Koktejl léčiv ve vodě může u raků vzbudit stav srovnatelný s opilostí

O tom, že léky a psychofarmaka, které se dostávají do řek a vodních nádrží, mohou výrazně ovlivňovat vývoj a chování řady vodních živočichů, vědí vědci už dlouho. Skupina odborníků z Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity (FROV JU) nyní poprvé popsala, jak může takzvaných koktejl léčiv ovlivňovat říční raky. Odborníci přitom zjistili, že raci ztrácejí částečně pud sebezáchovy, což může v krajním případě vést až k ohrožení račí populace v některých místech. Vědci z FROV JU zkoumali chování raků ve vodě, znečištěné „koktejlem“ šesti druhů cizorodých látek, které se do vody dostávají prostřednictvím narůstající lidské spotřeby léčiv, psychofarmak a také drog. Konkrétně se jednalo citalopram, sertralin, oxazepam, venlafaxin, tramadol a metamfetamin. Chování raků, vystavených tomuto „koktejlu“, pak vědci porovnávali s chováním stejných živočichů ve vodě bez těchto látek. A výsledek? Raci, kteří přicházeli do styku s koktejlem léčiv, se ve většině případů skutečně chovali jinak než raci v čisté vodě. Zjednodušeně řečeno bylo jejich chování zmatečné, srovnatelné například s chováním opilého člověka. „Zkoušeli jsme nejprve nechat raky v prostředí bez úkrytu a na světle. V takovém případě jsou raci obvykle vystresovaní, hledají úkryt, snaží se prostě co nejrychleji někde schovat,“ řekl webu „sciencezoom“ Miloš Buřič z laboratoře etologie ryb a raků FROV JU. U raků ve vodě znečištěné farmaky a psychofarmaky se ale očekávaný efekt většinou nedostavil. Pohybovali se pomalu, byli méně aktivní, urazili za stejnou dobu menší vzdálenost než raci z čisté vody. Podobné rozdíly v chování vědci zjistili i v případě, když rakům do nádrže umístili předmět, do kterého se mohli schovat. Zatímco raci z čisté vody této možnosti okamžitě využili, u raků, ovlivněných koktejlem léčiv, byla snaha okamžitě se ukrýt mnohem menší. „Někteří z nich se do úkrytu vůbec nesnažili dostat,“ uvedl Buřič. Z toho se dá vyvozovat, že koktejl léčiv, který se dostává prostřednictvím odpadních vod z lidských sídel do řek a vodních nádrží, může skutečně ohrožovat raky na životě. Jsou totiž méně aktivní, ztrácejí ostražitost, přestávají se bát. „S velkou nadsázkou se chovají opravdu jako lidé, utlumení psychofarmaky nebo požívající alkohol či drogy,“ uvedl Buřič. Zajímavé ale je, že „koktejl“ léčiv ve vodě má na různé vodní živočichy někdy zcela různý účinek. Vědci z FROV JU už dříve zveřejnili například studii o chování larev vážek v takto „farmakologicky“ znečištěném prostředí. Na tyto larvy, které jsou velkými predátory a útočí i na rybí plůdek, ale neměla farmaka a psychofarmaka podobně „tlumivý“ vliv jako na raky. Právě naopak. „Vážky začaly být více agresivní a zabíjely své oběti i tehdy, když byly nažrané a žádnou potravu už nepotřebovaly,“ uvedl Buřič. Opět by se dalo s trochou nadsázky tedy chování vodních živočichů ve vodách s určitou koncentrací psychofarmak přirovnat k chování lidí třeba pod vlivem alkoholu. Na někoho alkohol působí jako tlumící prostředek, u někoho naopak povzbuzuje agresivitu. Nelze mluvit o jednotném účinku. Příklady studií FROV JU ale každopádně dokazují, že narůstající spotřeba léků a drog, kterými se lidé snaží ovlivňovat svou psychiku, má nezanedbatelný vliv i na živočichy ve vodní říši. A může tedy do budoucna vést i k nečekaným změnám ve složení různých živočišných populací a jejich chování. Někteří živočichové mohou snadněji podléhat tlaku predátorů, jiní naopak získají konkurenční výhodu. „Je to komplexní problém, který si určitě zaslouží další výzkum. Tak či ona je stále nutné problematiku studovat na úrovni vlivu různých kombinací farmak a jejich způsobu působení ve vodním prostředí.,“ uvedl Buřič. Právě Fakulta Rybářství a ochrany vod má s tímto druhem výzkumu bohaté zkušenosti a patří ve svém oboru k nejúspěšnějším pracovištím v Evropě. Význam narůstající spotřeby farmak, určených lidem, na vodní faunu a flóru, představuje podle vědců do budoucna tikající bombu. Spotřeba zejména psychofarmak totiž neustále roste. „Očekáváme, že i během současné pandemie koronaviru se razantně zvýšila,“ uvedl Buřič. Problém přitom může zesílit zároveň se suchem a nedostatkem vody v řekách a potocích. V takovém případě totiž ve vodě zůstávají vysoké koncentrace těchto látek, které se dostatečně „nerozředí“. A psychofarmaka pak mohou působit větší problémy živočichům na potocích v šumavském podhůří než třeba v široké řece někde za Prahou.
Více informací

Konference INPROFORUM 2020 potvrdila nutnost adaptace ekonomiky na covidovou krizi

Nová éra mezinárodních konferencí, nové myšlenky nad budoucností ekonomického vývoje, dopady technologických, biologických, sociálních či demografických změn umocněných pandemií. To vše rámovalo letošní mezinárodní vědeckou konferenci  INPROFORUM, kterou ve dnes 5. a 6. listopadu pořádala Ekonomická fakulta JU. Závěry konference s titulem „Business Cycles – morethan Economic Phenomena“ se mohou stát návodem pro ty, kteří věří, že takzvaná covidová krize může být i příležitostí  k nutným změnám v ekonomice a společnosti. Když organizátoři konferenci letos v lednu plánovali, měl být program zaměřen především na diskusi o dlouhodobých ekonomických cyklech a jejich začátku a konci. Následná pandemie covidu-19 pak dala tomuto programu nechtěně nový rozměr. Účastníci nejen museli přesunout diskusi do „on-line“ prostředí, ale zároveň byly i jednotlivé příspěvky a výběr téma hodně ovlivněn covidem-19. Pandemie na jednu stranu znamená katastrofální zásah do životů mnoha lidí na celé zeměkouli, na straně druhé ale mění mnoho zavedených návyků a postupů, včetně těch, které ovlivňují hospodářství. . „Ukázalo se například, že ani chybějící osobní kontakt, tedy nutnost pracovat ve virtuálním světě, nebyl během konference na překážku,“ řekla webu „sciencezoom“ děkanka Ekonomické fakulty JU Dagmar Škodová-Parmová. I když se místo původně přihlášených 70 účastníků nakonec diskuse na konferenci zúčastnila čtyřicítka vědců z celého světa, zajímavosti debaty to nijak neublížilo. „Znám situaci na jiných konferencích, kde je někdy těžké přimět v sále další účastníky k diskusi. Nyní jsme ale zjistili, že když mají lidé diskutovat „on-line“ ze svého domácího prostředí, jsou často mnohem uvolněnější a ochotní diskutovat než když sedí někde v kravatě v konferenční místnosti,“ uvedla Škodová-Parmová. Konference přitom byla v pravém slova smyslu mezinárodní, zúčastnili se jí odborníci i z tak vzdálených zemí jako jsou USA, Čína či Indie. „Vystupující Američan v rámci plenárního zasedání seznámil účastníky s průběhem letošní krize na jeho pracovišti, soukromé škole. Všichni jsme si najednou uvědomili, jak je ten svět propojený a jak různá místa na planetě Zemi řešila vzniklé problémy podobně,“ uvedla děkanka. Například Američané, desetitisíce kilometrů vzdáleni od České republiky, řešili dopady krize v letošním roce ve vysokém školství prakticky stejnými nástroji. Jak vysvětlil diskutující z USA, působící na místní soukromé univerzitě, počet studentů přitom neklesl a nesnížil se ani rozpočet univerzity. Jen se zkrátka změnil způsob výuky z klasické na (z velké části) distanční. A univerzita se této změně nejen musela přizpůsobit, ale také úspěšně přizpůsobila. Podobných příkladů zaznělo na konferenci několik. A nejednalo se jen o příspěvky z univerzit, ale také z prostředí ekonomiky a velkých firem a korporací. „Ukazuje se totiž, že v této krizi má velkou výhodu ten, kdo se nespokojí jen se stěžováním nad negativními důsledky pandemie, ale snaží se také v rychle se měnící situaci adaptovat,“ uvedla Škodová-Parmová. V sekcích probíhajících v následující části konference se podle ní prokázala velice silná návaznost a kontinuita výzkumu fakulty a partnerských pracovišť v bioekonomice, cirkulární ekonomice a inovačních procesech, nutných v oblasti malého a středního podnikání. Konferenci pak zakončily druhý den „kulaté stoly“, ve kterých byl dán prostor právě pro diskusi akademiků se „stakeholdery“ z řad podnikatelů, ředitelů velkých korporací a hospodářské komory. „Je nasnadě, že ekonomie a její „Budějovická škola“ si svůj způsob života nalezly i v období mimořádných opatření a pandemií způsobeného nouzového stavu,“ uvedla děkanka EF JU.
Více informací

Covidový deník polárníka Ditricha: originální poděkování zdravotníkům

Sedmašedesátiletý parazitolog Oleg Ditrich je nejen známý český polárník, ale také nepochybně jeden z „nejdrsnějších“ českých vědců. Na Jihočeské univerzitě, kde působí, i na jiných vědeckých pracovištích se o něm traduje řada historek, spojených mimo jiné s jeho zálibou ochutnat prakticky cokoliv, co mu přijde v Arktidě i jiných odlehlých krajích pod ruku. A s tím souvisí i další důležitá část Ditrichova věhlasu. Mezi vědci se o něm totiž říká, že i když jeho organismem nepochybně prošly miliony různých, často velmi exotických parazitů, „Oleg nikdy nestoná“ a na nic si nestěžuje. Jako by byl ze železa. Nákaze covidem-19 se ale vyhnout nedokázal. Nakazil se na svatbě svého syna (i když údajně svatebčané dodrželi všechna tehdy platná opatření). S vážnými potížemi ale skončil v nemocnici až po třech týdnech, a jeho případě ani není divu, že to bylo opět dobrodružnou cestou. „Dostal jsem se na gastroenterologii se zánětem slinivky a tam mi až následně zjistili, že jsem nakažený covidem a mám navíc zápal plic,“ řekl Ditrich webu INFO.CZ. Proto z gastroenterologie putoval na „covidové“ oddělení Nemocnice České Budějovice. A během svého šestidenního pobytu na tomto oddělení (je v rizikové věkové kategorii) si psal deník. Část z jeho deníku s laskavým svolením autora v doslovném znění přinášíme.  Představuje totiž nejen poměrně neotřelou formu poděkování všem zdravotníkům, ale také notnou dávku optimismu a důvěry v to, že Česko pandemii zvládne. Fixou proti covidu. Mám čerstvě za sebou COVID-19, středně těžký průběh. Pneumonii mi léčili na infekčním oddělení zdejší nemocnice. Poděkování za vzornou péči jsem vyjádřil jinde, teď bych se chtěl podělit o pár postřehů a dojmů, získaných během bohudík krátkého pobytu v nemocnici v době, když ještě epidemie nevrcholí. Mne ten zážitek posílil v přesvědčení, že naše zdravotnictví tuto zdánlivě beznadějnou situaci zvládne. Původně jsem chtěl psát o technických, logistických i personálních přípravách na vzrůstající počet pacientů, které jsem měl možnost pozorovat z hlediska pacienta. Možná však bude lepší jen ilustrovat to na jediném příkladu, jak i zdánlivě naprostá drobnost významně pomáhá zlepšit pocity pacienta. Než vejde sestra na pokoj s covidovými pacienty, musí si navléct dvoje rukavice, jednorázový vrchní plášť, jednorázový čepec, respirátor, ochranné brýle a štít. Obejde přidělené pokoje, kde měří hodnoty, dává injekce či infuze a jinak pečuje o pacienty. Ode dveří jí asistuje jiná sestra, bez jednorázových pomůcek navíc (kromě respirátoru). Podává jí pomůcky, zapisuje hodnoty apod. Já a mí dva noví kamarádi jsme leželi na jedničce, což znamenalo, že se u nás končilo. Sestřičky byly často vyčerpané, se zpocenými brýlemi a těšily se, kdy to konečně budou moci ze sebe shodit (i to je rituál s přesným postupem, např. horní rukavice ještě na pokoji, spodní až venku atd.). Přesto nedaly na sobě únavu znát, chovaly se k nám mile a usmívaly se. Obdivovali jsme souhru a týmovou práci: mimo jiné zacvičovaly kolegyně s jinou specializací, které přišly v této těžké době pomoci a zároveň se připravit na dobu ještě těžší.  Trochu nám vadilo, že jsou nejen k nepoznání kvůli těm ochranným pomůckám, ale že jim ochranný plášť zakrývá i cedulky s jménem. Pojmenovali jsme si je přezdívkami podle toho, jak jsme je vnímali: Zlatíčko, Sluníčko či Generálka. I ona, na první pohled přísná a striktně vyžadující řád, se pak ukázala být milou a lidskou, jako ty ostatní. Předposlední den přinesl drobnou změnu: lékaři měli na jednorázových pláštích fixou napsaná celá jména, sestřičky svá křestní. Jistě, popsaný plášť poletí za chvilku do infekčního odpadu a označení nového sebere chvilku času, který je tak cenný. Ale dopad, který má toto vystoupení z anonymity na vztah k pacientovi, k posílení důvěry a k dalšímu vylepšení velmi lidské atmosféry a pohody, která na oddělení panuje, je až nepředstavitelný. O důležitosti pacientovy pohody při léčbě jakékoliv nemoci dne snad nemusím už nikoho přesvědčovat. Věřím, že tento tým nebyl výjimkou, že i na jiných odděleních, i v jiných nemocnicích je takových týmů většina a naplňujeme mne to optimismem: s takovými zdravotníky krizi zvládneme.
Více informací

Novotný: Západ svou nečinností ke covidu zbytečně obětoval tisíce životů

Daniel Novotný, proděkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity, je zakladatelem neformální platformy „covid_19 philosophy“. Tato platforma, jejímiž členy jsou i někteří další lidé z JU, od počátku pandemie poukazuje na to,  co se může stát, když společnost nezavede protiepidemická opatření vůči šíření nákazy covidem. Novotný poskytl webu INFO.CZ rozhovor, v něm vysvětluje své postoje k takzvaným „chřipečkářům“a hodnotí dosavadní průběh takzvané covidové krize. V rozhovoru, který měl v médiích velký ohlas,   tvrdí, že vláda měla  dostatek informací k tomu, aby zabránila druhé vlně nákazy.  A proto by měla za své rozhodnutí rezignovat na ochranu veřejného zdraví nést plnou odpovědnost. Na jaře jste mimo jiné říkal, že takzvaná druhá vlna pandemie nepřijde, pokud si ji sami nevyrobíme. Trváte i dnes na tom, že takzvaná druhá vlna je naše dílo? Zcela jednoznačně. Epidemii si primárně vytváříme sami tím, jak mezi sebou interagujeme. Buď riziko šíření viru ignorujeme anebo ho minimalizujeme. Tady se ale mnozí politici i odborníci stále snaží vnutit lidem představu, že epidemie je vlastně jakýsi čistě přírodní jev, s kterým se musíme smířit a nechat ho prostupovat populací. Máme prý nanejvýše zabránit tomu, abychom nepřetížili zdravotní systém. Dle těchto odborníků, např. profesora  Duška (ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky-pozn.red), mrtví a hospitalizovaní v nemocnicích jsou jakýmsi nutným a normálním jevem, nikoli selháním státu při ochraně zdraví populace. A není to tak? Rozhodně ne. Když se podíváte třeba na Tchaj-wan, Koreu, Vietnam, Čínu, Thajsko, ale i země jako jsou Nový Zéland nebo Austrálie, všude tam se ukazuje, že je možné pandemii ukončit a vir z populace vymýtit. Jedná se o oblasti, v nichž žije snad až 2 miliardy lidí. A přesto je tam počet mrtvých a hospitalizovaných minimální, na Tchaj-wanu třeba s covidem zemřelo sedm osob, ve stomilionovém Vietnamu je počet obětí třicet pět. Na Západě, a nyní zvlášť v Česku, jde počet zemřelých do tisíců a tento počet neustále roste. Dobře, ale nemůžete přece srovnávat životní situaci a mentalitu Asijců, zejména třeba lidí v komunistické Číně, s mentalitou Evropanů nebo obecně obyvatel západního světa. Leckdo si prostě řekne, že se raději smíří s větším počtem obětí pandemie než by byl jakýmsi poslušným mravenečkem, schopným na slovo plnit rozkazy velitele… Ale tak to přece není. Důkazem je fakt, že mezi země, které pandemií procházejí úspěšně, prakticky bez obětí, jsou i Austrálie a Nový Zéland. Tam se o žádných totalitních nebo autoritářských režimech mluvit nedá, stejně jako třeba na Tchaj-wanu či Hongkongu. Celé je to pouze a jen o odpovědi na jednu zásadní otázku, kterou jsme si měli položit i my a podle toho jednat. To ty úspěšné země na rozdíl do Západu udělaly. O jakou otázku jde? Co je naším cílem? Jde o to, abychom ochránili lidské zdraví a životy nebo o to, abychom si beze změny uchovali náš momentální životní styl? Země na jihovýchodní části Zeměkoule se rozhodli pro první možnost, my pro druhou. A podle toho to taky vypadá. Můžete to lépe vysvětlit? Západní země sice na jaře zvolily vůči covidu v detailech různé strategie, jako celek ale Západ vlastně přistoupil k pandemii velmi podobně. Hrozbu nové nákazy vzal zpočátku velmi vlažně, jako by jí vlastně nevěřil, a teprve na základě italských zkušeností začal s pandemií něco dělat. S různou mírou intenzity ale stejně vlády přistoupily k té hrozbě jako k něčemu, čemu se prostě nemůžeme vyhnout a můžeme jen zpomalit, brzdit její účinky. Sice stovky a tisíce lidí zemřou, s tím ale nemůžeme či nechceme nic dělat. Důležité je pouze, abychom nedopustili přetížení našeho zdravotního systému. Ten je nicméně natolik silný, že se té hrozby vůbec nemusíme bát a není třeba podnikat žádné zvláštní přípravy. A přístup Východu byl jaký? V řadě zemí byla od začátku nová nemoc brána jako reálná hrozba, kterou nelze podceňovat, na kterou je třeba se připravit a kterou bude lépe pokud možno zastavit. A to možná také kvůli tomu, že některé tyto země nemají tak robustní zdravotnický systém jako my. Nemohly si dovolit vůbec uvažovat o tom, že by nechaly vir populací projít, takzvaně se promořit. Proto se tyto země, podle mého názoru zcela správně, v prvé řadě snažily dát před ochranou zdravotního systému přednost ochraně životů a zdraví. A my na Západě se nesnažíme chránit životy a zdraví? My, jak už jsem zmiňoval, chráníme v prvé řadě jen ten zdravotní systém, který je podle odborníků jako profesor Dušek natolik silný, že bez problémů unese průchod viru populací, zatímco ti nejslabší a nejstarší naneštěstí prostě zemřou. To prý je nutná součást pandemie. Během postupného promořování tedy ti silní a zdraví získají imunitu a pandemie prý bude zdárně za námi. O této koncepci čeští odborníci i politici od května rádi mluvili a mluví, ačkoliv mezi západními odborníky je dnes spíše výjimkou. Dobře, ale pořád úplně nechápu ten zásadní, filozofický rozdíl v přístupu těch asijsko-oceánských vlád… Asijsko-oceánské vlády ale od počátku říkaly lidem, že je každý život důležitý a vůbec není nutné, aby někdo kvůli covidu onemocněl či dokonce umřel. A společnost to vzala za své. Stačí dodržovat základní pravidla (ruce, roušky, rozestupy, větrání) a na čas utlumit nebo omezit některé činnosti. Vláda přitom intenzivně podporuje testování a trasování a monitoruje import nákazy z infikovaných zemí. To je zásadní rozdíl v těchto dvou přístupech. Jinými slovy: Západ zvolil taktiku postupného promořování, aby nezkolaboval zdravotnický systém a nemocnice vydržely očekávaný nápor. Zastánci druhého, asijsko-oceánského přístupu, dělali a dělají všechno proto, aby do nemocnic v prvé řadě nikdo nemusel. Podle vás se tedy nyní ukázalo, že ten asijsko-oceánský přístup byl po všech stránkách lepší? Pochopitelně, to už snad musí být každému jasné. Oni zavedli určitá poměrně levná a účinná preventivní pravidla, na která si lze zvyknout a která udržují i navzdory tomu, že již měsíce neevidují žádný případ infekce. A tak se například dá říci, že pandemie v mnoha těchto zemích prakticky skončila, ekonomika i život lidí je v jakémsi novém normálu, který se neliší zásadně od normálu před pandemií. Omezeno je především cestování mezi těmito zeměmi bez viru a zeměmi, jako je naše, kde si pandemii udržujeme. Život v novém normálu všichni berou jako součást života do doby než se bude možné příští rok proti covidu proočkovat. Netřeba snad ani zmiňovat, že ve většině těchto zemí došlo sice k hospodářským ztrátám, nicméně i letos HDP mírně roste. A teď se podívejte, co se děje u nás a obecně na Západě. Dobře, ale na jaře bylo Česko v potlačování pandemie evropským premiantem. Proč si tuto pozici nedokázalo udržet? Přesně tak. My jsme byli opravdu v euroamerickém měřítku docela úspěšní díky tomu, že vláda vzala tak trochu šťastnou náhodou v potaz jeden laický scénář exponencionálního pandemického vývoje na základě zkušeností z Itálie a obratem radikálně zareagovala,. Co se týče přírůstku nových infekcí jsme byli, a to je důležité zdůraznit, před létem ve stejně dobré situaci jako byly mnohé asijsko-oceánské země. Minimum nových nákaz, minimum hospitalizovaných, denně asi jeden mrtvý člověk. Šíření nákazy takřka zastaveno. A pak se začalo dít něco, co mě velmi mrzí a o čem jsme mluvili i v předchozím rozhovoru. Co máte na mysli? Většina západních zemí byla na počátku pandemie mnohem benevolentnější než Česko, dokonce, třeba Británie a Švédsko, vsadily na jednoznačnou taktiku promořování. Když ale čísla začala exponencionálně růst a bylo jasné, že tahle taktika boje proti viru nefunguje a skupinová imunita se nedostavila, začaly obracet. Třeba německá kancléřka Merkelová už někdy  v květnu uznala, že je třeba chránit pokud možno každého člověka a že Německo nedopustí smrt 280 000 lidí, s níž se nejprve počítalo jako daní za promoření. Německo se začalo držet opatření jakými jsou roušky, rozestupy, utlumení některých činností, které v různé podobě dodržuje kontinuálně dodnes. Ve velkém objemu taktéž testuje a trasuje. My v Česku, kde jsme se nákazy prakticky zbavili a stačilo jen udržovat dál mírná omezení, jsme oslavili konec pandemie na Karlově mostě a obrátili se úplně opačným směrem. Mnozí se začali chovat tak, jako by žádný virus neexistoval či zlehčovat jeho rizika. Současná situace je výsledek. Dobře, ale znovu se ptám, zda vláda, které na jaře zavedla přísnější protiepidemická opatření než řada západních zemích, by byla schopná tento režim udržet i přes léto. Lidé už byli unavení, frustrovaní, nedůvěřiví ke smyslu omezení. Dalo se za této situace ještě vůbec udržet národ v rouškách a rozestupech (s nadsázkou řečeno)? To je to, co vládě vyčítám vůbec nejvíce, totiž, že se o to ani nepokusila. Já bych vládu chápal, kdyby lidem vysvětlila, proč se je výhodné i nadále dodržovat určitá opatření proti covidu, i když nákaza není momentálně nikde příliš viditelná, a přitom . musela čelit nějakým nepokojům či rebeliím, A na jejich základě pak tlaku podlehla a ustoupila. Jenže vláda a její aparát na nějaké prosazení pokračování těchto opatření, které mohly zachránit tisíce životů, totálně rezignovaly. A populisticky se přizpůsobily momentálním náladám veřejnosti čí podnětům od opozice. Proč? Bylo to podle vás z neznalosti, pochybení nebo prostě vláda vsadila na to, že, jak tvrdila třeba Soňa Peková, virus sám od sebe zmizí? Pokud se dnes někteří politici a odborníci vymlouvají na to, že byli ovlivněni názory lidí jako Soňa Peková nebo Roman Šmucler, pak to je to úplně mimo mísu. Vláda a její aparát měly již před létem zcela jednoznačně k dispozici dostatek věrohodných a ověřitelných informací, o tom, že virus nezmizel a sám od sebe nezmizí. Veškeré tyto informace si bylo možné dohledat v odborné literatuře. Bylo vysoce pravděpodobné až jisté, že vir bude tady s námi ještě dlouho a pokud se budeme tvářit a chovat tak, jakoby už neexistoval, sami si na sebe přivoláme druhou vlnu pandemie. Navíc se mohla vláda inspirovat zkušenostmi ze zahraničí, které k rozvolňování opatření přistoupilo mnohem opatrněji než my. Česká vláda, ačkoliv jsme měli před ostatními evropskými zeměmi na jaře značnou výhodu, však totálně selhala. A za to by měla nést plnou odpovědnost. Myslíte i trestní nebo jen morální a politickou? To je samozřejmě otázka, kterou musejí lépe řešit jiní. Já jen znovu tvrdím, že vláda měla dostatek informací k tomu, aby přes léto nejrůznější minimální opatření proti covidu nerušila. A snažila se o osvětu, prevencí a navýšení testování a trasování pro podzim, kdy je interakce mezi lidmi v práci a ve školách sama o sobě intenzivnější, teplota klesá a lidé budou trávit více času v interiérech. Její postup a současný stav, jak se to dnes děje, nelze svalovat na nějaké selhání populace. Bylo to selhání konkrétních lidí, zodpovědných za to, že se stát v maximální možné míře bude starat o ochranu zdraví a životů svých občanů. Pokud to zodpovědní lidé nedělali, měli by zřejmě nést i trestní odpovědnost. Mají totiž opravdu na svědomí dlouhodobě či trvale poškozené zdraví a životy mnohých. Do jaké míry je toto jen morální selhání či i trestně-právní, na to zatím nemám jasný názor. A nejedná se samozřejmě jen o selhání vlády, protože šíření nejrůznější ve svých důsledcích velmi škodlivých desinformací se věnovali i různí odbornící a celebrity. A potřebná opatření navíc kritizovala v drtivé většině i politická opozice. Abychom ale tady neobviňovali jen českou vládu. Podobné problémy, i když menší, mají dnes s druhou vlnou covidu i Nizozemsko, Belgie, Rakousko, čísla rostou i ve vámi zmiňovaném Německu. Nenasazujete české vládě psí hlavu za selhání, které se v menší či větší míře dopustily (alespoň z vašeho pohledu) i vlády dalších zemí západního světa? Ale ano, to selhání v boji s pandemií je opravdu hlavně selháním Západu, což mimo jiné ve své knize rozebírá i šéfredaktor prestižního lékařského časopisu Lancet Richard Horton. To ale nevylučuje, že naše vláda selhala opravdu totálně. Místo toho, aby udržela naši zemi v pozici covidového premianta, udělala z Česka jednu s covidem nejpostiženějších zemí na světě. Každopádně máte pravdu v tom, že celý Západ se i do budoucna musí zamyslet nad tím, co je jeho prioritou, zda záchrana zdraví a životů lidí nebo záchrana čehosi jiného. Jinak se totiž může stát, že nás virus či jiné hrozby nezlikvidují ani tak ze zdravotního hlediska, jako ekonomicky. Máte na mysli fakt, že v Asii dnes většinou ekonomika stagnuje nebo (jako v Číně) dokonce roste, zatímco v Evropě a Americe se propadá? Ano. A opět je to v podstatě úplně jednoduchá úvaha. Příklad některých asijských zemí a Oceánie ukazuje, že když se snažíte chránit především zdraví lidí, vyplatí se to i ekonomicky. Tady u nás se razí takové falešné dilema, že když se budeme příliš snažit chránit zdraví a životy obyvatel, poškodíme tím ekonomiku a tedy nepřímo i ty samotné obyvatele. To je ale úplně falešné poselství. A důkazem je právě přístup k pandemii. Ekonomika funguje nejlépe tam, kde jsou zdraví lidé. To koneckonců ukazují i historické studie z předchozích epidemií. Proto je lepší epidemii zastavit a nikoliv jen řešit její následky. Když budete udržovat do doby, než bude nalezena účinná vakcína proti covidu, mírnější, ale stálá opatření, je to i z ekonomického hlediska mnohem výhodnější varianta než radikální zásahy, které nás dnes nevyhnutelně čekají. I kdyby jste ale měl ve všem teoreticky pravdu, dnes je v Česko v situaci, když už jsou veškeré úvahy o minulých chybách nepomohou. Co by tedy podle vás měla vláda dělat dnes, když se tady nákaza šíří nejrychleji na světě? Teď už nám pochopitelně nezbývá nic jiného než radikální opatření typu „kladivo“ tj. tzv. lockdown, který je matematicky vzato tím efektivnější, čím dřív přijde. A to vše, jak doufám, s nadějí, že se nám pandemii těmi radikálními, ale potřebnými opatřeními podaří přeci jen otupit. Pak by ale podle mého názoru měla následovat opravdu důkladná debata o tom, co je naším cílem, jakou cestou chceme jít dál a jaké poučení si vezmeme. Jinak nám jen hrozí sestupná spirála dalších problémů. V debatě bychom si měli především ujasnit, jakou chceme být společností. Tou, která chrání zdraví a životy všech občanů anebo tou, která část z nich klidně hodí přes palubu?
Více informací

Přírodovědecká fakulta získala dva prestižní granty JUNIOR STAR

Hned dva projekty Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity uspěly se žádostí o podporu z prestižního grantu Junior Star-21. Grant je určen mladým vědcům s nejdéle osmiletou praxí od dosažení akademického titulu Ph.D. Držitelům grant umožňuje, aby v „poměrně raném stádiu vědecké kariéry dosáhli vědecké samostatnosti“. S jeho pomocí si totiž mohou dovolit spolupracovníky, moderní vybavení i nezávislý program na špičkové mezinárodní úrovni. Prvním z úspěšných žadatelů o podporu Junior Star-21 je Eva Nováková z PřF JU. Uspěla s projektem, nazvaným „Přenašeči, symbionti a patogeny: komplexní systém mikrobiomů triatom“. Tento projekt je pokračováním práce Novákové a jejího týmu na odhalení vývoje mikrobiomu zákeřnic, krevsajících ploštic, které v sobě přenášejí původce Chagasovy choroby. Touto chorobou trpí jen v jižní Americe podle Světové zdravotnické organizace kolem 12 milionů lidí, zhruba 50 000 na ní každoročně umírá. Nováková se svým týmem jako první na světě popsala vývoj mikrobiomu pěti druhů zákeřnic, včetně jejich larválních stádií, čímž vytvořila předpoklad pro další studium přenašečů jedné z nejzávažnějších chorob na jihoamerickém kontinentu. Práci týmu z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity proto zveřejnil i prestižní vědecký časopis Microbiome. Grant Junior Star-21 umožní Evě Nováková, aby ve své práci na studiu mikrobiomu zákeřnic a jeho možném vlivu na parazita pokračovala. O výsledky této práce je totiž velký zájem i v zahraničí. „Grant je vypsán na 5 let s maximálním rozpočtem 25 milionů korun,“ řekla Nováková webu „sciencezoom“. Důkazem úspěchů jejího výzkumu je fakt, že Grantová agentura (GAČR) rozdělila v rámci programu Junior Star-21 finanční podporu jen mezi 30 žadatelů z různých vědeckých oborů, z toho pouze 8 se týkalo přírodovědy a biologie. Kromě Evy Novákové může s podporou Junior Star-21 počítat i Anne Daebelerová, Rakušanka, které společně s manželem také působí na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. V žádosti o grant uspěla s projektem: „Objasnění interakce mezi nitrifikací a oxidací metanu…“. Nitrifikace, tedy přeměna metanu na nitráty, a oxidace metanu jsou dva důležité procesy, probíhající ve všech prostředích, kde je přítomen kyslík. Při nitrifikaci se uvolňují nitráty, při oxidaci se oxiduje metan, který je skleníkovým plynem. V prostředí existují mikroorganismy, které tyto procesy vzájemně propojují a tím dochází k propojení cyklů dusíku a uhlíku. Snižuje se množství metanu, uvolněného do atmosféry a do prostředí se uvolňují nitráty, které mohou sloužit jako zdroj živin pro rostliny.Právě výzkum těchto jevů je podstatou Anne Daebelerové. Důkazem velkého úspěchu mladých vědců Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity je fakt, že z univerzitních pracovišť uspěla při žádosti o grant Junior Star-21 v oblasti biologie a přírodovědy kromě Jihočechů pouze Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy.
Více informací

Časopis Microbiome ocenil práci jihočeských vědců o mikrobiomu „líbajících ploštic“

Eva Nováková z Přírodovědecké fakulty JU spolu se svým týmem jako první na světě zmapovala vývoj střevního mikrobiomu u krevsajících ploštic, které zejména v jižní Americe přenášejí původce smrtelně nebezpečné Chagasovy choroby. Jejím následkům ročně jen na jihoamerickém kontinentu podlehne kolem 50 000 lidí. Výsledky studie týmu jihočeských parazitologů, otištěné v prestižním časopise Microbiome, mohou pomoci v boji s touto nesmírně závažnou nemocí. Tým Evy Novákové zkoumal vývoj mikrobiomu u pěti druhů ploštic, které se česky jmenují zákeřnice (Triatominae) a někdy se jim říká i líbající ploštice. Vyskytují se zejména v Latinské Americe. Pokud kousnou člověka, mohou do jeho krve přenést nebezpečného parazita, prvoka Trypanosoma cruzi. Zákeřnice kousnou svoji oběť, nakrmí se její krví a následně se vedle kousnutí vykálí. Oběť se poté pošrkábe a pomůže tím parazitovi vniknout do těla.  Trypanosoma cruzi  může vyvolat v lidském organismu závažnou Chagasovu chorobu, která po poměrně mírných akutních příznacích jako jsou bolesti kloubů přechází při neléčení do chronické fáze, trvající někdy i desítky let. V mnoha případech nemoc končí smrtí. Velkým problémem je Chagasova choroba zejména v chudých oblastech a chudinských městských čtvrtích jižní Ameriky. V poslední době se ale vyskytuje i na části území Spojených států nebo ve Španělsku, kam se dostává spolu s jihoamerickými přistěhovalci či zaměstnanci. Na Chagasovu chorobu podle některých teorií možná zemřel i slavný přírodovědec Charles Darwin, autor Darwinovy evoluční teorie. Výzkumem přenašečů a původců tohoto onemocnění se proto zabývá řada vědeckých týmů na celém světě. Týmu Evy Novákové se jako prvnímu podařilo popsat vývoj mikrobiomu pěti druhů zákeřnic se zajímavým závěrem. „Zjistili jsme, že mikrobiom  se během přeměny těchto ploštic z larválního stádia do dospělce poměrně výrazně mění, a to zejména z hlediska jeho bakteriální rozmanitosti,“ řekla webu sciencezoom Eva Nováková. Zatímco ve stádiu larvy (zákeřnice jich mají pět) se ve střevě „líbajících ploštic“ vyskytuje rozmanité společenství baktérií, ve stádiu dospělce je to často jen jedna baktérie. Přitom, a to je důležité, mohou hostit parazita Trypanosoma cruzi úplně všechna vývojová stádia zákeřnic. Jinými slovy: parazit dokáže překvapivě přežít i poměrně výrazné změny bakteriálního složení mikrobiomu. „A ve všech stádiích vývoje svého hostitele je také schopen se přenést na člověka,“ uvedla Nováková. Závěry výzkumu jejího týmu sice ještě nejsou využitelné k prevenci proti Chagasově chorobě, mohou být ale důležitou součástí snahy tuto chorobu vymýtit, případně omezit možnost přenosu jejího původce na člověka. Základem možné prevence je totiž poznání toho, jak parazit v zákeřnicích přežívá a co ho může ohrozit. Chagasova choroba, které údajně podlehl i Darwin, probíhá zpočátku u řady lidí dlouho takřka bezpříznakově. Poté se ale může časem rozvinout a smrtelně poškodit  srdce, trávicí systém či nervovou soustavu. Podle organizace Lékaři bez hranic se nemoc kromě přenosu přes kousnutí zákeřnice přenáší podle zdokumentovaných případů i krevní transfuzí, transplantací orgánů, kojením a přenosem z těhotné matky na plod. Zcela raritní je přenos nemoci nakaženým jídlem nebo pitím, ale i takové případy byly popsány. Parazit se lidském v těle proměňuje a vyvíjí. V počáteční akutní fázi onemocnění proniká buňkami tkání a před vstupem do krevního řečiště se množí. Po vstupu do krevního řečiště napadá ještě více buněk. Výzkum Evy Novákové přitom dospěl k závěru, že zkoumané zákeřnice jsou kromě původce Chagasovy choroby infikované i bakteriemi z rodu Bartonella, tedy celosvětově rozšířenými bakteriemi, vyvolávajícími onemocnění bartonelázou. „V tomto případě však zatím není prokázáno, že se bartonely mohou ze střev zákeřnic přenést do lidské krve a přežít tam,“ uzavřela Nováková.
Více informací

Jihočeská univerzita otevřela simulační centrum pro zdravotníky

Pokud se chce někdo bezpečně pilotovat velké dopravní letadlo, musí absolvovat výcvik na simulátoru. Podobný simulátor, jen mnohem větší, má nyní pro studenty svých zdravotnických oborů i Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity.  Studenti si v nově otevřeném simulačním centru mohou vyzkoušet a nacvičit i situace, s kterými se v praxi mohou setkat jen zcela ojediněle nebo vůbec. V České republice se jedná o vůbec první, takto komplexně zaměřené centrum pro nelékařské zdravotnické obory. „Kvalitní výuka je naší hlavní prioritou a toto prostředí nám poskytuje zázemí pro uplatnění široké škály moderních výukových metod. Jedná se o nejefektivnější a nejbezpečnější způsob výuky, protože se zde studenti učí jednotlivé dovednosti bez rizika poškození pacienta a mají možnost si co nejreálněji vyzkoušet své budoucí povolání,“ uvedla proděkanka pro vědu a výzkum ZSF JU Valérie Tóthová. V centru je podle ní možné předem naprogramovat mnoho variant situací, s nimiž si zdravotníci musí poradit. To vede ke změně způsobu vyučování: simulační scénáře musí být dobře připraveny, aby se studenti seznámili s různými stavy pacientů, a to i těmi, které nejsou v nemocnicích tak časté. Někdy bude cílem jen to, aby se naučili spolupracovat, dobře komunikovat, případně odhadnout své vlastní síly a včas si přivolat posilu. „Díky tomu, že poznají realitu takto „nanečisto“, přijdou pak do praxe lépe připraveni,“ uvedla profesorka Tóthová. Tím lze podle ní snížit riziko pochybení při poskytování zdravotnické péče a zvyšovat bezpečnost pacienta. Zdravotnické studijní programy sice mají v osnovách stovky hodin povinné praxe v nemocnicích, ale realita samozřejmě přináší mnohem více výzev – a pak se hodí každá zkušenost. Počet studentů, kteří se v simulačním centru mohou najednou připravovat, se odvíjí od předmětů, které se tam budou vyučovat, a velikosti skupin. Velikosti skupin mohou určit i scénáře, které specifikují danou výukou aktivitu. Vzhledem k tomu, že centrum je možné audiovizuálně propojit i se stávajícími prostorami, resp. s přednáškovými sály, může v centru v rámci simulace pracovat třeba jen pár studentů v každé z pěti místností, ovšem sledovat je mohou i desítky studentů. Možnosti simulace situací jednotlivých situací, které mohou studenti zažít přímo v praxi, jsou přitom velmi široké. „Můžeme simulovat od běžných stavů až po akutní a kritické stavy. Vzhledem k místnostem, resp. učebnám, je možné simulovat situace, se kterými se studenti mohou setkat na porodním sále, jednotce intenzivní péče, na běžném nemocničním pokoji, ale i v podmínkách zdravotnické záchranné služby. Vše záleží na předem připraveném scénáři, který má za cíl studenty naučit konkrétnímu postoji či dovednosti,“ uvedl vedoucí simulačního centra František Dolák. V centru se budou připravovat studentky a studenti bakalářských oborů jakými jsou . Všeobecná sestra, Zdravotnický záchranář, Porodní asistentka, Pediatrické ošetřovatelství (Dětská sestra) a navazující magisterské obory Specializace v ošetřovatelství (Intenzivní péče, Ošetřovatelství v chirurgických oborech, Ošetřovatelství v interních oborech). Výstavba Simulačního centra začala v roce 2018. Tento projekt byl připravován jako reakce na měnící se výukové styly. Simulační výuka zaujímá ve výuce nelékařských zdravotnických oborů významné místo. Jedná se o nový styl výuky, který studentům umožňuje reagovat na situace, které lze navodit na „high fidelity“ figurínách, velmi věrně simulujících reálné osoby. V centru je učebna Intenzivní péče, která splňuje všechny nároky, které jsou kladeny na tento typ výukových prostor. Je to jedna z učeben, která je vybavena sofistikovaným modelem, tedy „high fidelity“ figurínou. „Na tomto modelu je možné simulovat jakýkoliv stav pacienta, ke kterému může dojít na jednotce intenzivní péče. Umožňuje studentům využít kritické myšlení, které je pro oblast akutní péče specifické,“ uvedl František Dolák. Dvoupodlažní budova simulačního centra, která je přístavbou k dosavadnímu objektu ZSF JU v ulici U Výstaviště, stála včetně zařízení cca 58 milionů korun. Celý projekt byl financován z operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (fond Evropské unie, ERDF výzva pro vysoké školy, spoluúčast fakulty ve výši 5 %).
Více informací

Je tradiční rodina v ohrožení nebo nikoliv?

Pohlaví a kategorie „otec a matka“ by neměly být nadále posuzovány na základě biologických kritérií, ale výhradně podle toho, kým se dotyčný člověk cítí. Tento stále sílící požadavek řady lidí, mužů i žen, může podle odborníků v Evropě k úplně jinému pohledu na takzvanou tradiční rodinu. Jak ale říká Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty JU, společnost by se měla zabývat také tím, jak se tato změna může projevit na psychickém zdraví a životních pocitech dětí, žijících v hodně netradičních rodinách. Nové kolo debaty rozpoutal nedávno případ z Velké Británie, která v Evropě zřejmě nejliberálnější zákony v oblasti změny pohlaví a umělého početí. Žena (z biologického hlediska) se nechala uznat úředně mužem, aniž by se před tím nechala takzvaně přeoperovat. Britské zákony totiž takovou změnu i bez „přeoperování“ pohlavních orgánů umožňují. Žena (která se stala mužem) však šla ještě dál. Nechala se totiž uměle oplodnit spermiemi anonymního dárce a porodila syna. Kde je tedy matkou? Muž? Úřady zapsaly do rodného listu dítěte ženu, tedy úředně matku. I ve Velké Británii stejně v naprosté většině dalších zemí je totiž osoba, která dítě porodí, stále před zákonem matkou. Rodička, úředně uznaná mužem, ale zároveň ze zákona považovaná za matku, se proti takovému zápisu do rodného dítěte svého syna odvolala. Chtěla (chtěl) být zapsána jako otec či rodič. V tom případě by ale vznikl důležitý precedens, protože v Británii by oficiálně mohli rodit i otcové. A soud Spojeného království proto žádost zamítl. Nikdo z odborníků ale nepochybuje o tom, že nejedná o konečný a definitivní rozsudek. Zcela jistě budou následovat další podobné žádosti, které budou muset soudy řešit. Jejich podstatou je tvrzení, že současná legislativa je „zkostnatělá“ a vůbec nereaguje na sociální a technologický vývoj. Ten totiž dnes za určitých okolností umožňuje, aby si dítě za pomoci dárkyň vajíček, dárců spermatu a náhradních matek pořídil prakticky kdokoliv. Biologicky s dítětem nemusí mít vůbec nic společného. To sice nebyl úplně případ matky“, která chtěla být „otcem“, ovšem právnička žadatele (žadatelky) argumentovala podobně. Není možné donekonečna bránit pokroku a touze po potomstvu i u lidí, kteří se cítí být někým jiným než jak je z biologického hlediska stvořila příroda. V podobném duchu se v polovině letošního září vyjádřila i právnička britské organizace The Aire Centre, zabývají se ochranou práv jednotlivce v Evropě. V závěru svého příspěvku doslova napsala: "Je načase, aby to právní předpisy uznaly a přijaly funkční kategorie identifikující poskytovatele gamet, gestační rodiče a zákonné rodiče, aniž by na ně odkazovali v nevyhnutelně genderovém jazyce „otců“ a „matek“. Tímto způsobem může být dětem umožněno porozumět jejich osobní historii, může být chráněna důstojnost a samostatnost zúčastněných osob a jazyk bude alespoň odstraněn ze sporných oblastí." Co to znamená? Podle Hany Konečné ze Zdravotně sociální fakulty JU a zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy vlastně nic jiného než snahu o zcela nový pohled na identifikaci člověka a rodiny. „Člověk by už neměl být posuzován podle toho, kým se biologicky narodil, ale podle toho, kým se ve skutečnosti cítí,“ popsala podstatu této snahy pro web „sciencezoom“ Hana Konečná. Sama přitom patří k odpůrcům této filozofie. A jako členka Bioetické komise RE dlouhodobě usiluje o to, aby se legislativa členských zemí Rady Evropy podobným, stále narůstajícím tendencím nepřizpůsobovala. Důvod je podle ní jednoduchý. „Já jsem ta poslední, kdo by chtěl někomu upírat lidská práva, včetně práva na změnu pohlaví nebo založení rodiny. Některé současné snahy o uzákonění někdy velmi netradičních forem rodičovství nebo rodiny ale vůbec nereflektují zájmy a práva dítěte,“ uvedla Konečná. Veškeré věrohodné průzkumy a studie podle ní potvrzují, že takzvaná tradiční rodina, v níž dítě vychovává v manželském svazku žena a muž, je stále (z obecného pohledu) pro výchovu dětí tou nejlepší možnou variantou. Nedávný výzkum Nadace Sirius, zpracovaný agenturou Median, například potvrdil, že když dítě vyrůstá s oběma biologickými rodiči, celých 72 % takových rodin (ani dětí) nemá potřebu vyhledat pomoc psychologickou pomoc. K pomoci se v tomto případě alespoň jednou uchýlilo pouze 36 % členů, těchto takzvaně tradičních svazků. Ve všech dalších případech se různou měrou obrací poměr ve prospěch těch, kteří odbornou pomoc vyhledávají. Pokud dítě vyrůstá jen s jedním rodičem, je deklarovaná potřeba psychologické v poměru k těm, kteří jí nepotřebují, více než dvojnásobná. „Jiné mezinárodní průzkumy zase prokázaly, že u těch rodin, kde bylo dítě počato náhradní matkou, s pomocí darovaných gamet či spermií, je pak psychologická terapie celoživotní záležitostí,“ uvedla Konečná. Dětem se totiž velmi složitě vysvětluje, kdo z osob, zúčastněných na jeho příchodu na svět, je vlastně jeho rodičem. „Dokonce už se objevují tendence psát na rodné listy rodič jedna a rodič dvě až tři. A nikdo se přitom nezajímá o to, jaký vliv to může mít na psychický stav dítěte,“ řekla Konečná. I když se technologická pokrok, včetně pokroku v medicíně, podle ní nedá zastavit, a nikdo to ani nepožaduje, je třeba neustále upozorňovat na to, že některé touhy dospělých osob mohou být právě k ještě nenarozeným dětem velmi sobecké. „A podle toho by se také měly posuzovat,“ uzavřela Konečná.
Více informací

Teologická fakulta hostí konferenci o filozofii sportu

Vůbec poprvé v historii bude Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích hostit  mezinárodní konferenci o filozofii sportu. Desítky odborníků z celého světa vystoupí se svými příspěvky o fenoménu, který provází lidstvo už od antických dob. Konferenci i její program nepochybně ovlivní i současné pandemie nového koronaviru. A to jak v technické, tak „filozofické“ rovině. Filozofií sportu, tedy tím, jak sport ovlivňuje lidské myšlení i vývoj společnosti se zabývají lidé už velmi dlouho. Největší tradice má tento vědní obor ve Velké Británii, stále populárnější je ale i v dalších zemích Evropy. Vedle Britské společnosti pro filosofii sportu (BPSA) proto vznikla proto v roce 2008 v dánském městě Aarhus i Evropská společnost pro filozofii sportu (EAPS). V Česku se zatím konference k tomuto, stále diskutovanějšímu tématu konaly zejména v Praze a Olomouci, letos budou ve dnech 22. a 23. října 2020 hostitelem 9. ročníku vůbec poprvé České Budějovice. Konference (Czech Philosophy of Sport Conference) se bude tradičně celá odehrávat v anglickém jazyce a vedle českých na ní vystoupí i zahraniční odborníci. „Celkem máme 18 příspěvků a 19 přednášejících z České republiky, Velké Británie, Chorvatska, Venezuely, Kanady či Španělska,“ řekl webu sciencezoom Lukáš Mareš z Teologické fakulty JU. Právě tato fakulta bude konferenci hostit.  Kvůli pokračující epidemii koronaviru bude ale z bezpečnostních důvodů celá konference zřejmě tentokrát probíhat „hybridním způsobem“ . To znamená, že část odborníků přednese své příspěvky fyzicky a část virtuálně. Podle Lukáše Mareše nabídne letošní ročník pestrou paletu témat. Program se dotýká například klasifikace sportu, postavení žen ve sportu, možné závislosti na sportování i například vhledy do antického řeckého sportu.  Už antičtí filozofové totiž  řešili souvislost mezi sportovními aktivitami a takzvaným plnohodnotným životem. Samotný obor filosofie sportu je v současnosti ve světě etablovanou akademickou disciplínou, která je stále populárnější i v Česku. Postupné formování této disciplíny spadá především do 60. a 70. let 20. století, kořeny jsou však mnohem starší. Nabízí se přitom otázka, k čemu je filosofování o sportu vlastně důležité. „Možnou odpovědí je, že v něm odkrýváme rozměry sportování, které mohou být při letmém pohledu skryté či málo patrné,“ říká Lukáš Mareš.  Sport v jeho důsledném uchopení může podle něj nabývat rozměru smysluplné aktivity, která je pro lidský život důležitá. Konference se snaží mimo jiné prohlubovat porozumění sportu a odkrývat jeho hodnotové, etické, estetické  i metafyzické rozměry. Hodnocení významu sportovních aktivit pro celou společnost je přitom důležité i v současné covidové pandemii. Řada odborníků považuje sport v jakékoliv podobě nejen za cestu ke zlepšení fyzické kondice a tedy i posílení imunity, ale také za příspěvek k udržení psychického zdraví. Takzvaná covidová doba ale nabízí i další řadu důležitý otázek, které se vztahem společnosti ke sportu bytostně souvisejí. V době pandemii se začalo hodně lidí na celém světě například zabývat smyslem profesionálního sportování a horentních odměn vrcholových sportovcům. Řada studií se také zabývá například otázkou, jak sport posiluje v lidech snahu „zápolit“ i v životě se svými problémy čestně a férově nebo jak naopak různé odhalené nepravosti v profesionálním sportu mohou přispět k morálnímu marasmu.
Více informací

Parazitologové JU objasnili záhadu neviditelné hranice mezi parazity

Vědcům z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity se podařilo vysvětlit jednu z velkých záhad, spojených se společným vývojem parazitů a jejich hostitelů. Jako první na světě totiž objevili jakousi neviditelnou hranici, kterou nejsou někteří parazité z hlediska svého rozmnožování schopni překročit. Vědcům se zároveň podařilo vysvětlit, proč tato hranice vůbec existuje a jak vznikla. Závěry práce jihočeských parazitologů zveřejnil prestižní vědecký časopis Molecular Ecology. Motivem k zahájení výzkumu se stalo zjištění, že u některých hostitelů, konkrétně u myšic, dochází při přechodu z jednoho geografického prostředí do druhého k zajímavé výměně parazitů. Když myšice, která jako druh pobíhá po celé Evropě, přechází například ze západní Evropy do východní, bere si pochopitelně sebou i své parazity. Jenže po přechodu určité, neviditelné hranice třeba na západě Čech, se najednou stane zvláštní věc. Ti parazité, které si s danou genetickou výbavou myšice přinesla sebou, najednou z jejího těla mizí a jsou postupně nahrazování trochu jinak geneticky vybavenými parazity. Jak je to možné? Co původní parazity zahubilo? Vysvětlení je možná až překvapivě jednoduché. „Parazité stejného druhu, ale s různou genetickou výbavou se na této neviditelné hranici prostě nevědomky vybijí,“ řekl webu sciencezoom jeden ze spoluautorů výzkumu Václav Hypša. Otázkou pouze zůstává, kde tato hranice leží a proč vůbec existuje. A i na tuto otázku se jihočeským parazitologům podařilo odpovědět. Parazité mají jednu typickou vlastnost, a tou je takzvaná hostitelská specifita. Každý druh parazita žije na určitém omezeném okruhu hostitelů, někdy na jednom druhu, někdy na několika příbuzných druzích, jen vzácně ale na širokém spektru. Každý organismus, včetně parazitického, pak má určitou genetickou strukturu, která se může přizpůsobovat vnějším podmínkám. Pokud například myši žijí na obou stranách řeky a mají možnost přes řeku při nízkém stavu vody přebíhat (třeba po kamenech), pak mají hlodavci z obou stran podobnou genetickou strukturu. Jestliže ale na řece vznikne přehrada a řeka se stálým, zvýšeným stavem vody oddělí na dlouho myši z jedné strany od myší z druhého břehu, pak voda vytvoří nejen geografickou, ale i jakousi genetickou hranici. „Obě populace se natolik geneticky oddálí, že z nich mohou časem vzniknout rozdílné druhy,“ uvedl Hypša. Jenže jak je to s jejich parazity? I oni, pokud nemají možnost „mísit“ se s parazity myší na druhém břehu se začnou do svých příbuzných postupně geneticky odlišovat. A teď si představme situace (čistě hypoteticky), že stav vody v řece znovu po mnoha staletích poklesne a myši začnou přebíhat z jedné strany na druhou. Co se stane s myšmi a jejich parazity? „My jsme prokázali, že za určitých okolností může genetická hranice mezi hostiteli zase zmizet, zatímco mezi jejich parazity zůstane zachována,“ uvedl Hypša. Co to znamená? Protože generační obměna zpravidla neprobíhá u hostitelů tak rychle jako u parazitů, parazité se geneticky změní rychleji než ti, na kterých parazitují. Pokud se myši z obou stran řeky začnou znovu navzájem navštěvovat, genetické odlišnost obou populací začne mizet, až zmizí docela. U jejich parazitů to ale tak jednoduché není. Jejich genetická výbava se od sousední, řekou oddělené populace, odlišila tak, že už nejsou navzájem schopni společného rozmnožování. „Oni o tom ale nevědí, takže se i nadále pokoušejí rozmnožovat. S jejich spojení však nevzniká žádné potomstvo, čímž populace zaniká,“ říká Václav Hypše. Tímto nevědomým vybíjením „sebe sama“ pak vznikne již zmiňované neviditelná hranice, kterou není populace s určitou genetickou výbavou schopna překročit. Když na svém hostiteli „překročí řeku“, není schopna rozmnožování, přičemž v obráceném směru to platí úplně stejně. „S určitou nadsázkou se dá říci, že když má na sobě myšice z Česka na sobě východní vši a překročí s nimi hranice do Německa, pak postupně ty východní ztratí a získá ty západní,“ uvedl profesor Hypša. Neviditelná hranice této výměny, takzvaná „parasite turnover zona“ může být přitom velmi ostrá, nejedná se o žádný pozvolný přechod. Proč? Z laického pohledu to může vypadat, jako by jeden genetický druh parazitů najednou narazil na nějakou neviditelnou stěnu. Racionální vysvětlení ale spočívá v hluboké minulosti. Před dobou ledovou se například část zvířat stáhla do izolovaných útočišť na území dnešního Španělska, část na Balkán. Tam žila i se svými parazity nějakou dobu izolovaně, čímž oba druhy organismů vytvářely i geneticky odlišné populace. Když se pak po době ledové myšice vrátily do dnešní centrální Evropy, začaly se znovu místit mezi sebou a genetická hranice mezi nimi zase zmizela. U vší a dalších parazitů to ale neplatí. Geneticky se sice ještě nezměnily tak, aby z nich vznikly dva nové druhy, zároveň ale už nejsou schopny vzájemného rozmnožování (křížení). A tím vznikne dlouhodobá genetická bariéry, která často, zdánlivě nepochopitelně, neumožňuje určitým genetickým typům parazitům migrovat na svých hostitelích přes jakousi neviditelnou hranici. Výsledek práce jihočeských vědců však nepředstavuje jen vysvětlení jedné ze záhad moderní parazitologie. Zároveň může znamenat i cestu k tomu, aby bylo možné v budoucnu vysvětlit rozdílné důsledky parazitického chování určitých organismů vůči svým hostitelům. Tedy, s nadsázkou řečeno, odpovědět na otázku, proč je zdánlivě stejný parazit na jedné straně stejného kopce pro svého hostitele stejného druhu „škodlivější“ než parazité z druhé strany. „Může to být zkrátka proto, že přes kopec vede právě zmiňovaná neviditelná hranice, která odděluje parazity s odlišnou genetickou výbavou,“ uzavírá profesor Hypša.
Více informací

Počet pětašedesátníků se do roku 2035 v Jihočeském kraji zvýší nejméně o pětinu

Ekononomická fakulta JU zpracovala Socio-demografickou analýzu Jihočeského kraje. Z analýzy mimo jiné vyplývá, že do roku 2035 by na základě prostého demografického vývoje mělo v kraji žít zhruba o 3 % lidé méně než dnes. Velkou výzvou pro samosprávy obcí a měst ale může být zejména rychlé stárnutí jihočeské populace. Součástí analýzy, kterou zpracovala proděkanka Ekonomické fakulty JU Renata Klufová, je nejen hodnocení demografického a sociálního vývoje kraje a jeho částí, ale i problémů a potřeb seniorů. Významnou součást analýzy tvoří projekce jednotlivých správních obvodů obcí s rozšířenou působností (ORP) do roku 2035. Podle této projekce by mělo dojít do patnácti let k 3% poklesu počtu obyvatel Jihočeského kraje. Demografický vývoj se ale bude v jednotlivých správních obvodech výrazně lišit. U některých správních obvodů (ČeskéBudějovice, Kaplice, Trhové Sviny, Vodňany) by mělo dojít do roku 2025 ještě k mírnému nárůstu počtu obyvatel. Poté ale bude  většina z nich vykazovat pokles. To indikuje mimo jiné trend zrychlování demografického stárnutí.  Nárůst po celé období projekce (do roku 2035) předpokládá analýza pouze v ORP České Budějovice (o 3,1 %) a Vodňany (o 2,4 %). Naopak nejhorší vývoj předpokládá projekce u ORP Dačice (pokles o 14,4 %) a Milevsko (o 11 %). Celkově by mělo podle této varianty dojít do roku 2035 k 3% poklesu obyvatel kraje, přičemž do roku 2025 by to měl být pokles o 0,1 %. „Z hlediska přípravy na demografické stárnutí je důležitý předpokládaný vývoj počtu osob v nejvyšších věkových skupinách,“ řekla webu „sciencezoom“ Renata Klufová. Pokud se podle ní zaměříme  nejprve na vývoj počtu seniorů ve věku nad 65 let, pak by se podle projekce ORP měl počet těchto osob v Jihočeském kraji do roku 2035 zvýšit o 20,6 %. To je nižší odhad než projekce Českého statistického úřadu. ČSU totiž počítá s nárůstem počtu pětašedesátníků a starších v jižních Čechách dokonce o 39,4 %. Projekce Vojtěcha Říhy z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zase předpokládá nárůsty podílu seniorů nad 65 let nižší: nízká varianta - 26,3 %, střední varianta - 32,4 % a vysoká varianta - 38,3 %. „Zde je tedy ale opět nutno připomenout, že předpokládané nárůsty počtů osob v seniorském věku podle projekcí za jednotlivá ORP a jim odpovídající ukazatele představují „minimální“ změny, které lze očekávat,“ uvedla Renata Klufová. Podle projekce jednotlivých ORP by do roku 2035 měly zaznamenat nejvyšší nárůsty počtu seniorů nad 65 let v absolutních počtech správní obvody Kaplice (o 37,5 %), Týn nad Vltavou (36 %) a Trhové Sviny (32,8 %). V roce 2019 byla také Ekonomickou fakultou zpracována „Demografická prognóza statutárního města České Budějovice na období 2018 – 2050“. Primárním cílem této studie je vytvořit podklad pro rozhodování Magistrátu města České Budějovice, konkrétně odboru územního plánování. Výsledky provedené prognózy by měly posloužit jako podklad při zpracování územního plánu města. Podle výsledků provedené prognózy lze předpokládat do roku 2050 stagnaci (při zachování současné úrovně migrace) až mírný nárůst počet obyvatel města lehce přes stotisícovou hranici (při střední variantě prognózy). Město trpělo v 90. letech minulého století migračním odlivem obyvatel zejména v důsledku suburbanizačních procesů, což se týká především mladých lidí, kteří následně zakládají rodiny v okolních obcích. České Budějovice tak ztrácely obyvatelstvo nejen přímo migrací, ale zároveň zprostředkovaně přes migraci i přirozenou měnou. Ze srovnání dvou výše diskutovaných realističtějších variant vývoje vyplývá, že je možné negativní demografické změny alespoň částečně ovlivnit výstavbou bytů, podporou rodin a dalšími pobídkami, jež přilákají nové obyvatele města. S tím však souvisí i dostatečné kapacity občanské vybavenosti, školek a škol, možnosti trávení volného času a mnohé další. I zde je nutno zmínit také probíhající demografické stárnutí, které budoucí vývoj města bude výrazně ovlivňovat. Budou to právě změny v horní třetině věkové pyramidy, které si na lokální úrovni vyžádají do budoucna největší pozornost z titulu odpovědnosti místních samospráv za zajištění sociálních služeb. Role samospráv však bude důležitější a nároky na ní větší, než by odpovídalo pouhému nominálnímu růstu počtu nebo podílu seniorů a jejich demografickému stárnutí. Do vyššího seniorského věku, kdy se lidé postupně stávají z hlediska péče společnosti potřebnými, se totiž budou posouvat nové generace, v nichž podíl členů jednočlenných domácností bez širšího rodinného zázemí poroste. Jsou to generace, které byly vystaveny vysoké intenzitě rozvodovosti, mají menší počet dětí a tyto děti často žijí od rodičů odděleně a dělí je podstatně větší geografické vzdálenosti. Jednotkové nároky na pomoc společnosti budou u takových seniorů logicky vyšší, než s jakými se setkáváme u současných generací osob dříve narozených.
Více informací

Stravovací návyky Čechů se během pandemie příliš nezměnily

Čeští vědci, včetně vědců Jihočeské univerzity, se zapojili do mezinárodního průzkumu, zaměřeného na mapování stravovacích lidí obyvatel během pandemie Covid-19. Předběžné výsledky průzkumu zatím ale ukázaly, že v případě Česka takzvaná korovavirová krize způsob nákupu a konzumace jídla příliš neovlivnila. Rostě ale počet Čechů, kteří uvažují o vlastní produkci potravin. Průzkum byl součástí mezinárodní výzkumné iniciativy několika desítek univerzit, výzkumných pracovišť i nevládních organizací a reaguje na novou situaci, se kterou se musely potýkat domácnosti napříč Evropou. Českou aktivitu zaštiťuje program Potraviny pro budoucnost Strategie AV21 Akademie věd ČR. Významnou měrou se na průzkumu podílí i Ekonomická fakulta Jihočeské univerzity.  „Zapojení do výzkumu je unikátní příležitostí ke zjištění, jak pandemie a s ní spojená opatření ovlivnily stravovací návyky a postoje domácností. Důležitý je mezinárodní rozměr, který nám umožní srovnání 14 států a přístupů, které volili jejich občané v této krizové situaci,“ uvedl Jan Vávra katedry regionálního managementu EF JU. Šetření podle něj zapadá do širšího kontextu stále rostoucího zájmu o udržitelné potravinové systémy z pohledu společenských věd. Jídlo je jedním z ústředních bodů lidského života a nelze jej vnímat odděleně od sociálních, kulturních nebo environmentálních souvislostí. Právě těmto otázkám se věnuje tým, který stojí za aktuálním výzkumem. Kromě Jana Vávry, zabývajícího se zejména pěstováním a sdílením potravin na zahrádkách, jde o Barboru Duží (Ústav geoniky AV ČR) a Zdeňku Smutnou (Univerzita J. E. Purkyně), které zkoumají převážně lokální produkci potravin. Definitivní závěry průzkumu budou oznámeny až na konci září, Jan Vávra ale pro web „sciencezoom“ představil některé předběžné výsledky. A z nich vyplývá, že pandemie stravovací návyky Čechlů zatím nijak zásadně neovlivnila. Na otázku „Proměnilo se nějak vaše chování, co se týče jídla, ve srovnání období před a během Covid-19?“ odpovědělo 85 % respondentů ne. Podobné to bylo s otázkou „Došlo v rámci vaší domácnosti s ohledem na Covid-19 ke změně postojů či změně životního stylu, co se týče jídla a stravování?“, na kterou záporně odpovědělo 87 % respondentů. Jak je to možné? Opravdu se stravovacích návyků Čechů výrazně nedotkl ani fakt, že v době nejpřísnějších opatření proti covidu byly například zavřené restaurace? Jan Vávra tvrdí, že odpověď na tuto otázku musí vycházet ze situace v celé republice, nikoliv jen ve velkých městech jako je Praha. „Zatímco v Praze či Plzni je podíl lidí, kteří se stravují v restauracích, poměrně vysoký, jinde chodí pravidelně na obědy do restaurace mnohem méně lidí,“ řekl Vávra webu „sciencezoom. Naprostá většina lidí, až 85 %, preferuje stravování doma a vaření z nezpracovaných surovin. Proto uzavření restaurací během pandemie stravovací návyky Čechů v celorepublikovém měřítku příliš neovlivnilo. Pouze necelých 15 % respondentů uvedlo, že se jejich postoj k jídlu změnil, a to především v oblasti důslednějšího plánování nákupů. Z průzkumu také vyplynulo, že lidé mají větší zájem o zdravou stravu (31 %), zejména o větší množství ovoce a zeleniny, více si váží potravin a méně jimi plýtvají (27 %). Poměrná významná část respondentů se vyjádřila v tom smyslu, že se bude snažit v budoucnu pěstovat více vlastních potravin nebo s touto „samovýrobou“ začne. Celkem 9 % domácností, které do této doby nic nepěstovaly, uvažuje o „samovýrobě“, 6 % se pak chystá svou současnou „samovýrobu“ rozšířit. A to zejména v oblasti pěstování ovoce, zeleniny a dalších potravin na zahrádkách. Průzkum totiž zároveň prokázal, že deklarovaný ústup obyvatel Česka od zahradničení není zdaleka tak silný, jak by se mohlo zdát. „Bylo zjištěno, že více než polovina respondentů má přístup k nějaké zahradě. Až už jde o vlastní u domu, v kolonii, na chatě či u příbuzných,“ uvedl Jan Vávra.
Více informací

Počet odborných pracovišť

56

Počet akademických pracovníků

850

Objem získaných grantů

728 milionů

Počet licencí a patentů

30