihočeské univerzity, však zpochybňují jak závěry studie, tak její metodiku.

Studie vyvolala mezi vědci velkou pozornost, podpořenou tím, že jí zveřejnil právě Lancet, známý ve vědeckých kruzích svou důvěryhodností. A o co tedy jde?  Autoři studie z Institutu pro zdravotnické metriky a hodnocení (IHME) na Lékařské fakultě Washingtonské univerzity zásadně zpochybnily dřívější odborné odhady růstu světové populace.

Zatímco široce citovaná zpráva OSN z loňského roku varovala, že do konce století stoupne počet obyvatel na zeměkouli ze současných zhruba 7,7 miliardy na 10.88 miliardy, což může vyvolat problém nedostatku potravin, text v Lancetu pracuje s úplně jiným odhadem.

Podle něj sice počet lidí skutečně poroste ovšem jen v následujících desetiletích (na zhruba 9,7 miliardy v roce 2065), pak ale demografická křivka začne poměrně prudce klesat. A to tak, že na konci století „spadne“ početní stav lidské populace sna 8,8 miliardy. A právě tento rychlý „skok“ v podobě dvoumiliardového úbytku během 40 let může údajně na zeměkouli vyvolat dosud nevídané sociální otřesy a politické změny. Tedy za předpokladu, že se na ně lidstvo včas nepřipraví.

„Pokračující růst globální populace v průběhu století již není nejpravděpodobnější trajektorií světové populace,“ uvedl ředitel IHME  Christopher Murray, který výzkum vedl. Nová studie podle něj poskytuje vládám všech zemí příležitost začít přehodnocovat své politiky v oblasti migrace, pracovních sil a hospodářského rozvoje, aby bylo možné řešit problémy, které přináší demografická změna.

Otázkou ale pochopitelně zůstává, jak na takový scénář autoři studie přišli a jak pravděpodobné je jeho skutečné naplnění. Velkých demografických prognóz se objevilo v minulosti mnoho a prakticky žádná se beze zbytku nenaplnila. Vědci, stojící za současnou studií ale tvrdí, že při předpovědi vývoje světové populace použili nejnovější dostupné modely předpokládané úmrtnosti a porodnosti. Zejména však zohlednili zkušenosti s vývojem různých populací na základě vlivu ekonomiky, bohatství a změny chování obyvatelstva. Mimo jiné totiž porodnost ovlivňují i takové věci jako přístup žen ke vzdělání, možnosti antikoncepce nebo změna životní úrovně rodin.  

A z toho vyšel autorům studie následující, údajně velmi pravděpodobný  model.  Do roku 2100 bude mít  183 ze 195 zemí celkovou míru plodnosti (průměrný počet dětí, které žena během svého života porodí) pod reprodukční úrovní 2,1 narození na jednu ženu. To znamená, že v těchto zemích se populace sníží, pokud nízkou porodnost nebude kompenzovat výrazná migrace.

Mezi těmi zeměmi, kde bude početní stav populace výrazně klesat, se přitom údajně nezařadí jen současné evropské státy jako Španělsko, Německo či Itálie, kde společnost výrazně stárne už dnes. Trend klesající porodnosti se dříve nebo později projeví i ve státech jako Indie, Thajsko nebo Čína.

Vědci ve studii očekávají, že 23 zemích poklesne počet obyvatel bez migrace na polovinu, a to například včetně Japonska. U dalších 34 zemí (třeba Číny) se očekává pokles početního stavu populace o 25 až 50%. Čína jako současná nejlidnatější země světa s 1,4 miliardou lidí by měla mít na konci století „jen“ 732 milionů obyvatel.

Nejdůležitější je ale podle autorů studie, jak se tento populační pokles ve většině zemí promítne do světové ekonomiky. A tady je prognóza jednoznačná. Na konci století bude na zeměkouli žít 2,37 miliardy jednotlivců nad 65 let ve srovnání s 1,7 miliardami mladšími  20 let. Nejdůležitější je ale ukazatel poměru nepracujících dospělých pracovníků k těm pracujícím. Pokud se studie nemýlí, měl by tento poměr ze současných 0,8 vrůst do konce století na 1,16.

. „To zdůrazňuje potřebu liberálních přistěhovaleckých politik v zemích s výrazně klesajícím počtem obyvatel v produktivním věku,“ píše se ve studii. A řešení? Tady se autoři široce citované studie pouštějí na velmi tenký led hodně kontroverzním výkladem. V řadě zemí Afriky, kde dnes počet obyvatel roste raketovým tempem, se tento trend podle nich sice také obrátí, stále se tam bude ale ještě dlouho rodit více dětí než ve zbytku světa. Například v Nigeru, který je dnes rekordmanem „plodnosti“ a na jednu ženu tam připadá sedm dětí, by se v roce 2100 měla porodnost dostat na poměr 1,8.

Celkově se ale populace v subsaharské Africe na konci století zvýší ze současných 1,03 na 3,07 miliardy. Vedle tohoto regionu pak budou jedinými dalšími regiony, v nichž bude v roce 2100 žít početnější populace než dnes, údajně Severní Afrika a Střední východ, zahrnující řadu muslimských států. Konkrétně tam počet obyvatel vzroste ze současných 600 milionů na takřka miliardu (978 milionů).

Co to znamená? Podle autorů vyplývá z této předpovědi vlastně jen jeden logický závěr, lépe řečeno návod. Migrace ze Severní a Subsaharské Afriky, stejně jako přistěhovalectví z muslimských zemí už nebude formou solidarity s chudšími a utiskovanými. Bude vlastně jedinou možností ( s nadsázkou řečeno), jak evropské, americké či asijské „dědečky a babičky“ udržet při důstojném životě.

Aby společnost mohla fungovat současným směrem a mladší ročníky dokázaly  pracovat tak, aby uživily nejen sebe, ale i seniory a děti, pak se bude muset část pracovní síly ze států, v nichž počet obyvatel roste, přelít do zemí, v nichž naopak bude klesat. Jiná možnost podle autorů studie prakticky neexistuje. Diskuse o tom, že mnozí přistěhovalci nepracují a jen dál zatěžují sociální systém, je možná pouze do doby, dokud si to konkrétní systém (stát) může dovolit. A základním předpokladem pro udržení ekonomické stability je dostatek mladých lidí, kteří nahrazují starší. Pokud nebudou doma, musejí přijít ze zahraničí.

Profesor Ibrahim Abubakar, jeden z editorů časopisu Lancet z University College London (UCL) to okomentoval slovy: „Rozložení obyvatel v produktivním věku bude zásadní pro to, zda lidstvo bude nadále prospívat nebo skomírat.“ I kdyby se podle něj předpovědi, obsažené ve studii, naplnily jen z poloviny, stane se migrace pro všechny národy nikoliv možností, ale  nezbytností. A platí to nejen pro Evropu, ale i pro země jako Japonsko nebo Čína.

Editor Lancetu přitom nepřímo říká, že i kdyby se politici v různých zemích stavěli na hlavu a razili politiku protekcionismu a nacionalismu, stejně jim kvůli klesající populační křivce nakonec nezbude nic jiného než částečně otevřít dveře migrantům, včetně těch z jiných kultur. Kultury se promísí, vzájemně obohatí. Jinak se z mnoha, dnes bohatých společností stanou společnosti „starců“, překvapených tím, jak rychle se jim snižuje životní úroveň.

 „Větší multilateralismus a nové globální vedení by měly umožnit zemím vysílajícím i přijímajícím migranty, aby těžily ze své spolupráce a přitom chránily práva jednotlivců. Národy by musely spolupracovat na úrovních, které se nám dosud vyhýbaly…,“ uvedl Abubakar. Na ty, kteří nevěří v takzvanou „multikulti“ společnost a odmítají migraci, musí jeho slova působit jako hadr na býka. I všichni autoři zmíněné studie jsou však přesvědčeni o tom, že migrace bude pro udržení  životní úrovně v mnoha zemích světa zcela zásadní. A kdo se s ní naučí pracovat a nikoliv jí odmítat, ten bude i nakonec i vítězem.

Studii, zveřejněnou v časopise Lancet, však zpochybňuje i řada odborníků, včetně těch českých. A to zejména kvůli tomu, že míchá demografii s politikou. "Myslím, že autoři přecenili své kompetence, měli zůstat u své odbornosti a upozornit spíše na limity té studie než doporučovat politická řešení,“ řekla INFO.CZ Hana Konečná, která se na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity zabývá problematikou plánovaného rodičovství.

Podle Konečné se právě nyní ukazuje, že  řešení demografického poklesu imigrantskou politikou je velmi problematické. Navíc jsou sporné i závěry studie, které vycházejí z odhadů na několik desítek let dopředu. Přitom jakákoliv neočekávaná událost nebo společenská změna mohou předpoklad vědců úplně nabourat. „Jak si můžeme dovolit odhadovat chování lidí v tak velkém horizontu? Ta studie mi silně zavání nepokorou a sociálním inženýrstvím,“ uvedla Konečná.

Závěry studie zpochybnil dokonce i jeden z nejuznávanějších evropských demografů Tomáš Sobotka, který dnes pracuje jako vedoucí výzkumné skupiny „Srovnávací evropská demografie“ na Vídeňském demografickém ústavu Rakouské akademie věd (VID / ÖAW).

Teorie o rostoucímu počtu „neplodných mužů“ v civilizovaných zemích dostává v posledních letech tak široký prostor v médiích, že působí jako nezpochybnitelná. A to i přesto, že mnozí odborníci, včetně odborníků z Jihočeské univerzity, s jejími závěry bytostně nesouhlasí. Kvalita mužských spermií se za posledních 100 let podle nich nijak výrazně nezměnila.

Hlavní problém z odborného hlediska spočívá především v tom, že pro tezi o narůstající mužské neplodnosti neexistují žádné věrohodné důkazy.  I když o rostoucím počtu neplodných mužů mluví i erudovaní lékaři a zástupci klinik reprodukční medicíny, nejsou většinou schopni doložit, z jakých dat vlastně vycházejí. Z logiky věci totiž vyplývá, že aby někdo mohl v čase opravdu věrohodně porovnat předpoklady mužské „plodnosti“, musel by vzít vzorek spermií třeba milionu pětadvacetiletých mužů z roku 2019 a srovnat výsledky se vzorkem stejného počtu stejně starých mladíků před 100 nebo 50 lety.

Jenže takové studie pochopitelně neexistují, ani nemohou. Existují pouze srovnání na menších vzorcích, které ale žádný nárůst neplodnosti rozhodně nepotvrzují. „Ano, je to tak. Pokud vyšetřujeme mladé a zdravé muže, pak jejich spermiologická parametry se od stejně definovaných mužů před padesáti lety nijak podstatně neliší, rozhodně ne k horšímu,“ řekl autorovi tohoto článku předseda české Sexuologické společnosti Jaroslav Zvěřina. Jak je tedy možné, že tolik erudovaných kapacit s vážnou tváří tvrdí, že počet neplodných mužů roste?

Problém je podle Zvěřiny prostě v tom, že se všechna publikovaná data čerpají z vyšetření neplodných párů v různých centrech asistované reprodukce, nikoliv z reprezentativní studie spermiologických dat u běžné populace. „Jde pouze o zkušenosti z jednostranně orientovaných pracovišť,“ říká Zvěřina.

Do statistik „rostoucí neplodnosti“ jsou tak často zahrnováni i muži, kteří vyhledávají pomoc odborníků kvůli problémům s početím dítěte ve věku, kdy může být kvalita jejich spermií ovlivněna právě vyšším věkem. Navíc se dnešní diagnostické metody vůbec nedají srovnávat s těmi dřívější.  Zvýšila se jak kvalita diagnostiky, tak počet pracovišť, která jí nabízejí a provádějí. „Data získaná z doby před 100 lety pomocí mikroskopu se s dnešními daty, získanými pomocí nejmodernějších technologií, jen opravdu těžko srovnávají,“ říká docentka Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity.

Podobně jako Jaroslav Zvěřina patří k těm odborníkům, kteří dlouhodobě upozorňují na to, že pro teorii o narůstající mužské neplodnosti neexistují žádné důkazy. Tato teorie ale naráží i na prostou logiku.  Údajné snižování kvality a množství mužských spermií se často svádí na moderní způsob života, provázený sedavým zaměstnáním, nedostatkem pohybu, kouřením a stresem. Jenže měl muž, který před 100 lety tvrdě pracoval třeba v zaprášených uranových dolech, v zimě dýchal všudypřítomných kouř z uhlí a trpěl nedostatkem potravy a vitamínů, skutečně o tolik lepší podmínky k zachování své plodnosti než dnešní muži?

„Je to celé nesmysl. Životní prostředí i kvalita zdravotní péče se zlepšily. Není žádný racionální důvod k tomu, aby byli dnešní muži méně plodní než jejich předchůdci,“ říká Hana Konečná. K podobným, možná i hodně překvapivým závěrům docházejí i někteří další odborníci. Jen nejsou podle Konečné zdaleka tolik slyšet ti, kteří věští konec lidstva kvůli mužské neplodnosti.

Nejdůležitější nezodpovězenou otázkou ale stále zůstává důvod toho, proč tolik lékařů a odborníků straší vymřením nejbohatších zemí kvůli nárůstu počtu neplodných mužů. Podle Hany Konečné je za tím byznys, spojený s léčbou v centrech asistované reprodukce, platbami za vyšetření i prodejem medikamentů, které mají údajně muže před neplodností ochránit. „Mohlo by to s nadsázkou nazvat i jakýmsi obchodem se strachem,“ říká docentka Konečná. Pokud se ale podle ní dnešní mladý muž v plodném věku rozhodne, že se pokusí počít potomka, má navzdory všem katastrofickým varováním úplně stejnou a možná ještě větší šanci na početí dítěte jako jeho vrstevník před půl stoletím.

Řada vědců na celém světě usiluje o prodloužení zákonné lhůty pro výzkum lidských embryí. Zatímco dnes je možná zkoumat a dělat pokusy pouze na embryích, která nejsou starší než dva týdny, nově by se tato lhůta měla prodloužit až na 28 dní. Vědci argumentují tím, že posunutí hranice pro výzkum zárodků může pomoci léčbě některých lidských onemocnění nebo dokonce preventivě nemocem zabránit. Hana Konečná, zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy, však varuje před riziky takové postupu.

Podle Konečné se totiž může stát, že deklarovaná snaha pomoci lidem prostřednictvím výzkumu starších embryí může ve skutečnosti přerůst v ryze komerční záležitost. Podobně se to stalo například v oblasti asistované reprodukce, která měla původně pomoci neplodným párům v produktivním věku. Dnes ale slouží v naprosté většině případů lidem, kteří už produktivní věk překročili a o žádné léčbě neplodnosti se tedy v jejich případě mluvit nedá. Podobně by „šlechetný úmysl“ mohl přerůst v „tvrdý byznys“ i při změně etických pravidel pro výzkum embryí. 

„Debata o posunutí hranice výzkumu embryí probíhá velmi intenzivně zejména na těch vědeckých konferencích v Česku, které se zabývají právě asistovanou reprodukcí,“ potvrdila webu „sciencezoom“ Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity. Právě období mezi 14. a 28. dnem života embrya bývá totiž někdy označováno za „černou skříňku“ v lidském vývoji. Její obsah může nejen pomoci k odhalení tajemství „počátků lidského života“, ale i k tomu, aby poznatky z výzkumu použili k možné „manipulaci s geny“ a preventivní léčbě nemocí, které má konkrétní člověk jaksi „geneticky předurčené“.

Zároveň by zkoumání a pokusy na „starších embryích“ mohly vést k tvorbě a transformaci kmenových buněk, využitelných pak například k vývoji „náhradních lidských orgánů“ a také k uspokojení touhy po dítěti u těch lidí, kteří „biologickými rodiči“ být zatím nemohou.

Podle některých vědeckých teorií je potenciální hodnota transformovaných kmenových buněk obrovská. Mohly by být použity k vytvoření neomezeného zdroje mužských a ženských gamet, které by potenciálně umožnily potenciálním rodičům s neplodností a párům stejného pohlaví mít děti.“

Co to znamená? Jde vlastně o to najít způsob, jakým by dva muži (nebo dvě ženy) mohly mít spolu dítě, s nímž by oba byli geneticky příbuzní. To je zatím přes veškerý pokrok v asistované reprodukci u lidí nemožné, u zvířat už se to ale podařilo.

V roce 2016 se například japonským vědcům Katsuhiko Hayashi a Mitinori Saitou a jejich týmu podařilo vypěstovat z kmenových buněk plně vyvinutá myší vajíčka a oplodnit je ve zkumavce. Poté, co implantovali vaječné buňky do dělohy myší samice, vyrostla z nich zdravá zvířata, která později měla vlastní potomky. A v roce 2018 se čínským vědcům s pomocí genetických úprav podařilo odchovat myší mláďata od dvou matek a dokonce od dvou otců.

I když se to může zdát v lidském světě zhola nemožné, jen ve Spojených státech pracuje na tomto druhu výzkumu hned několik „startupů“ (například firma Conception). Snaží se dosáhnout toho, aby bylo možné vyvinout z kmenových buněk buňky pohlavní, a to bez ohledu to, zda buňka muže poslouží k vývoji vajíčka či buňka ženy k vývoji spermie.

Vědcům se však zatím přes veškerou deklarovanou snahu nepodařilo jako u myší „přetvořit“ samčí buňku na vajíčko. K tomu jsou nutné genetické zásahy, jejichž úspěch je (čistě technicky a biologicky) ale údajně jen otázkou času. K tomu se ale přidávají ještě nedořešené otázky, spojené s rizikem genetických vad a dalších potíží u takto „vytvořených“ jedinců. Podobné potíže se totiž vyskytly i u myší.

Pokud by ale údajně věda dostala možnost zkoumat a dělat pokusy na starších embryích, mohlo by to posunout vývoj asistované reprodukce mílovými kroky dopředu. Jak se píše v článku pro „EMBO Molecular Medicine“, aby vědci mohli dotáhnout do konce snahu o „umělou produkci pohlavních buněk“, musejí vedle biologických postupů také věrohodně ověřit i „bezpečnost a účinnost“ těchto technik a porozumět jejich účinkům v delším časovém horizontu. Právě zvýšení limitu pro výzkum embryí na 28 dní by údajně bylo v tomto směru ideálním, možná až zásadním krokem.

Odpůrci změny ale tvrdí, že vědci nemohou s klidným svědomím usuzovat na to, co se s přesně s embryem děje a co se v něm odehrává. Tajemství života jsou mnohem složitější. Navíc zboření jedné etické hranice v biomedicíně otevírá možnost boření těch dalších, které se ještě nedávno zdály naprosto nepřekročitelné. „Vždy se přitom argumentuje snahou léčit a zachraňovat životy,“ řekla Hana Konečná v rozhovoru s portálem INFO.CZ.

Jenže, jak podle ní ukazuje například dnešní legislativa v oblasti asistované reprodukce, původní úmysl pomoci lidem, trpící neplodností, se může snadno zvrtnout doslova do něčeho úplně jiného. „Reprodukční medicína dnes v naprosté většině případů nepomáhá lidem, kteří jsou v produktivním věku neplodní, ale těm, kteří produktivní věk překročili, osamělým osobám a stejnopohlavním párům,“ uvedla Konečná.

Řada reprodukčních společností podle ní navíc pracuje s eticky velmi spornými praktikami jako by dítě bylo skutečně jen výrobek, který si v určité „podobě a kvalitě“ může za peníze dovolit prakticky každý. A podobná přeměna „šlechetného úmyslu“ v tvrdý byznys a někdy možná o obchod s lidmi, hrozí i při zvýšení zákonné lhůty pro výzkum embryí a některých dalších legislativních změn v oblasti biomedicínského výzkumu a pravidel umělé reprodukce. „Nějaké hranice v biomedicíně a reprodukci by měly podle mě existovat, a to bez ohledu na to, zda jsou už technicky a biologicky překročitelné“, uvedla Konečná.

Reklama na dárcovství je v Česku je v mnoha případech neetická, zavádějící a zasloužila by si přísnější regulaci. Takové je základní sdělení jednoho z dílčích výstupů projektu „Kvalita a udržitelnost programu dárcovství částí těla v ČR“, na kterém se významnou měrou podílí i Jihočeská univerzita. Projekt má zmapovat různé způsoby, jakým dnes lidé v Česku darují své orgány a buňky někomu jinému a navrhnout opatření, která by tomuto, stále se rozšiřujícímu fenoménu, dala nějaký ucelený rámec a pravidla.

Jako jeden z prvních výstupů projektu vědci zpracovali publikaci s názvem „Etický posudek na reklamy shánějící dárce částí těla“. Podle současných evropských i českých směrnic by totiž programy podporující dárcovství látek lidského původu měly být založeny na „zásadě dobrovolného a neplaceného dárcovství, na altruismu dárce a na solidaritě mezi dárcem a příjemcem“.

Pokrok v medicíně a takzvané umělé reprodukci však vytváří značný tlak na to, aby se některé dárcovské procedury staly i předmětem obchodu. Neustále totiž například roste poptávka po službách takzvaných náhradních matek, dárkyň vajíček či dárců spermatu. Tento druh dárcovství přitom už v mnoha případech neslouží jen k původnímu účelu pomoci neplodným párům, ale jako pomoc těm, kteří si chtějí pořídit dítě ve vyšším věku nebo jim v tom brání jiné okolnosti, nesouvisející s plodností.

Poptávka po dárcovství ze strany těchto osob neustále roste a tím vyvolává i na tlak na řešení mnoha psychosociálních a etických otázek, s ním spojených. A to nejen z hlediska krátkodobých, ale i dlouhodobých dopadů. Patří mezi ně například práva na zjištění identity lidí, počatých pomocí dárcovství.

„Časový horizont musí být dlouhodobý, protože technologie zásadním způsobem mění i myšlení lidí, jejich pohled na svět,“ píše se v dílčím výstupu z projektu, na kterém se kromě Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity podíleli odborníci FN Plzeň, FN Motol Praha, Nemocnice České Budějovice, a. s., FN Ostrava. Hlavním autorem analýzy je pak Jan Motal z Centra pro mediální etiku a dialog při katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Analýza mapovala současné reklamní prakticky při získávání s dárců a dárkyň s tím, že způsob regulace této reklamy musí být nutně součástí legislativních změn, které v souvislosti s dárcovstvím chystají jak EU, tak Česko a další členské státy. Reklamy na dárcovství částí lidského těla by neměly narušovat lidskou integritu, měly by pojímat člověka jako integrální bytost, autonomně se rozhodující o svém osudu v celistvosti; člověk má hodnotu sám o sobě.  Reklama proto nesmí podporovat komodifikaci lidského těla ani jeho částí, ani narušení integrity lidského těla pro zištné účely.  Stejně tak reklamy nesmí podporovat sociální nerovnosti, nesmí privilegovat určitou skupinu lidí a jinou znevýhodňovat, neměly by spojovat dárcovství s mýtem úspěchu či snadného zisku.

Autoři analýzy ale zjistili, že reklama na dárcovství v Česku často poručuje většinu těchto základních etických principů. A nejen to. „Na základě analýzy vybraných reklam můžeme říci, že se objevuje i další problematická praxe, kterou lze pojmenovat jako dárcovství jako životní styl,“ píše se ve studii.

V analýze je uvedena celá řada konkrétních příkladů, kdy reklama prezentuje neadekvátní vztah člověka k jeho vlastnímu tělu. Zároveň ale popisuje dárcovství jako zcela bezpečný a komfortní proces.  „Reklamy by měly prezentovat rizika, avšak nečiní tak,“ uvádí studie.

Jedna reprodukční klinika například nabízí „výběr TOP embrya za pomoci umělé inteligence. V tomto případě je slovní formou vytvářena představa, že mezi embryi je kvalitativní rozdíl, mezi nímž lze ryze neutrálními, technologickými postupy rozlišovat. Konstruuje se tak obraz jakési „embryonální elity“, do níž jsou ženy zvány. Podle autorů analýzy jde o nebezpečný narativ eugenické povahy, který části lidského těla redukuje na „materiál“, z něhož může žena skládat svůj budoucí „šťastný“ život..

Dalším z příkladů výrazně redukujícího a komodifikujícího sdělení je například webová reklama společnosti Pronatal a dalších společností, které nejprve inzerují finanční částku (5 × 30 000) za darování vajíček a až do podtitulku dávají menšími písmeny text „pomoc neplodným párům“. Žádné další informace zde nejsou uvedeny, lze tedy konstatovat, že jde o příklad typické komodifikace části lidského těla, která je spojena primárně s finanční částkou. „Apelativní vyznění reklamy je posíleno tím, že je přímo zmíněna lokalita, v níž se uživatelka webu nachází, čímž může být podpořena snadnost a naléhavost, s níž lze částku obdržet,“ píše se ve studii.

Autoři studie závěrem shrnují, že případná rizika nejsou v reklamě na dárcovství prezentována prakticky vůbec, naopak všechny zmíněné reklamy akcentují bezpečnost a komfort celého procesu. „Je rovněž nutné poznamenat, že v případě dárcovství gamet je v reklamách zcela pominuta skutečnost, že se přenáší geneticky materiál matky (či otce, v případě dárcovství spermií) čili je pominuta souvislost dědičnosti, problematika rodičovství apod,“ uvádí analýza.

Některé prakticky v reklamě na dárcovství podle analýzy mohou vést až k neadekvátnímu pohledu na vlastní tělo, jež může být v extrémním případě až dehumanizováno. „Proto jednoznačně doporučujeme, aby se v rámci nutných změn legislativy v oblasti dárcovství legislativci zabývali právě i etikou reklamy a její možnou regulací,“ řekla portálu ScienceZoom jedna ze spoluautorek analýzy Hana Konečná ze ZSF JU.

Evropská komise připravila strategii, která by měla v příštích pěti letech zajistit rovnoprávnost gayům, lesbám, trans, intersexuálům a dalším členům takzvané LGBTIQ  komunity. Výbušný dokument, který v médiích vyvolal rozporuplné reakce, ale může mít nakonec podle některých odborníků zcela opačný účinek než jeho autoři zřejmě zamýšlejí. Portál „sciencezoom“ proto požádal o komentář ke strategii rovnosti EU Hanku Konečnou, psycholožku ze Zdravotně sociální fakulty JU a zároveň zástupkyni Česka v Bioetické komisi Rady Evropy.

Dokument, který by měl údajně zásadně měrou přispět k odstranění diskriminace menšin s jinou než většinovou sexuální orientací se oficiálně jmenuje: „Unie rovnosti: strategie pro rovnost LGBTIQ osob na období 2020-2025“. Je dostupný v češtině na https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52020DC0698. Ve skutečnosti se ale nejedná o nic jiného než o návod, podle kterého by měla EU do pěti let dospět do stavu společnosti, schopné tolerovat prakticky jakoukoliv odlišnost. Autoři strategie koneckonců hned v úvodu citují slova předsedkyně Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, která v projevu o stavu unie v roce 2020 doslova řekla:

„Nehodlám polevit ve snaze vybudovat Unii rovnosti. Unii, kde můžete být tím, kým jste, a milovat, koho chcete – beze strachu z obviňování nebo diskriminace.

Protože být sám sebou není vaše ideologie. Je to vaše identita.

A tu vám nikdo nikdy nemůže vzít.“

Jenže strategie „rovnosti“ Evropské komise jde mnohem dál než k deklarovanému odmítnutí diskriminace takzvané LGBTIQ komunity. V dokumentu se například otevřeně mluví o nutnosti inkluze, tedy povinném začleňování znevýhodněných osob z LGBTIQ komunity do pracovního prostředí i do škol. Evropská komise státům nic nenařizuje, ve strategii rovnosti ale zároveň vyjmenovává programy podpory, kterou v souvislosti s inkluzí členů LGBTIQ komunity nabízí. A bude tak motivovat národní vlády k tomu, aby program plnily. Komise zároveň ve strategii slibuje, že jako zaměstnavatel půjde v inkluzi příslušníků LGBTIQ komunity příkladem. Budou muset bát v úřednickém aparátu komise (nebo přímo v komisi) zastoupeny poměrně všechny složky LGBTIQ?

Zřejmě nejvíc kontroverzní ale může být pasáž o snaze sjednotit pravidla pro  ochranu práv LGBTIQ komunity v celé EU. A to je požadavek, který přes veškerou dosavadní liberalizaci zatím ve veřejném prostoru zazníval jen velmi potichu a opatrně. Komise však nyní bude údajně usilovat o vzájemném uznávání rodinných vztahů v EU. „Je-li někdo rodičem v jedné zemi, je rodičem ve všech zemích. V roce 2022 Komise navrhne horizontální legislativní iniciativu na podporu vzájemného uznávání rodičovství mezi členskými státy, např. uznání rodičovství v jednom členském státě právoplatně přiznaného v jiném členském státě,“ píše se v dokumentu.

Dalším sporným bodem může být i otázka uznávání pohlaví v různých státech EU. I to totiž v dnešní době není vůbec jednoduchá otázka. I v tomto ohledu strategie rovnosti vyzývá ke sjednocení nebo vzájemném uznávání pravidel. „Komise podpoří výměnu osvědčených postupů mezi členskými státy o tom, jak zavést přístupné právní předpisy týkající se uznávání pohlaví a postupy týkající se uznávání pohlaví založené na zásadě sebeurčení a bez věkového omezení,“ píše se v dokumentu. A opět: konkrétní postup chybí.

Pro běžného laika proto může být zajímavý komentář, který portálu „sciencezoom“ po přečtení strategie EU poskytla Hana Konečná, zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy.

Hana Konečná

Koncem listopadu jsem byla upozorněna na EU LGBT strategii, vydanou 12. listopadu 2021. Nejsem odborník genderista ani sexuolog, jsem psycholožka, zabývám se skoro třicet let možnostmi řešení nenaplňující se touhy po dítěti. Na dokument jsem byla upozorněna proto, že se týká i rodinné politiky.

V počátcích své odborné kariéry jsem vysvětlovala, že neplodnost , například srůsty na vejcovodech nebo varikokéla, je nemoc jako každá jiná. Že to není ani vina ani trest ani duševní porucha. Že umělé oplodnění nejsou žádné pochybné kejkle, ale moderní metoda léčby (šetrnější a úspěšnější než tehdejší „profuky“). Že děti „ze zkumavky“ nejsou umělé. A že chlap není jen dodavatel spermií, ale plnohodnotný člen pacientského páru. Dneska řeším sociální definici neplodnosti, narůstající obchod se ženami, dětmi a částmi těla a „designing babies“.

EU chce prostřednictvím strategie dosáhnout toho, aby rodičovské formace uznané v jedné zemi byly automaticky uznávané ve všech EU zemích. Pro laika asi smysluplný požadavek, pro mě strašák. Sociálně definovanou neplodnost lze totiž řešit jen díky vajíčkům a spermiím od další osoby a díky náhradnímu mateřství. Dárcovství částí těla je v ČR i v EU procedura založená na altruismu, EU i ČR považuje obchod s částmi těla i osobami za závažný trestný čin. Mnozí jezdí za léčbou neplodnosti, ať už té definované biologicky nebo sociálně, do zemí, kde je asistovaná reprodukce komerční oblastí. Uznání „přeshraničního“ rodičovství přináší značné právní problémy, některé kauzy řeší i Evropský soud pro lidská práva. Nový EU dokument by tak „koupené rodičovství“ ve všech členských zemích povinně legalizoval.

Dokument mě ale zaujal i mimo plány změny rodinné politiky. Zabývá se dopadem pandemie do LGBT komunity či jejich pracovními šancemi. Jako dlouholetý pedagog ze Zdravotně sociální fakulty jsem se při čtení neubránila srovnání s dalšími vulnerabilními skupinami . Mou pozornost přitáhly i metody výzkumu, strategie je totiž stavěna na výsledcích výzkumů. Když jsem si přečetla, že „57 % respondentů stejného průzkumu uvedlo, že by nepovažovali za příjemné (úplně nebo středně), pokud by jejich děti měly vztah s trans osobou“, přemýšlela jsem, kolik lidí by v dotazníku uvedlo, že bude rádo, když partner/ka jejich dítěte bude vozíčkář, schizofrenik, neslyšící, či se střevním vývodem. Každý rodič si přeje, aby život jeho dítěte byl něco jako bezstarostný ráj na zemi. Rčení „lepší je být zdravý a bohatý než nemocný a chudý“ není žádný akademický bonmot.

Ačkoliv pandemii covidu-19 doprovázejí zprávy o nesmírně náročné a vyčerpávající práci zdravotníků, studenty takzvaných pomáhajících oborů deklarovaná náročnost této profese nijak neodrazuje. Právě naopak. Zájem o studium v těchto oborech roste. Zjistila to unikátní studie Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity (ZSF JU).

Tým ZSF JU už třetím rokem za sebou zkoumá motivaci studentů ke studiu právě v souvislosti pandemií covidu-19. Formou dotazníkového šetření se tak výzkumníci snaží zjistit, jak pandemie (a její jednotlivé fáze) ovlivňují rozhodování mladých lidí stát se zdravotníkem nebo sociálním pracovníkem.

Média v Česku i v zahraničí totiž zejména v počátcích šíření nákazy novým koronavirem prakticky denně informovala o tom, jak množství nemocných vytváří enormní tlak zejména na zdravotníky. Světem se šířily obrázky lékařů, zdravotních sester i jiných zdravotníků, kteří na hranici fyzického i psychického vyčerpání zachraňovali životy a pomáhali pandemii zvládat.

Jaký vliv měl a má tento mediální obraz náročnosti práce ve zdravotnictví na mladé lidi, uvažují o studium některého ze zdravotnických oborů? I když studie ZSF JU ještě není u konce, už předběžné výsledky mohou být pro někoho překvapivé. Kdo totiž čekal, že mediální obraz těžké práce zdravotníků bude studenty od studia těchto oborů spíše odrazovat, hluboce se zmýlil.

„Během pandemie zájem o studium výrazně vrostl, v některých oborech dokonce převyšuje nabídku,“ řekla portálu „sciencezoom“ jedna ze spoluautorek výzkumu Olga Dvořáčková ze ZSF JU. Předběžné výsledky této unikátní studie představila na začátku září na konferenci Evropské sociologické asociace (European Sociological Association) ve Španělsku. A prezentace se setkala s velkým zájmem diskutujících. Covid-19 a jeho následky se totiž týkají celého světa.

Otázkou samozřejmě zůstává, jaké pohnutky vedou během pandemie studenty k většímu zájmu o studium pomáhajících oborů. I o to se autoři studie zajímali. A i v tomto případě mohou bát pro někoho výsledky překvapivé.

Nabízí se totiž domněnka, že ke zvýšenému zájmu studentů mohly přispět i zprávy o odměnách pro zdravotníky a obecně zvyšování platů ve zdravotnictví. „Peníze ale v odpovědích našich respondentů hráli jen marginální roli, finanční motivaci zmínila jen minimální část respondentů,“ uvedla Dvořáčková.

Pro některé studenty byla částečnou motivací jistota stálého zaměstnání, kterou dnes zdravotnictví jako perspektivní obor nabízí. Drtivá většina studentů však ke studii pomáhajících oborů lákala úplně jiná motivace. „A to je především společenská prestiž a uznání, které se dnes v souvislosti s pandemií lékařům, zdravotníků a sociálním pracovníkům v souvislosti s bojem proti pandemii dostává,“ uvedla Dvořáčková. Právě fakt, že společnost obecně (i v mediálním zpravodajství) považuje zdravotníky za novodobé hrdiny, hraje v přihláškách studentů na pomáhající obory zásadní roli.

Výzkum ale pokračuje i nyní, zajímavé bude srovnání s motivací zájemců o studium v době, kdy pandemie ustupuje nebo se o ní alespoň tolik nemluví, s dobou, kdy byla nákaza absolutním středem mediálního i veřejného zájmu. Studie ZSF JU je unikátní v tom, že přes význam a mezinárodní ohlas této práce na ní její autoři nečerpají žádný evropský ani jiný grant či dotaci, vše se děje pod patronací fakulty. Vedle Olgy Dvořáčkové se na výzkumu dlouhodobě podílejí i Hana Konečná, Vlastimila Ptáčníková a Olga Shivairová.