Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity se může pochlubit největším světovým chovem zvířat, která podle některých vědců částečně popírají principy stárnutí. Rypoši lysí, hlodavci původem z východní Afriky, jsou pro své unikátní vlastnosti dnes předmětem celosvětového výzkumu jak v oblasti biologie, tak medicíny.
To, co vědci na rypoších pozorují, totiž popírá nejen základní princip života, ale dokonce i samotné existence hmoty. Stárnou, tedy mění se, úplně všichni a všechno. Nic není neměnné. Tak jako stárne člověk, jeho kosti a tkáně, směřují „pomalu, ale jistě“ každým okamžikem k rozpadu i zvířata, stromy, kámen nebo Slunce.
U rypošů je to ale podle výsledků posledních průzkumů paradoxně trochu jinak. I když se i tito hlodavci také rodí a umírají, během života jakoby dokázali stárnutí přerušit, tedy na čas vůbec nestárnout. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Přibývající věk se u těchto hlodavců podle některých světových studií neprojevuje změnou srdeční činnosti, ani složením kostí, dokonce jim ani neubývá svalová hmota. V mozku rypošů vznikají neurony i v dospělosti, zatímco u člověka i dalších savců se tvorba neuronů prakticky zastaví.
„Skutečně to může vypadat, že rypoši po určitou dobu nestárnou,“ říká Radim Šumbera z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Právě na této fakultě vědci chovají a zkoumají zhruba 300 rypošů pěti druhů, což představuje největší chov svého druhu na světě. Takové a podobné chovy, jaké se nacházejí v Českých Budějovicích, se zasloužily o alespoň částečné odhalení tajemství života těchto fascinujících zvířat.
Až výsledky výzkumu z těchto chovů, s nimiž se začalo před relativně krátkou dobou zhruba 40 let, totiž udělali z rypošů lysích skutečné „celebrity“. Rypoše vedle Jihočeské univerzity zkoumají vědci v USA, Německu, Japonsku, Rusku a řadě dalších zemí. „Výsledky některých studií o rypoších jejich autoři prezentují opravdu jako senzační a převratné. Jiní vědci ale své kolegy mírní a obviňují je z toho, že používají špatnou metodiku,“ říká Šumbera.
Staří jako mladí
To ale nic nemění na tom, že rypoši si ve vědeckém světě získávají stále větší pozornost. Tito hlodavci jsou totiž unikátní nejen popíráním principu stárnutí. Dožívají se věku až třiceti let, což je u hlodavců neuvěřitelně vysoký věk. Třeba myši umírají v maximálně dvou až třech letech. Pokud rypoši přežijí dospívání, začne se navíc s jejich organismem dít něco, co je odvěkým, ale nikdy nenaplněným snem mnoha lidských generací. Nejen, že prakticky nestárnou, ale dokonce by se dalo s velkou nadsázkou říci, že mládnou.
Americká bioložka Rochelle Buffensteinová, která rypoše lysé ve své laboratoři chová a studuje už více než 30 let, přišla v lednu 2018 s výbušnou hypotézou, týkající se kvality života těchto zvířat. Na základě jejich dlouhodobého pozorování a zkoumání dospěla k závěru, že míra pravděpodobnosti úmrtí se u rypošů lysých s věkem nezvyšuje, ale naopak dokonce snižuje. Co to znamená? Pokud jako příklad vezmeme třeba člověka, čím je v dospělosti starší, tím u něj více hrozí riziko onemocnění a následně i smrti. A podobné je to v říši zvířat. Jak zvíře stárne, organismus se opotřebovává a je tedy více náchylný k nemocem i k tomu, aby se starý a oslabený jedinec stal snáze kořistí predátorů.
U rypošů je to ale trochu jinak. Podle výsledků studie, zveřejněné na vědeckém internetovém portálu eLife, mají šestiměsíční rypoši (doba dosažení pohlavní dospělosti) pravděpodobnost úmrtí 1:10 000 na den. U zvířat starších 15 let je to ale 1:12 000. Čistě statisticky by tak staří rypoši s přibývajícím věkem neměli „tělesně chřadnout“, ale naopak být zdravější než v mladším věku.
Základní otázkou samozřejmě zůstává, na co tedy rypoši vlastně umírají, když jsou v pokročilém věku stejně zdraví a fyzicky zdatní jako „mladíci“. Od věčného mládí by měl být už jen krok k nesmrtelnosti. Jenže rypoši nesmrtelní nejsou.
Podle některých vědců je možné, že zestárnou takzvaně „najednou“, tedy v krátkém časovém úseku na samotném konci života projdou procesem stárnutí, který u jiných savců trvá roky, v případě člověka pak celá desetiletí. Pokud opět použijeme paralelu s lidmi: je to podobné, jako kdyby se člověk v naprostém zdraví a s tělem i myslí mladíka dožil osmdesátky a pak během jednoho roku rychle zestárl a zemřel. Podobný osud by si zřejmě přáli všichni lidé. Místo toho, ale příroda udělila tuto výsadu „celoživotního mládí“ rypošům z podzemí. V rámci objektivity je třeba zmínit, že tato práce z časopisu Elife není ve vědecké komunitě přijímána bezvýhradně. Podle Šumbery němečtí vědci, zabývající se stárnutím, objevili v této publikaci i metodické nedostatky, které bombastická tvrzení autorů o nestárnoucím savci zpochybňují.
Studium rypošů každopádně znamená pro vědce fascinující dobrodružství a je jen potěšitelné, že na výzkumu unikátních vlastností těchto zvířat se významnou měrou podílí i Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity. Výzkum v největším světovém chovu rypošů kombinují jihočeští vědci s výzkumem přímo v Africe.
Zázraky přírody
Pokud by se vědcům podařilo přijít na kloub některým záhadám, které s rypoši souvisejí, mohlo by to znamenat skutečnou vědeckou senzaci a možná i návod k léčbě některých lidských onemocnění. U rypošů se mimo jiné také prakticky nevyskytuje rakovina. „Oproti jiným savcům mají v těle více genů proti rakovině, takže se nemoci až na naprosté výjimky dokáží ubránit. U dalších hlodavců, například myší, je rakovinné bujení naopak velmi častým jevem,“ říká docent Šumbera.
Rypoši přitom nejsou jediným druhem zvířat, který fascinuje vědcem popíráním některých, dosud nezpochybnitelných pravidel života na zeměkouli. Fakt, že vědci dnes mohou využít k výzkumu nejmodernější poznatky v genetice, dělá ze zoologie obor, otevírající úplně nové obzory poznání. Tak jako se odborníci zabývají záhadou „věčného mládí“ rypošů, zkoumají například schopnosti některých zvířat v oblasti vlastní regenerace. I tento výzkum by totiž mohl vést k zásadnímu pokroku v lidské medicíně.
V posledních letech je tak v hledáčku mnoha vědeckých výzkumů například Axolotl mexický, třicet centimetrů dlouhý obojživelník, schopný regenerovat na první pohled až zázračným způsobem. Pokud ztratí nohu, vyroste mu do několika týdnů zcela nová, plně funkční končetina. To samé platí i pro některé vnitřní orgány. Axolotl dokáže sám sobě „opravit“ dokonce i srdce či přerušenou míchu. A přitom se podobně jako rypoš lysý dožívá na tvora svého druhu v zajetí neuvěřitelného věku až 25 let. Řada biologů i lékařů na celém světě se proto snaží analýzou genomu Axolotlů přijít na to, jak by bylo možné tyto poznatky využít k „samoléčbě“ u lidí.
Podobným zázrakem přírody jsou například i ploštěnky, malí bezobratlí živočichové, schopní až mystické regenerace. I když ploštěnka přijde o hlavu, během dvou týdnu jí vyroste nová. A nejen to. Dokonce i v případě, kdy člověk ploštěnku rozřeže na dvanáct kousků, dorostou ke každému z nich orgány tak, že z nich vznikne nová ploštěnka. Jak je to možné, zatím zůstává podobnou záhadou jako některé unikátní vlastnosti rypošů a dalších, z lidského pohledu „zázračných“ živočichů.
Více informací