Stále více lidí věří „šarlatánům“, kteří slibují, že za určitý poplatek zbaví člověka naprosto všech parazitů v těle. Podle docenta Oleg Ditricha z katedry parazitologie Jihočeské univerzity však absolventi těchto „detoxikačních programů“ hazardují nejen se svým zdravím, ale také v mnoha případech i se životem.

Takzvaná detoxikace organismu se stala hitem, jehož příznivým účinkům věří celá řada lidí se zdravotními potížemi. Na radu „terapeutů“ berou různá „antiparazitická“ léčiva, dokonce i toxické látky. A vědci jsou z takové „terapie“ často zděšení. „Zejména je nutné si uvědomit, že v naprosté většině případů je snaha zbavit se parazitů naprosto bezdůvodná,“ říká docent Ditrich. Počty parazitů lidí u nás v poslední době podle něj poklesly až o dva řády a pro zdravé lidi (pokud necestovali do tropických zemí nebo nemají těžce postiženou imunitu) nepředstavují vážný problém.

„To je v příkrém rozporu s desinformacemi, kterými nás zahlcují podvodní diagnostici,“ říká docent Ditrich. Šarlatáni nejrůznějšími metodami „nacházejí“ údajné parazity u všech svých klientů a následně připisují nalezeným parazitům prakticky veškeré možné zdravotní obtíže. A to včetně rakoviny. „Vyděšené klienty pak nadhánějí stejně podvodným léčitelům, kteří tyto neexistující parazitární infekce léčí nejrůznějšími způsoby, včetně takzvaného plazmování, což je něco jako léčivá lampa, známá z filmu Postřižiny,“ popisuje Oleg Ditrich.

Jiní podvodní léčitelé ordinují rostlinné přípravky, které jsou sice naprosto neúčinné, o to ale dražší.  Další skupina praktikuje na všechny nemoci „zázračné minerální roztoky“. To jsou podle docenta Ditricha oxidační činidla, která mohou při vnitřním užití být až nebezpečná, zvláště pokud se jejich „výrobce“ splete o desetinné místo. I když pochopitelně existují léčiva, která dokáží zbavit a také zbavují pacienty parazitů, například tasemnice, část detoxikačních programů, nabízených „specialisty“ na internetu, zavání nejen šarlatánstvím, ale i hazardováním s lidským zdravím.

„Nejvíce nám však vadí ti, kteří na neexistující parazity doporučují skutečná účinná terapeutika“ říká docent Oleg Ditrich z katedry parazitologie Jihočeské univerzity. Lidé si totiž podle něj často neuvědomí, že snahou o dokonalé odčervení a vyčištění organismu do sebe vpravují doslova jedy.  Jsou to látky, které jsou pro parazity o něco jedovatější než pro člověka. proto patří do rukou lékaře, který zohlední věk, váhu a zdravotní stav pacienta a předepíše jen určité množství léku, a to jen v případě, že je parazit skutečně zjištěn (parazitologickým vyšetřením). „Užívat tyto léky opatřené na černém trhu preventivně a zvyšovat si dávkování je nejen nesmyl, ale doslova hazard se zdravím,“ říká docent Ditrich.

Pro ilustraci cituje z dopisu, který mu například poslala jedna z pacientek s „dokonale vyčištěným“ organismem.  Ve snaze dokázat, že vědci parazitům na rozdíl od terapeutů nerozumějí, se paradoxně sama „pochlubila“ zdravotními obtížemi po takzvané detoxikaci. „Dávku jsem ztrojnásobila. Bylo mi sice během léčby velmi špatně, ale nakonec jsem se zbavila opravdu všech parazitů, včetně těch v kloubech,“ napsala pacientka.

Poškození zdraví pacientů vlivem dlouhodobého užívání antiparazitárních léků není dnes podle Ditricha žádnou výjimkou. Podobné případy jsou lékařsky zdokumentované například v Nemocnici Na Bulovce nebo ve FN Plzeň. Podobné je to s užíváním „zázračných“ minerálních směsí, obsahující silná oxidační činidla, třeba chlordioxid. Ten parazitologové podle Ditricha používají, když chtějí vyčistit určité parazity (třeba giardie či kryptosporidie) ze stolice.

„Nalijeme na ně roztok, který je mnohem koncentrovanější než ten podávaný lidem v rámci takzvaného očištění. Zahubí sice bakterie, kvasinky a tak dále, ovšem cystám parazitů neublíží,“ říká docent Ditrich. Proto velmi pochybuje, že požití mnohem řidšího roztoku by mohlo člověka zbavit parazitů. Spíše naopak zahubí všechno ostatní.

„S těmito látkami zacházíme velmi opatrně. Při ústním požití vyvolává poškození žaludeční sliznice, projevující se bolestí, zvracením a průjmy, dále selhání ledvin, dehydrataci organismu s poklesem krevního tlaku a selhání dýchacích funkcí,“ vypočítá docent Ditrich. Jenže představa některých pacientů, že vědci o parazitech na rozdíl od některých lidových léčitelů lžou, je někdy tak silná, že jí nedokáže vyvrátit žádný racionální argument.

„Kde se bere tolik iracionality?  Když někoho bolí zub, jde s tím k zubaři. U nás se už najde jen velmi málo lidí, kteří by s tímto problémem šli ke kováři nebo k zaříkávači. Proč tomu není podobně u lidí, kteří trpí domnělými parazity?“ ptá se docent Ditrich. Nejde přitom podle něj o to, že by se člověk neměl parazitickými organismy vůbec zabývat a léčit choroby, které mohou v některých případech vyvolat. „Jen by tak měl činit pod skutečně odborným dohledem a na základě skutečných poznatků, nikoliv představ,“ uzavírá docent Ditrich.

Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity se může pochlubit největším světovým chovem zvířat, která podle některých vědců částečně popírají principy stárnutí. Rypoši lysí, hlodavci původem z východní Afriky, jsou pro své unikátní vlastnosti dnes předmětem celosvětového výzkumu jak v oblasti biologie, tak medicíny.

To, co vědci na rypoších pozorují, totiž popírá nejen základní princip života, ale dokonce i samotné existence hmoty. Stárnou, tedy mění se, úplně všichni a všechno. Nic není neměnné. Tak jako stárne člověk, jeho kosti a tkáně, směřují „pomalu, ale jistě“ každým okamžikem k rozpadu i zvířata, stromy, kámen nebo Slunce.

U rypošů je to ale podle výsledků posledních průzkumů paradoxně trochu jinak. I když se i tito hlodavci také rodí a umírají, během života jakoby dokázali stárnutí přerušit, tedy na čas vůbec nestárnout. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Přibývající věk se u těchto hlodavců podle některých světových studií neprojevuje změnou srdeční činnosti, ani složením kostí, dokonce jim ani neubývá svalová hmota. V mozku rypošů vznikají neurony i v dospělosti, zatímco u člověka i dalších savců se tvorba neuronů prakticky zastaví.

„Skutečně to může vypadat, že rypoši po určitou dobu nestárnou,“ říká Radim Šumbera z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Právě na této fakultě vědci chovají a zkoumají zhruba 300 rypošů pěti druhů, což představuje největší chov svého druhu na světě. Takové a podobné chovy, jaké se nacházejí v Českých Budějovicích, se zasloužily o alespoň částečné odhalení tajemství života těchto fascinujících zvířat.

Až výsledky výzkumu z těchto chovů, s nimiž se začalo před relativně krátkou dobou zhruba 40 let, totiž udělali z rypošů lysích skutečné „celebrity“. Rypoše vedle Jihočeské univerzity zkoumají vědci v USA, Německu, Japonsku, Rusku a řadě dalších zemí. „Výsledky některých studií o rypoších jejich autoři prezentují opravdu jako senzační a převratné. Jiní vědci ale své kolegy mírní a obviňují je z toho, že používají špatnou metodiku,“ říká Šumbera.

Staří jako mladí

To ale nic nemění na tom, že rypoši si ve vědeckém světě získávají stále větší pozornost. Tito hlodavci jsou totiž unikátní nejen popíráním principu stárnutí. Dožívají se věku až třiceti let, což je u hlodavců neuvěřitelně vysoký věk. Třeba myši umírají v maximálně dvou až třech letech. Pokud rypoši přežijí dospívání, začne se navíc s jejich organismem dít něco, co je odvěkým, ale nikdy nenaplněným snem mnoha lidských generací. Nejen, že prakticky nestárnou, ale dokonce by se dalo s velkou nadsázkou říci, že mládnou.

Americká bioložka Rochelle Buffensteinová, která rypoše lysé ve své laboratoři chová a studuje už více než 30 let, přišla v lednu 2018 s výbušnou hypotézou, týkající se kvality života těchto zvířat. Na základě jejich dlouhodobého pozorování a zkoumání dospěla k závěru, že míra pravděpodobnosti úmrtí se u rypošů lysých s věkem nezvyšuje, ale naopak dokonce snižuje. Co to znamená? Pokud jako příklad vezmeme třeba člověka, čím je v dospělosti starší, tím u něj více hrozí riziko onemocnění a následně i smrti. A podobné je to v říši zvířat. Jak zvíře stárne, organismus se opotřebovává a je tedy více náchylný k nemocem i k tomu, aby se starý a oslabený jedinec stal snáze kořistí predátorů.

U rypošů je to ale trochu jinak. Podle výsledků studie, zveřejněné na vědeckém internetovém portálu eLife, mají šestiměsíční rypoši (doba dosažení pohlavní dospělosti) pravděpodobnost úmrtí 1:10 000 na den. U zvířat starších 15 let je to ale 1:12 000. Čistě statisticky by tak staří rypoši s přibývajícím věkem neměli „tělesně chřadnout“, ale naopak být zdravější než v mladším věku.

Základní otázkou samozřejmě zůstává, na co tedy rypoši vlastně umírají, když jsou v pokročilém věku stejně zdraví a fyzicky zdatní jako „mladíci“. Od věčného mládí by měl být už jen krok k nesmrtelnosti. Jenže rypoši nesmrtelní nejsou.

Podle některých vědců je možné, že zestárnou takzvaně „najednou“, tedy v krátkém časovém úseku na samotném konci života projdou procesem stárnutí, který u jiných savců trvá roky, v případě člověka pak celá desetiletí. Pokud opět použijeme paralelu s lidmi: je to podobné, jako kdyby se člověk v naprostém zdraví a s tělem i myslí mladíka dožil osmdesátky a pak během jednoho roku rychle zestárl a zemřel. Podobný osud by si zřejmě přáli všichni lidé. Místo toho, ale příroda udělila tuto výsadu „celoživotního mládí“ rypošům z podzemí. V rámci objektivity je třeba zmínit, že tato práce z časopisu Elife není ve vědecké komunitě přijímána bezvýhradně. Podle Šumbery němečtí vědci, zabývající se stárnutím, objevili v této publikaci i metodické nedostatky, které bombastická tvrzení autorů o nestárnoucím savci zpochybňují.

Studium rypošů každopádně znamená pro vědce fascinující dobrodružství a je jen potěšitelné, že na výzkumu unikátních vlastností těchto zvířat se významnou měrou podílí i Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity. Výzkum v největším světovém chovu rypošů kombinují jihočeští vědci s výzkumem přímo v Africe.

Zázraky přírody

Pokud by se vědcům podařilo přijít na kloub některým záhadám, které s rypoši souvisejí, mohlo by to znamenat skutečnou vědeckou senzaci a možná i návod k léčbě některých lidských onemocnění. U rypošů se mimo jiné také prakticky nevyskytuje rakovina. „Oproti jiným savcům mají v těle více genů proti rakovině, takže se nemoci až na naprosté výjimky dokáží ubránit. U dalších hlodavců, například myší, je rakovinné bujení naopak velmi častým jevem,“ říká docent Šumbera.

Rypoši přitom nejsou jediným druhem zvířat, který fascinuje vědcem popíráním některých, dosud nezpochybnitelných pravidel života na zeměkouli. Fakt, že vědci dnes mohou využít k výzkumu nejmodernější poznatky v genetice, dělá ze zoologie obor, otevírající úplně nové obzory poznání. Tak jako se odborníci zabývají záhadou „věčného mládí“ rypošů, zkoumají například schopnosti některých zvířat v oblasti vlastní regenerace. I tento výzkum by totiž mohl vést k zásadnímu pokroku v lidské medicíně.

V posledních letech je tak v hledáčku mnoha vědeckých výzkumů například Axolotl mexický, třicet centimetrů dlouhý obojživelník, schopný regenerovat na první pohled až zázračným způsobem. Pokud ztratí nohu, vyroste mu do několika týdnů zcela nová, plně funkční končetina. To samé platí i pro některé vnitřní orgány. Axolotl dokáže sám sobě „opravit“ dokonce i srdce či přerušenou míchu. A přitom se podobně jako rypoš lysý dožívá na tvora svého druhu v zajetí neuvěřitelného věku až 25 let. Řada biologů i lékařů na celém světě se proto snaží analýzou genomu Axolotlů přijít na to, jak by bylo možné tyto poznatky využít k „samoléčbě“ u lidí.

Podobným zázrakem přírody jsou například i ploštěnky, malí bezobratlí živočichové, schopní až mystické regenerace. I když ploštěnka přijde o hlavu, během dvou týdnu jí vyroste nová. A nejen to. Dokonce i v případě, kdy člověk ploštěnku rozřeže na dvanáct kousků, dorostou ke každému z nich orgány tak, že z nich vznikne nová ploštěnka. Jak je to možné, zatím zůstává podobnou záhadou jako některé unikátní vlastnosti rypošů a dalších, z lidského pohledu „zázračných“ živočichů.

Francouzská studie, zveřejněná v časopise „Nature Climate Change“, dospěla k závěru, že se z amazonských deštných pralesů považovaných za „zelené plíce planety“ stává čistý producent skleníkových plynů. Kvůli odlesňování Amazonie totiž tamní tropické lesy vypustily za posledních 10 let do ovzduší takřka o pětinu víc emisí CO_2, než kolik jich naopak spotřebovaly. Podle některých vědců se jedná o vážnou hrozbu s možná nevratnými následky. Tropický biolog Vojtěch Novotný z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity se ale domnívá, že se význam amazonského pralesa pro udržení koloběhu uhlíku na planetě přeceňuje. Prales má podle něj význam především pro uchování biodiverzity.

Studie francouzských vědců přitom vypadá na první pohled hrozivě. V době, kdy se celý svět snaží kvůli hrozbě klimatických změn snižovat emise skleníkových plynů, se začíná významně narušovat emisní rovnováha Amazonie. Za normálních okolností by totiž měly být amazonské pralesy takzvaně klimaticky neutrální. A spotřebovávat pro růst biomasy jen tolik uhlíku, kolik ho s drobnými odchylkami zase při tlení dřeva a rostlin (nebo jejich hoření) uvolní do ovzduší.

Jenže odlesňování, způsobené kácením stromů či jejich vypalováním kvůli zisku zemědělské půdy, už údajně tuto rovnováhu narušilo. „Čísla poprvé ukázala, že se brazilský amazonský deštný prales stal čistým producentem CO₂,“ uvedl spoluautor studie Jean-Pierre Wigneron z francouzského Národního institutu pro agronomický výzkum (Inra). Lesy v povodí řeky Amazonky podle něj mezi lety 2010 a 2019 absorbovaly přibližně 13,9 miliard tun CO2, ale zároveň vypustily 16,6 miliardy tun tohoto skleníkového plynu. „Bohužel nevíme, v jakém okamžiku by se tato změna mohla stát nevratnou,“ řekl Wigneron.

Vědci přičítají přeměnu amazonských deštných pralesů na čistého emitenta skleníkových plynů také politice současného brazilského prezidenta Bolsonara. Po jeho nástupu do funkce v lednu 2019 se v Brazílii údajně výrazně oslabila opatření na ochranu životního prostředí. Rozsah odlesňování se tak v roce 2019 ve srovnání s předchozími lety zvýšil téměř čtyřnásobně, z přibližně jednoho milionu hektarů na 3,9 milionu - což je pro srovnání oblast o velikosti Nizozemí.

Tropický biolog Vojtěch Novotný z PřF Jihočeské univerzity ale upozorňuje, že i když předložená statistika může na první pohled vypadat hrozivě, možná až katastroficky, čistá produkce kysličníku uhličitého z amazonských pralesů (uváděná autory studie) je jen nepatrným zlomkem toho, co „vypouštějí“ lidé do ovzduší spalováním fosilních paliv. Emise, vypuštěné prostřednictvím odlesňování amazonského pralesa, představují méně než 1 % emisí vypouštěných ročně elektrárnami, dopravními prostředky a dalšími podobnými lidskými činnostmi.

„Celá Amazonie obsahuje zhruba 76 miliard tun uhlíku. Takže kdybychom ji vykáceli a zajistili, aby na její celé ploše nic znovu nevyrostlo, budou se emise z vykácené Amazonie rovnat jenom necelým 8 letům světových emisí z fosilních paliv. A to nepočítáme emise z jiných zdrojů,“ uvedl Novotný.

Celý problém lze podle něj ilustrovat i na opačném příkladu. „Aby tropické lesy vyřešily problém fosilních paliv, museli bychom každých méně než 10 let založit někde zcela novou Amazonii,“ uvedl Novotný. Význam tropických lesů je podle něj především v uchování biodiverzity a jen v menší míře v otázce jejich celkového vlivu na emise skleníkových plynů. „Pro otázku koloběhu uhlíku jsou jen jedním z méně významných prvků - neměli bychom je vykácet, protože tím jednorázově uvolní uhlík ze své biomasy, ale jinak představují z hlediska koloběhu uhlíku houbu, jež je plně nasáklá vodou a tedy další již nemůže absorbovat,“ uvedl Novotný.

Některé ekosystémy fungují podle něj jako akumulátory určitých prvků - například korálové útesy jsou akumulátory vápníku, takže nakonec třeba jen desetimetrový živý korálový útes sedí na desítkách metrů vápencové vrstvy vytvořené během mnoha tisíc let. „Stejně tak v našem rašeliništi může půl metru živého rašeliníku růst až na deseti metrech rašeliny, tedy akumulovaného uhlíku za posledních několik desítek tisíc let,“ řekl portálu „sciencezoom“ Novotný. Tropický les (až na výjimky) ale podle něj takto nefunguje, takže už z principu nemůže být dlouhodobě významným faktorem v koloběhu uhlíku.

Česká vláda dala letos v říjnu zelenou přípravě první části kanálu Dunaj-Odra-Labe. Vysloužila si tím ostrou kritiku některých ekologů, politiků i vedení Ostravského a Olomouckého kraje, kteří kanál, prosazovaný mimo jiné prezidentem Zemanem, považují za zbytečný a neekologický. Podle archeologa Jaromíra Beneše z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity se ale při přípravě projektu zapomnělo na ještě jednu zásadní věc. Plánovaná trasa kanálu vede územím, která zcela jistě ukrývá nesmírné archeologické bohatství. Případný investor by proto musel počítat nejen s miliardovými vícenáklady na archeologické práce, ale i se zdržením, které by mohlo být pro celý projekt smrtící.  

„Ve vlhkých říčních nivách, přirozeně chráněných staletými záplavami, je v prostředí bez přístupu kyslíku dlouhodobě konzervován důležitý biologický materiál, třeba i dřevěné stavby, který by se na suchých místech zdaleka tak dlouho nezachoval,“ řekl portálu „sciencezoom“ Jaromír Beneš. To, co podle něj ukrývají říční nivy, je tak zdrojem jedinečných informací od genetiky po doklady architektury. „Když tento archiv vybagrujeme, tento typ paměti navždy ztratíme. A bylo by to kvůli ekonomicky pochybnému projektu s vážnými ekologickými důsledky,“ uvedl Beneš

O tom, jak cenným archeologickým nalezištěm jsou říční nivy, máme podle něj mnoho důkazů z minulosti i přítomnosti.  Je tak ve veřejném zájmu, reprezentovaným vědeckým výzkumem a památkovou péčí, tyto podzemní archivy chránit a šetrně využívat. V říčních nivách se ukrývají například dřevěné stavby, cesty, mosty, stará přístaviště, ale i velmi pestré pozůstatky obydlí a sídlištního materiálu. „Kdo by neznal velkomoravský komplex sídlišť v okolí Mikulčic na jižní Moravě. Představte si, že by kolem sídla velkomoravských knížat jezdily desítky nákladních lodí denně!“ argumentuje Beneš.

Jiným méně známým příkladem je Borek u Brandýsa nad Labem, kde proběhl v hluboké nivě už v osmdesátých letech minulého století archeologický výzkum, který odhalil v pětimetrové hloubce rozsáhlé zaniklé sídliště z konce doby kamenné (kolem roku 4000 př.n.l.). Jde o sídliště z období, které je archeologicky málo poznané.  A sídliště se dochovala zřejmě jen kvůli tomu, že zůstalo v obtížně dostupném prostředí velké říční nivy.

Aby byla vyloučena možnost, že stavba DOL nevratně zničí další, nesmírně cenné archeologické nálezy, musel by zahájení stavebních prací předcházet velmi nákladný a náročný archeologický výzkum po celé trase plánovaného kanálu. To by znamenalo miliardové náklady navíc, s kterými předkladatelé projektu zjevně vůbec nepočítali. A to i přesto, že výzkum vychází ze zákona. Jen v případě desetikilometrového úseku dálnice se pohybují náklady na archeologické práce kolem 300 milionů korun. V říčních nivách by to bylo výrazně více. Vzhledem ke paritním a technických možnostem české archeologie by ale také mohly výzkumné práce protáhnout možná až na desítky let, což by projekt v krajním případě mohlo zastavit.

Podle Jaromíra Beneše je tak lepší, když budeme archeologické tajemství říčních niv odhalovat při různých příležitostech postupně, a nikoliv najednou při stavbě megalomanského vodního díla. To by ani nebylo možné. „Pokud ale budeme trvat na ekonomicky a ekologicky pochybném projektu DOL, museli bychom nějakou změnou zákona rezignovat na archeologický průzkum a stavět bez něho. A to v místech, o kterých víme, že ukrývá nesmírně cenné nálezy. Něco podobného si vůbec nedovedu představit,“ řekl Beneš.  Stát musí chránit jak přírodní bohatství, tak kulturní dědictví.

Podle Beneše je pravda, že při regulaci říčních koryt bylo na přelomu 19. a 20. století zničeno mnoho archeologických nalezišť a přírodních archivů, Tehdy ale byla jiná doba, nikdo o významu říčních niv z hlediska dějin osídlení a archeologie nic moc nevěděl. „Dnes toho o  říční nivě víme z archeologického pohledu nesrovnatelně více než před sto lety. A podle toho se také změnila legislativa a přístup k budování vodní cest,“ uvedl Beneš.

Snaha zabránit výstavbě megalomanského kanálu DOL podle něj neznamená, že by archeologové chtěli zcela zakonzervovat krajinu podél českých řek. Chtějí ale, aby každý projekt v této oblasti bral ohled na kulturní a architektské dědictví a podle toho byl také posuzován. „Není to o konzervaci minulosti za každou cenu, není to o skanzenech, které nikdo nechce. Je to o prozíravé ochraně biologického bohatství posledních deseti tisíc let. Většina z tohoto bohatství je stále ukryta v říčních nivách pod nánosy středověkého bahna. Taková krajina nám byla svěřena do péče. Nemůžeme ji předat potomkům zničenou,“ řekl Beneš.

Nejnovější poznatky v oblasti biologie a přírodovědy otevírají úplně nové možnosti nejen ve výzkumu samotné přírody a přírodních procesů, ale i lidských dějin. Na některých takových výzkumech se podílí i Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.

Ta se mimo jiné zabývá výzkumem vývoje kultury na Předním východě, opředené řadou biblických legend. .“Pracujeme podobnými metodami jako nejmodernější kriminalistika. Zatímco ale kriminalisté hledají nebo usvědčují pachatele trestných činů, my se zabýváme popisem vztahu člověka a přírody v minulosti,” říká Jaromír Beneš, vedoucí laboratoře, která patří k nejvýznamnějším pracovištím svého druhu v Evropě.

V oblasti Předního východu, přispěla bioarcheologie za účasti českých vědců k novým poznatkům o životě velmi zvláštní, ojedinělé populace období natufienu, která se tam vyskytovala v rozmezí od 15 000 let před naším letopočtem do 10 000 let př.n.l. Podle doktora Beneše se jednalo z hlediska dostatku zdrojů a potravy o velmi bohatou lidskou společnost v klimatickém optimu na konci doby ledové, která ale projevovala minimální chuť ke změně. Viděno archeologicky, společnost na 5000 let ustrnula ve vývoji. Žila v jakémsi bezčasí. Lidé byli spokojení s tím, co mají a nic nového nevymýšleli. Žádné inovace, žádný viditelný pokrok, který tradičně v pravěku hledáme.  Byl to život, který bez velkého úsilí zajišťoval vysoký životní komfort.

Komu by takový popis života připomínal biblický ráj, zřejmě by nebyl daleko od pravdy. A paralelu s rájem potvrzují i archeologové.  Rozbor zuhelnatělných obilek a další výzkum prokázal, že na Předním východě tehdy běžně rostl divoký ječmen i divoká pšenice.

“A je spočítáno, že jednomu obyvateli údolí řeky Jordán stačilo jeden den sbírat divoké obiloviny a další plodiny, aby z nasbíraného množství potravin bez problémů žil další tři týdny.,” říká doktor Beneš. Pokud si ale lidé chtěli zpestřit jídelníček masem a jinou potravou, nic jim v tom nebránilo. A opět nemusel vyvíjet žádné velké úsilí. Lovili trvale udržitelným způsobem, stáda divokých antilop nijak nedecimovali.

Mezi některými archeology a historiky se tak skutečně objevují názory, že život společnosti, žijící do roku 10 000 př. n. l v údolí řeky Jordán, mohl být vzorem pro vytvoření legendy o biblickém ráji. Lidé se nemuseli obývat velkých šelem ani jiných predátorů, v přírodě jim nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí. Stejně tak netrpěli ve výrazné míře parazity ani infekčními chorobami, byli relativně zdraví. Žili v mírném, teplém podnebí a prostředí, nabízející jak dostatek různorodé, a tedy i vyvážené potravy, tak relativní bezpečí.

Lidé neměli potřebu neustále vymýšlet něco nového, ale žili velmi spokojeně a pragmaticky. Archeologové například objevili veliká komunální sila, v nichž se ukládalo divoké obilí na horší časy, ovšem na druhou stranu zcela chyběla potřeba vyrábět keramické nádoby. K výrobě keramiky totiž neexistoval racionální důvod.

“K tomu, abyste si upekli na Předním východě placku z mouky divokých obilovin, žádnou keramiku nepotřebujete. Upečete ji na horkém kameni,” říká Beneš. První keramické nádoby se podle něj objevily před 18 000 lety v Číně. A byly určeny na divokou rýži, která se prostě musí uvařit v nějaké nádobě.

Otázkou samozřejmě zůstává, proč kultura, silně připomínají biblický ráj, vlastně zanikla. I když tato otázka ještě není uspokojivě zodpovězena, opět je to bioarcheologie, která dává alespoň částečnou odpověď.

Hlavním problémem byl zřejmě vzrůstající počet lidí. Ten byl pravděpodobně doprovázený klimatickou změnou. Přišlo období, kdy bylo méně srážek, krajina se začala vysušovat. Na místech, kde kdysi byla zeleň smíšeného lesa, vznikaly suché stepi. To samozřejmě mohlo vést i k boji o mizející potravu. Lidé se už prostě museli začít chovat jinak než dříve, kdy byl všeho dostatek.

Dalším důvodem mohl být podle archeologů fakt, že se lidé na Předním východě začali najednou sestěhovávat do větších sídel, v nichž se společnost začala více kastovat, tedy dělit na bohatší a méně bohaté. Lidem už nestačil pocit, že bohatí jsou kvůli dostatku zdrojů a potravy vlastně všichni. A začali mezi sebou soupeřit.

V sídlech s velkou koncentrací lidí se pochopitelně začaly šířit infekční nemoci, které dříve lidé prakticky neznali.  Se vznikem velkých koncentrovaných sídel přišla i již zmíněná domestikace zvířat, která měla rub i líc. Pro někoho možná pohodlnější přístup k potravě byl vykoupen rozšířením parazitů, infekčních nemocí, tuberkulózy a dalších negativních jevů.

Také domestikace plodin měla svá negativa. Bioarcheologové dnes pracují s hypotézou, že třeba divoký ječmen mohl dlouhodobou lidskou péčí ztratit svou schopnost přírodního rozmnožování. A stala se z něj plodina, kterou musejí zasadit a pěstovat lidé. Dokud obyvatelé Předního východu sbírali ječmen tak, aby vždy zůstalo dostatek zrn k jeho přirozenému rozmnožování, nepotřebovali plodinu domestikovat. U ječmene a pšenice se rozvinul takzvaný domestikační syndrom, soubor vlastností, založených na nerozpadavém, vlastně defektním klasu, dozrávajícím ve velmi krátkém období roku. Přestal to být dar. Už se prostě lidé museli postarat o to, aby plodina vůbec vyrostla.

“Nic netrvá věčně, ani ráj. V případě Předního východu zcela určitě. Tam můžeme opravdu mluvit o tom, že když lidem přestalo stačit to, co s minimálním úsilím dostávali od přírody, byli za to „potrestáni“ tím, že museli začít tvrdě pracovat. A už to nešlo vrátit nazpátek,” říká doktor Beneš.

Za nejvážnější nemoc, kterou se lidé mohou nakazit po kousnutí klíštětem, byla ještě nedávno považována encefalitida. Dnes se mnoho odborníků pomalu přiklání k názoru, že stejně nebezpečná může být lymská borelióza. Navíc je toto onemocnění mnohem záludnější a nelze se proti němu očkovat. Jeho důsledky pociťuje stále více Čechů včetně mnoha celebrit.

I když se na boreliózu neumírá, někteří odborníci jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že nemoc má na svědomí řadu sebevražd. Může to souviset se zatím vědecky nepodloženou teorií o vlivu borelií na vznik depresí. Nedávno se o tom spekulovalo například v souvislosti se sebevraždami talentovaného hudebníka Přemysla Černíka nebo Václava Širce, fotografa celebrit. Oba se s boreliózou dlouhodobě léčili.

Zprávy o tom, že nákaza lymskou boreliózou může mít fatální dopad na lidskou psychiku, se objevují opakovaně, zatím se je ale nepodařilo vědecky stoprocentně prokázat. Některé výzkumy je potvrzují alespoň částečně. Celosvětovou pozornost vzbudila již v roce 2002 studie týmu lékařů z Psychiatrického centra Praha, zaměřená na možné souvislosti mezi tímto onemocněním a hospitalizací na psychiatrii. Borrelia burgdorferi je totiž blízkou příbuznou bakterie způsobující syfilidu. Autoři studie se tak začali zabývat myšlenkou, zda borelióza nakonec nemůže vést k podobným psychickým poruchám jako v případě pokročilého stadia syfilidy.

Přitom skutečně zjistili, že v porovnání se vzorkem běžné populace je mezi pacienty českých psychiatrických ústavů nadprůměrně vysoký podíl lidí, kteří mají v těle borelie. A to by mohlo znamenat, že za jejich hospitalizací stojí právě neléčená borelióza, projevující se různými způsoby. "Časté je kolísání nálady, depresivní příznaky, ale i poruchy myšlení a vnímání. Příznaky mohou dosahovat až intenzity demence," napsal psychiatr Tomáš Hájek, jeden ze spoluautorů studie.

Otázkou zůstává, zda by takovým lidem nepomohla spíše léčba antibiotiky než klasická psychofarmaka. Jako příklad uvádí Hájek příběh osmnáctileté dívky, jež začala po nástupu na univerzitu trpět silnou a trvalou úzkostí, panickými záchvaty, nespavostí a nechutenstvím. Lékař, kterého navštívila, došel k závěru, že jde o reakci na nové prostředí, a doporučil jí odpočinek. Příznaky se však zhoršovaly. Teprve kompletní somatické vyšetření odhalilo zvýšené protilátky proti boreliím v séru i v mozkomíšním moku. Po šestitýdenní léčbě antibiotiky se zdravotní i psychický stav dívky v následujících třech měsících zlepšil o 80 procent.
Co když by podobná léčba pomohla i řadě pacientů psychiatrických ústavů? "Náš výzkum sice přinesl vědecky velmi zajímavý výsledek, ten však zatím nelze prakticky zúročit, neboť chybějí další potvrzující studie," tvrdí Hájek.

Vědci dnes na světě evidují asi 860 druhů klíšťat schopných přenést na člověka až 80 původců různých onemocnění. V Česku žije 11 druhů. Některá klíšťata s člověkem prakticky nepřijdou do styku, přežívají třeba jen ve zvířecích norách, jiná však představují vážnou zdravotní hrozbu. V Česku je nejčastější klíště obecné, které přenáší původce boreliózy i encefalitidy. Jiné druhy, například piják lužní, vyskytující se zejména na jižní Moravě, jsou zase velmi nebezpečné například pro psy.

Boreliemi je podle některých odborných odhadů infikováno zhruba 27 procent klíšťat obecných, virem encefalitidy pak "pouhá" 3 procenta. Na rozdíl od minulosti se dnes ohniska obou nemocí plošně rozšířila prakticky na celou republiku, nejvíce ohnisek však odborníci evidují zejména v jižních Čechách a na severní Moravě.

Pandemie koronaviru zřejmě vyvolá novou technologickou revoluci, týkající se povrchu materiálů. Není totiž vyloučeno, že projekty nových veřejných budov se budou vedle energetické náročnosti posuzovat také podle toho, jak bezpečné jsou z hlediska přenosu infekce. Už dnes se na celém světě hledají materiály, na nichž se viry a bakterie udrží co možná nejkratší dobu. Jeden z takových materiálů se podařilo vyvinout i týmu Jiří Kratochvíla z Katedry fyziky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. „Pokud jsem někdy pochyboval, zda jsem si studiem fyziky tenkých vrstev zvolil perspektivní vědecký obor, pak mě koronavirová pandemie pochybností rychle zbavila,“ řekl v rozhovoru pro web sciencezoom INFO.CZ Jiří Kratochvíl.

Obecně se jako o „antivirových“ materiálech píše zejména o stříbru a mědi, které se využívají mimo jiné i jako součást některých roušek a respirátorů. V čem je vámi vynalezený materiál pro viry nebezpečnější než měď?

My jsme, laicky řečeno, vytvořili povlak založený na nanočásticích, tedy na ultra jemných částečkách hmoty, který si můžeme představit jako tenký koberec, na který, když se dostane virus nebo bakterie, dojde ve velmi krátké době k jejich zničení. Pravděpodobnost přenosu infekce je pak závislá na množství virionů (pozn. redakce: virion je virová částice schopná infikovat hostitele), které se dostanou do těla. Z hlediska infekční dávky se u běžné chřipky pohybujeme v řádu zhruba desetitisíců virionů, u střevní chřipky v desítkách, u koronaviru máme něco mezi tím. V porovnání se samotnou mědí, která má také antivirové a antibakteriální účinky, je po určitém čase na námi připraveném povrchu několikrát méně životaschopných patogenních mikroorganismů, tudíž pravděpodobnost přenosu dostatečného množství virionů na člověka je daleko nižší. Jestliže tedy měď zlikviduje většinu virů na povrchu pod požadovanou úroveň třeba za hodinu, v našem případě to mohou být desítky minut. Právě doba, po kterou virus vydrží být na určitém povrchu aktivní, je pro možný přenos infekce dotykem rozhodující.

Vím, že na svůj materiál budete podávat žádost o patent, nechci tedy úplně detailní vysvětlení. Ale obecně: proč je vámi vyvinutá vrstva založená na nanočásticích pro viry nebezpečnější než třeba zmíněná měď?

Měď má antivirové účinky, jelikož po reakci s vodou uvolňuje měděné ionty, které virus inaktivují. Mimo chemického složení je rychlost reakce odvislá od plochy materiálu, na které může probíhat a nanočástice mají plochu obrovskou. Je to podobné tomu, že stejnou hmotnost polévkových nudlí uvaříte rychleji než tlusté špagety, akorát my nemáme těstoviny, ale nanočástice, které vyrábíme ve vysokém vakuu pomocí nízkoteplotního plazmatu.

Patentové řízení ještě nezačalo. Máte už ale na váš vynález nějaké ohlasy ze zahraničí nebo přímo od výrobců materiálů?

Vynález jsme zcela neprozradili, ale i tak máme ohlasů zajímající se o náš projekt dost. Výroba antibakteriálních a antivirových vrstev a materiálů dnes představuje vzhledem k pandemii koronaviru skutečně celosvětový trend. I kdybychom se zbavili Covidu-19, hrozba další virové pandemie tady zůstane. A já si skutečně dovedu třeba představit, že se po současných zkušenostech s koronavirem bude při schvalování stavby a rekonstrukcí různých budov, včetně třeba obchodních center, brát v úvahu i nebezpečí šíření infekce. A přednost budou dostávat materiály s co nejmenším potenciálem pro přenos bakterií či virů.

Co máte konkrétně na mysli? Kliky, dveře, dotykové panely, nákupní vozíky?

Ano, těch předmětů, s kterými člověk přichází do styku ve veřejných budovách, je celá řada. A všechny by v budoucnu mohli procházet určitou prověrkou napřenositelnost patogenů. Třeba takové kliky v nemocnicích. Když dnes přijdete do nemocnice a vezmete v ordinaci nebo na pokoji za kliku, bude většinou plastová. Záleží sice na tom, z jakého plastu, obecně se ale dá říci, že když byly v budovách ještě poměrně nedávno mosazné kliky, jejich antivirový a antibakteriální účinek byl mnohem vyšší.

Myslíte si, že nyní budou nemocnice investovat do mosazných klik?

Nevím, ale za úvahu by to určitě stálo. Ono nejde jen o ušetřené peníze za levnější plastové kliky v porovnání s těmi mosaznými. Podobně je třeba na místě i srovnání antivirovýchúčinků nerezu s mosazí. Nerezová klika sice déle vydrží a vypadá lépe než mosazná, jenže mosaz je proti virům a bakteriím účinná. Odvrácenou stránkou jejího antimikrobiálního účinku ale zůstává fakt, že takový materiál začne brzy černat, nevypadá tak hezky jako nerez či plast. Teď je ale právě doba na to, abychom zvažovali, který z  materiálů přináší v porovnání výhod a nevýhod lidem větší bezpečí. Kromě materiálů založených na aktivním ničení mikroorganismů, můžeme uvažovat i o klikách z materiálů s nízkou povrchovou energií. Tedy  například teflonu. Když bychom se takové kliky dotkli, mastnota s virovými částicemi zůstane na ruce a nebude přenesena na povrch kliky, podobně, jako je těžké přenést kapičku vody z prstu na okvětní list růže.

Teď jste mě přivedl na myšlenku, jak je to vlastně s životností vámi vyvinuté nanovrstvy a dalších podobných antivirových materiálů. Jestliže jejich ničivý účinek pro viry spočívá v postupném úbytku materiálu, přece logicky vrstvy za čas úplně zmizí. Nebo ne?

Přesně tak. Záleží proto na tloušťce této vrstvy. My jsme zjistili, že aby měla naše vrstva požadovaný antivirový účinek, může být i 1000 krát tenčí než lidský vlas. Spotřeba materiálu je proto zanedbatelná. Pokud ale budeme kalkulovat s požadovanou životností, čím déle by měl materiál vydržet, tím musí být silnější. Jedna věc je tedy laboratorní výzkum, včetně toho našeho, a druhá jeho přenesení do praxe a výroby. Tam totiž záleží na kalkulaci nákladů. Já si ale dovedu představit i možnost, že se v budoucnu předměty pokrývaly antimikrobiálními vrstvami opakovaně, v případě že by vrstva zestárla, nanesla by se jiná. Podobně jako v jiných případech by technologie při širším využití měla zlevňovat.

I v odborných časopisech ale vědci často polemizují o tom, zda deklarovaná hrozba přenosu infekce přes kontaminované předměty není přehnaná...

Ano, riziko přenosu infekce vzduchem je určitě mnohem vyšší, o tom není třeba pochybovat. Ale zase záleží případ od případu. Něco jiného je, když se někdo infikovaný dotkne suchou rukou třeba nákupního košíku a něco jiného, když má tu ruku zpocenou nebo si do ní dokonce zakašle. Stačí si vzpomenout, jak se pomocí povrchů ochotně šíří taková střevní chřipka. Či si uvědomit kolikrát za hodinu se člověk dotkne úst buď rukou anebo předmětem, který zrovna držel v ruce. Každopádně vývoj tenkých vrstev a obecně materiálů není důležitý jen pro povrchy, kterých se lidé dotýkají. Podobné materiály se pochopitelně dají využít i jako antivirový prostředek v rouškách a dalších ochranných pomůckách, které brání přenosu viru vzduchem.

Měď a stříbro už se v rouškách využívají. Jsou k těmto účelům vhodné i podobné nanovrstvy, jakou jste vyvinuli?

Do budoucna určitě. Samozřejmě znovu opakuji, že záleží na dalším výzkumu a přenosu technologie do praxe. Obecně jsou ale nanočásticové povrchy s antivirovými účinky využitelné nejen pro pokrývání roušek, ale třeba i ve vzduchových filtrech v prostředích hromadné dopravy, klimatizacích a dalších zařízeních, v nichž cirkuluje vzduch. Vývoj technologií půjde určitě i tímto směrem.

Jestli vám každopádně dobře rozumím, pandemie koronaviru spustila novou technologickou revoluci, týkající se povrchů materiálů. Je to tak?

To zcela nepochybně. I v případě patentu, který se chystáme podat, jde o závod s časem, na podobném zadání pracují další stovky vědců na celém světě. Ukazuje se, že výhodu mají v tomto směru pracoviště jako právě Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity, kde na jednom místě fungují jak laboratoře fyziky, chemie, tak biologických oborů.  Myslím, že právě v téhle trojkombinaci biologie, chemie a fyziky, respektive techniky, spočívá budoucnost vývoje nových technologií.

Takže koronavirová pandemie podle vás může při všech tragédiích a problémech přinést pro vědu i pozitivní impulz?

Ano, o tom jsem přesvědčen. Po dlouhé době snižování zájmu veřejnosti o exaktní obory, kdy se ruší povinná maturita z matematiky, se znovu lidé začínají o vědu a výzkum aktivně zajímat, což je pro nás vědce pozitivní, jelikož můžeme veřejnosti dokázat, že výzkum má smysl a že je důležité ho financovat. Navíc nejde totiž jen o výzkum technologií a materiálů s antivirovými účinky. Když se na něco soustředí celosvětová pozornost, většinou to může přinést pokrok i v oblastech, které s původním cílem, což je v tomto případě boj s infekcí, třeba nemusí mít nic společného. Nikdo dnes nedokáže odhadnout, jakých objevů v oblasti fyziky tenkých vrstev a nanomateriálového inženýrství se v souvislosti s pandemií můžeme ještě dočkat. Jak už jsem zmiňoval, ještě před pár lety jsem někdy trochu pochyboval o tom, zda jsem si jako fyzik zvolil obor, který má dostatečnou  perspektivu. Dnes o tom vůbec nepochybuji.

Prostory Přírodovědecké fakulty Jihočeské Univerzity.

Laboratoř s depozičními systémy, kde ve vakuových komorách probíhají procesy přípravy tenkých vrstev.

Experimentální zařízení pro přípravu nanočástic pomocí tzv. plynné agregace, procesu, který je podobný tvorbě oblačnosti, v našem případě máme místo vodní páry, atomární páry kovů, které nám spontánně agregují do formy nanočástic, které poté ve formě svazku můžeme nanášet na jakýkoli objekt, který do tohoto svazku vložíme.

Vysokovýkonné pulzní magnetronové naprašování tenké vrstvy v argonové atmosféře, kdy je nanášen materiál ve formě atomových par. Touto technologií lze pokrýt téměř jakýkoli objekt, který je vložen do nízkoteplotního nerovnovážného plazmatu (na obrázku výboj modré barvy).

Eva Nováková z Přírodovědecké fakulty JU spolu se svým týmem jako první na světě zmapovala vývoj střevního mikrobiomu u krevsajících ploštic, které zejména v jižní Americe přenášejí původce smrtelně nebezpečné Chagasovy choroby. Jejím následkům ročně jen na jihoamerickém kontinentu podlehne kolem 50 000 lidí. Výsledky studie týmu jihočeských parazitologů, otištěné v prestižním časopise Microbiome, mohou pomoci v boji s touto nesmírně závažnou nemocí.

Tým Evy Novákové zkoumal vývoj mikrobiomu u pěti druhů ploštic, které se česky jmenují zákeřnice (Triatominae) a někdy se jim říká i líbající ploštice. Vyskytují se zejména v Latinské Americe. Pokud kousnou člověka, mohou do jeho krve přenést nebezpečného parazita, prvoka Trypanosoma cruzi. Zákeřnice kousnou svoji oběť, nakrmí se její krví a následně se vedle kousnutí vykálí. Oběť se poté pošrkábe a pomůže tím parazitovi vniknout do těla. 

Trypanosoma cruzi  může vyvolat v lidském organismu závažnou Chagasovu chorobu, která po poměrně mírných akutních příznacích jako jsou bolesti kloubů přechází při neléčení do chronické fáze, trvající někdy i desítky let. V mnoha případech nemoc končí smrtí. Velkým problémem je Chagasova choroba zejména v chudých oblastech a chudinských městských čtvrtích jižní Ameriky. V poslední době se ale vyskytuje i na části území Spojených států nebo ve Španělsku, kam se dostává spolu s jihoamerickými přistěhovalci či zaměstnanci. Na Chagasovu chorobu podle některých teorií možná zemřel i slavný přírodovědec Charles Darwin, autor Darwinovy evoluční teorie.

Výzkumem přenašečů a původců tohoto onemocnění se proto zabývá řada vědeckých týmů na celém světě. Týmu Evy Novákové se jako prvnímu podařilo popsat vývoj mikrobiomu pěti druhů zákeřnic se zajímavým závěrem. „Zjistili jsme, že mikrobiom  se během přeměny těchto ploštic z larválního stádia do dospělce poměrně výrazně mění, a to zejména z hlediska jeho bakteriální rozmanitosti,“ řekla webu sciencezoom Eva Nováková. Zatímco ve stádiu larvy (zákeřnice jich mají pět) se ve střevě „líbajících ploštic“ vyskytuje rozmanité společenství baktérií, ve stádiu dospělce je to často jen jedna baktérie. Přitom, a to je důležité, mohou hostit parazita Trypanosoma cruzi úplně všechna vývojová stádia zákeřnic. Jinými slovy: parazit dokáže překvapivě přežít i poměrně výrazné změny bakteriálního složení mikrobiomu. „A ve všech stádiích vývoje svého hostitele je také schopen se přenést na člověka,“ uvedla Nováková.

Závěry výzkumu jejího týmu sice ještě nejsou využitelné k prevenci proti Chagasově chorobě, mohou být ale důležitou součástí snahy tuto chorobu vymýtit, případně omezit možnost přenosu jejího původce na člověka. Základem možné prevence je totiž poznání toho, jak parazit v zákeřnicích přežívá a co ho může ohrozit. Chagasova choroba, které údajně podlehl i Darwin, probíhá zpočátku u řady lidí dlouho takřka bezpříznakově. Poté se ale může časem rozvinout a smrtelně poškodit  srdce, trávicí systém či nervovou soustavu.

Podle organizace Lékaři bez hranic se nemoc kromě přenosu přes kousnutí zákeřnice přenáší podle zdokumentovaných případů i krevní transfuzí, transplantací orgánů, kojením a přenosem z těhotné matky na plod. Zcela raritní je přenos nemoci nakaženým jídlem nebo pitím, ale i takové případy byly popsány.

Parazit se lidském v těle proměňuje a vyvíjí. V počáteční akutní fázi onemocnění proniká buňkami tkání a před vstupem do krevního řečiště se množí. Po vstupu do krevního řečiště napadá ještě více buněk. Výzkum Evy Novákové přitom dospěl k závěru, že zkoumané zákeřnice jsou kromě původce Chagasovy choroby infikované i bakteriemi z rodu Bartonella, tedy celosvětově rozšířenými bakteriemi, vyvolávajícími onemocnění bartonelázou. „V tomto případě však zatím není prokázáno, že se bartonely mohou ze střev zákeřnic přenést do lidské krve a přežít tam,“ uzavřela Nováková.

Vedoucí Centra polární ekologie Jihočeské univerzity Josef Elster byl zvolen předsedou terestrického panelu Mezinárodního arktického vědeckého výboru (IASC). Zvolení docenta Elstera do čela tohoto mezinárodního panelu dokazuje, že i malá středoevropská země jakou je Česko se může významně podílet nejen na výzkumu, ale také na budoucnosti Arktidy.

IASC představuje důležitou vědeckou platformu velmi praktického významu. Je totiž „vědeckým nástrojem“ Arktické rady, tedy sdružení států, jejichž území zasahuje do Arktidy. Rada se za účasti ministrů pravidelně schází a jedná například o využívání arktických přírodních zdrojů, geografických úpravách nebo budoucnosti osídlení arktických oblastí. Závěry politických jednání se pak přenášejí do Mezinárodní arktického vědeckého výboru, kde vědci z celého světa na základě svého výzkumu „prověřují“ průchodnost těchto závěrů a jejich možný vliv na arktický ekosystém. Fakt, že se docent Elster stal z dlouholetého místopředsedy nyní předsedou terestrického (tedy pevninského) panelu IASC znamená mimo jiné i významné ocenění práce českých polárních ekologů.

„Opravdu to ale zároveň ukazuje, že i Česko, které nemá přístup k moři, natož k arktickým oblastem, může mít vliv na to, co se v Arktidě děje a bude dít,“ říká docent Elster. Arktida se v posledních letech dostává do centra pozornosti zejména kvůli klimatickým změnám a odtávání arktického ledu. Tyto změny postupně mění zásadním způsobem podmínky života nejen v Arktidě, ale na celé zeměkouli. Proto je velmi důležité, aby vědci s předstihem dokázali důsledky těchto změn popsat a navrhnout opatření, jak se jim přizpůsobit nebo na ně reagovat.

Odtávání ledu přitom nemusí mít jen takový vliv, který lidé považují za negativní, tedy například stěhování či vymírání určitých živočišných druhů v polárních oblastech. Oteplování zároveň otevírá nové možnosti pro těžbu surovin a také, což je důležité, pro lidské osídlení. „V Arktidě je dostatek vody, stejně jako dostatek využitelné energie a surovin, a tedy vlastně ideální podmínky k životu,“ říká Josef Elster.

Vědci proto očekávají, že arktické oblasti by mohly a zřejmě i budou už v blízké budoucnosti mnohem hustěji osídlené než dnes. A to třeba na úkor oblastí, kde vody ubývá nebo tak voda už brzy nebude vůbec. Například Norové proto při hledání nových lokalit pro těžbu surovin v Arktidě podle docenta Elstera už přemýšlejí dopředu a počítají s tím, že v těchto lokalitách se lidé skutečně usadí, nebude se jednat jako v minulosti jednat jen o „námezdní pracovníky“ na přechodnou dobu. „Proto se tam už počítá se školami, univerzitami, výzkumnými ústavy a dalšími pracovišti, v nichž by lidé našli práci i mimo těžební průmysl,“ uvedl Elster.

Takové plány ale představují i úkol pro dnešní vědce, kteří zkoumají například parazity v rybách a dalších mořských organismech, které v Arktidě žijí a mohou být v budoucnosti zdrojem potravy nových „osídlenců“. Stejně tak může věda přispět k novým poznatkům o využívání dalších zdrojů v polárních oblastech.

 Právě na takovém výzkumu celosvětového významu se podílí i Centrum polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, zřízené v roce 2012. Tehdy byla Česká republika zároveň přijata za člena Mezinárodního arktického vědeckého výboru. Centrum postupně vybudovalo na souostroví Špicberky (norsky Svalbard) rozsáhlou vědeckou infrastrukturu, nesoucí jméno česko-kanadského arktického ekologa Josefa Svobody. Tento československý politický vězeň z padesátých let minulého století a dnes emeritní profesor torontské univerzity proslul nejen vědeckými úspěchy ale i nesmiřitelnými postoji vůči totalitním režimům.

Stanice Centra polární ekologie (CPE) na Svalbardu, nesoucí Svobodovo jméno, dnes zahrnuje vědeckou stanici „Julius Payer“ ve správním městě souostroví Longyearbyenu a terénní stanici Nostoc v zátoce Petunia. Vědci mají k dispozici rozsáhlé vědecké vybavení, včetně expediční lodi Clione, několika motorových gumových člunů a sněžných skútrů a nejmodernější výbavy pro potápění.

Stanice Josefa Svobody dnes ve všech svých částech nabízí spolupráci s domácími i zahraničními institucemi při přírodovědném výzkumy Arktidy. Mimo jiné ale také představuje i velkou příležitost pro studenty Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity a pro všechny české mladé přírodovědce.

Vědci z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Univerzity Palackého v Olomouci spolu se zahraničními kolegy posunuli možnosti archeologie. Mezinárodnímu česko-makedonsko-italskému týmu se totiž podařilo objevit a popsat stopy 7000 let starého jídla, nalezeného na povrchu pravěké keramiky z jižního Balkánu. Ke svému zjištění přitom dospěli kombinací analytických metod, která byly ještě nedávno nemyslitelné. O tom, kam se archeologie posunula, svědčí mimo jiné fakt, že objev byl zveřejněn v prestižním mezinárodním časopise Molecules, zaměřeného nikoliv na archeologii, ale na chemii.

Tým archeologů, chemiků a biologů pod vedením Jaromíra Beneše z Jihočeské univerzity a Lukáše Kučery z Univerzity Palackého v Olomouci, podpořený odborníky ze Severní Makedonie a Itálie provedl všestranné analýzy stop na velkých keramických pekáčích, které byly nalezeny na počátku šedesátých let minulého století v místě Ustie na Drim ve městě Struga na břehu Ochridského jezera. Nálezy byly součástí tzv. nákolních osad, které se zde nacházely mezi roky 5200 až 5000 před naším letopočtem.

Specialisté odebrali vzorky z povrchu pravěkých nádob v roce 2019 v rámci letní archeobotanické školy, kterou zde pořádá Jihočeská univerzita a makedonské archeologické instituce. Vzorky pak byly zpracovány na několika českých a zahraničních pracovištích. Mikroskopické stopy škrobů a fragmentů rostlin byly zpracovány v Laboratoři archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty v Českých Budějovicích, detailní chemická analýza vzorků byla provedena na Katedře analytické chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, geneticko-imunologický signál z odebraného materiálu byl sledován na Západočeské univerzitě v Plzni. Velmi důležité bylo určení některých tzv. nepylových objektů v mikroskopických preparátech, které provedla Assunta Florenzano z univerzity v italské Modeně.

Samotné fragmenty keramických pekáčů byly předmětem zkoumání severomakedonských archeologů, které byly na základě přítomnosti celých nálezových souborů zařazeny do mladé fáze balkánského neolitu. Jeden z keramických pekáčů byl dokonce celý zrekonstruovaný. Podařilo se z něj před konzervací dokonce odebrat několik centimetrů velký zlomek spálené organické hmoty. Jak se zjistilo, byly ve spečené hmotě zachovány hyfy mikroskopických hub, svědčící o nepříliš pečlivém čištění nádobí pravěkými zemědělci.

Klíčové zjištění přinesla chemická analýza vzorků, provedená několika technikami hmotnostní spektrometrie. V řadě vzorků byla zjištěna vedle desítek různých sloučenin i významná koncentrace cholesterolu, která určila další směr laboratorního výzkumu. Ten spočíval v mikroskopické analýze rostlinných fytolitů, které tvoří „kostru“ rostlin, ale také v analýze škrobových zrn, které při pečení neolitické potravy nepodlehly želatinizační tepelné přeměně. Pomocí mikroskopie byla zjištěna přítomnost divokých rostlin z čeledi liliovitých (Liliaceae)a rodů bér (Setaria)a orobinec (Typha). Byla také nalezena škrobová zrna poukazující na možnou přítomnost cereálií, jejichž využívání je v tomto kontextu velmi pravděpodobné. To potvrdil nález zlomku chlupu larvy rušníka obilního, brouka, který škodí především zásobám obilí a mouky. Interpretaci pak celkově výrazně pomohla imunologická analýza, kde Jaroslav Pavelka zjistil v několika vzorcích přítomnost denaturovaných proteinů vepřového masa.

Dva vzorky, včetně větší organické napečeniny, byly datovány v americké Atlantě radiokarbonovou metodou. Výsledky však ukázaly větší stáří vzorků, než je datování keramiky pomocí archeologické relativní chronologie. Ta stanovuje datování artefaktů pomocí dalších nálezů v souboru ve stejné archeologické vrstvě, kde byly pekáče nalezeny. Tento efekt většího zdánlivého stáří nálezů je však dobře v literatuře popsán – způsobuje jej obohacení starším radiouhlíkem rozpuštěným ve vodním prostředí, kde nálezy sedm tisíc let spočívaly. Důležité ale bylo, že obě radiokarbonová data byla stejná, což vyloučilo kontaminaci mladším materiálem.

V archeologické literatuře koloval dosud názor, že se neolitické pekáče od ochridského jezera využívaly k pečení ryb. Tato jistě logická úvaha spočívala na oválném tvaru pekáčů a na geografické poloze nákolní osady Ustie na Drim při severním břehu Ochridského jezera. To analýza vzorků nepotvrdila. Je vysoce pravděpodobné, že tyto pekáče byly použity mnohonásobně a pravděpodobně i pro různá jídla. Výsledky analýz mají tedy kumulativní charakter, to znamená, že chemické a biologické stopy nemusely pocházet jen z jednoho typu jídla. Vepřové maso s moukou a divokými rostlinami je tou nejpravděpodobnější variantou. Podobné jídlo se dodnes v Severní Makedonii připravuje pod názvem selské maso a je velmi oblíbené.

Multidisciplinární analýzy mezinárodního týmu ukázaly směr archeologického, chemického a biologického výzkumu. Dnešní analytické metody jsou mimořádně citlivé a přesné a umožňují posunout hranice poznávání života prvních evropských zemědělců a poznat prastaré kořeny současné balkánské kuchyně. „Vůbec poprvé byla v takovém rozsahu při výzkumu využita kombinace chemické a archeo-botanické analýzy. V archeologii se nám tak otevírají úplně nové možnosti, o kterých se nám nedávno ještě ani nesnilo,“ řekl portálu „sciencezoom“ Jaromír Beneš.

Sedmašedesátiletý parazitolog Oleg Ditrich je nejen známý český polárník, ale také nepochybně jeden z „nejdrsnějších“ českých vědců. Na Jihočeské univerzitě, kde působí, i na jiných vědeckých pracovištích se o něm traduje řada historek, spojených mimo jiné s jeho zálibou ochutnat prakticky cokoliv, co mu přijde v Arktidě i jiných odlehlých krajích pod ruku. A s tím souvisí i další důležitá část Ditrichova věhlasu. Mezi vědci se o něm totiž říká, že i když jeho organismem nepochybně prošly miliony různých, často velmi exotických parazitů, „Oleg nikdy nestoná“ a na nic si nestěžuje. Jako by byl ze železa. Nákaze covidem-19 se ale vyhnout nedokázal. Nakazil se na svatbě svého syna (i když údajně svatebčané dodrželi všechna tehdy platná opatření).

S vážnými potížemi ale skončil v nemocnici až po třech týdnech, a jeho případě ani není divu, že to bylo opět dobrodružnou cestou. „Dostal jsem se na gastroenterologii se zánětem slinivky a tam mi až následně zjistili, že jsem nakažený covidem a mám navíc zápal plic,“ řekl Ditrich webu INFO.CZ. Proto z gastroenterologie putoval na „covidové“ oddělení Nemocnice České Budějovice. A během svého šestidenního pobytu na tomto oddělení (je v rizikové věkové kategorii) si psal deník.

Část z jeho deníku s laskavým svolením autora v doslovném znění přinášíme.  Představuje totiž nejen poměrně neotřelou formu poděkování všem zdravotníkům, ale také notnou dávku optimismu a důvěry v to, že Česko pandemii zvládne.

Fixou proti covidu.

Mám čerstvě za sebou COVID-19, středně těžký průběh. Pneumonii mi léčili na infekčním oddělení zdejší nemocnice. Poděkování za vzornou péči jsem vyjádřil jinde, teď bych se chtěl podělit o pár postřehů a dojmů, získaných během bohudík krátkého pobytu v nemocnici v době, když ještě epidemie nevrcholí. Mne ten zážitek posílil v přesvědčení, že naše zdravotnictví tuto zdánlivě beznadějnou situaci zvládne. Původně jsem chtěl psát o technických, logistických i personálních přípravách na vzrůstající počet pacientů, které jsem měl možnost pozorovat z hlediska pacienta. Možná však bude lepší jen ilustrovat to na jediném příkladu, jak i zdánlivě naprostá drobnost významně pomáhá zlepšit pocity pacienta.

Než vejde sestra na pokoj s covidovými pacienty, musí si navléct dvoje rukavice, jednorázový vrchní plášť, jednorázový čepec, respirátor, ochranné brýle a štít. Obejde přidělené pokoje, kde měří hodnoty, dává injekce či infuze a jinak pečuje o pacienty. Ode dveří jí asistuje jiná sestra, bez jednorázových pomůcek navíc (kromě respirátoru). Podává jí pomůcky, zapisuje hodnoty apod. Já a mí dva noví kamarádi jsme leželi na jedničce, což znamenalo, že se u nás končilo. Sestřičky byly často vyčerpané, se zpocenými brýlemi a těšily se, kdy to konečně budou moci ze sebe shodit (i to je rituál s přesným postupem, např. horní rukavice ještě na pokoji, spodní až venku atd.). Přesto nedaly na sobě únavu znát, chovaly se k nám mile a usmívaly se. Obdivovali jsme souhru a týmovou práci: mimo jiné zacvičovaly kolegyně s jinou specializací, které přišly v této těžké době pomoci a zároveň se připravit na dobu ještě těžší.  Trochu nám vadilo, že jsou nejen k nepoznání kvůli těm ochranným pomůckám, ale že jim ochranný plášť zakrývá i cedulky s jménem. Pojmenovali jsme si je přezdívkami podle toho, jak jsme je vnímali: Zlatíčko, Sluníčko či Generálka. I ona, na první pohled přísná a striktně vyžadující řád, se pak ukázala být milou a lidskou, jako ty ostatní. Předposlední den přinesl drobnou změnu: lékaři měli na jednorázových pláštích fixou napsaná celá jména, sestřičky svá křestní. Jistě, popsaný plášť poletí za chvilku do infekčního odpadu a označení nového sebere chvilku času, který je tak cenný. Ale dopad, který má toto vystoupení z anonymity na vztah k pacientovi, k posílení důvěry a k dalšímu vylepšení velmi lidské atmosféry a pohody, která na oddělení panuje, je až nepředstavitelný. O důležitosti pacientovy pohody při léčbě jakékoliv nemoci dne snad nemusím už nikoho přesvědčovat.

Věřím, že tento tým nebyl výjimkou, že i na jiných odděleních, i v jiných nemocnicích je takových týmů většina a naplňujeme mne to optimismem: s takovými zdravotníky krizi zvládneme.

I když lidé vyhazují do popelnic tuny jídla, ke kterému se mohou dostat ptáci, mláďata ptáků v mnoha případech paradoxně umírají hladem. I takovému, pro někoho možná paradoxnímu závěru, došli vědci v rámci světově unikátního výzkumu života havranů v Českých Budějovicích.

Vědci Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity ve spolupráci s centrem Rabenštenská 2020 a českobudějovickým magistrátem už rok detailně monitorují v Českých Budějovicích život jedné z největších havraních kolonií v republice. Havrani jsou monitorováni nejen běžnými pozorovacími metodami, ale i pomocí vysílaček a kamer u některých hnízd. Předběžné výsledky pozorování pak skutečně potvrzují jeden z největších paradoxů, který život havranů ve městě nabízí.

I když mají ptáci díky lidskému plýtvání všude plno jídla, lidé stále častěji nacházejí pod stromy například v ulici Na Sadech mrtvá ptáčata. Ta buď umírají hladem nebo je rodiče vyhodí z hnízda, protože je nedokáží uživit. Jak je to možné? „Dalo by se o přirovnat k tomu, jako kdyby malé děti v kojeneckém věku měly jíst pouze dorty. Taková strava by jejich zdraví určitě neprospívala,“ řekl webu „sciencezoom“ Petr Veselý, ornitolog z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.

Pro ptáčata je mnohem vhodnější výživná strava s dostatkem bílkovin, což jsou v jejich případě především červy, larvy a hmyz. Potraviny z bílé mouky nebo mléčné výrobky, které lidé házejí do popelnic, nejsou pro havrany, zejména ty mladé, vůbec vhodné.

Problém ale zůstává v tom, že takovou stravu dnes havrani nenacházejí v dostatečném množství ani v přírodě, tedy na loukách a polích. Se změnou hospodaření v zemědělské krajině začala postupovat i chemizace zemědělské krajiny a stále větší plochy jsou osázeny „jednopruhově“ řepkou či kukuřicí, V takových podmínkách začala rapidně ubývat potrava v podobě hmyzu a půdních živočichů i mnoha jiným ptákům než jen havranům.

Havrani se tak začali v osmdesátých letech minulého století stěhovat do měst,  která jim sami nabízejí nekvalitní a málo výživnou, ale alespoň nějakou potravu. To, co ale může teoreticky stačit dospělým ptákům, ptáčatům nestačí. Pokud rodiče neseženou na trávnících  či v polích za městem dostatek výživnější stravy, mláďata hynou.

Projekt monitorování havranů, kterých každoročně hnízdí v Českých Budějovicích kolem tisícovky, je svou formou světově unikátní. Lidé mohou na stránkách https://havrani.rabenstejnska.cz nonstop sledovat jak ptáci budují hnízdo, snášejí vejce a přivádějí na svět ptáčata. Stránky mají tisíce návštěvníků.

Tým z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie PřF JU pod vedením Lenky Kovačikové dosáhl výrazného mezinárodního úspěchu. Jeden z nejlépe hodnocených mezinárodních časopisů o archeologii „Archaeological and Anthropological Sciences“ zveřejnil  studii toho týmu, zabývající se izotopovým signálem v kostech domácích zvířat z archeologických nálezů středověkých pražských měst. Zvířecí kostry totiž mohou být indikátorem mnohem socio-ekonomických změn ve společnosti středověku.

Tak, jak se totiž mění společnost a její chování, tak se mění i spotřebitelské návyky a složení potravy jedinců. A důkazem může být právě vývoj osídlení Prahy od 9. do 14. století. Aby odborníci zjistili, jak se změny ve společnosti v období raného a vrcholného středověku projevily na chovu hospodářských zvířat, podívali se detailně na zuby zvířat nalezené při archeologických výzkumech a jejich izotopové složení.

Výsledky analýzy stabilních izotopů uhlíku (δ13C) a dusíku (δ15N) obsažených v kolagenu kořenů zubů skotu, prasat domácích, ovcí a koz z osteologických souborů ze tří různých částí Prahy (Malá Strana, Pražský hrad a Staré Město) naznačují, že se středověká transformace projevila v hospodaření se zvířaty, v čase se proměnil management chovu a režim krmení.

Raně středověký model spočívající v extenzivním chovu zvířat na úrovni menších usedlostí v pražské aglomerace přerostl v pokročilejší systém zásobování města dobytkem odjinud, např. prostřednictvím trhů. Nárůst hodnot δ15N v zubech prasat vypovídá nejen o změně přijímaného krmiva, ale také o postupném přesunu prasat z krajiny do chlévů. Izotopové změny v zubním kolagenu vrcholně středověkého skotu, mohou ve srovnání s předchozím obdobím signalizovat změny v zemědělsky využívané krajině, např. intenzivnější hnojení pastvin a polí.

S určitou nadsázkou by se navíc dalo říci, že se změnilo i spotřebitelské chování tehdejších obyvatel Prahy. I to se dá vyčíst z kosterních pozůstatků a zubů zvířat. „Například se změnil i způsob práce řezníků,“ řekla portálu „sciencezoom“ Lenka Kovačiková. Zatímco v raném středověku řezníci rozsekávali zvířata na velké kusy, později přešli na „bourání“ podobné tomu dnešnímu, tedy rozsekávání a vykrajování menších kusů masa a kostí. I to mělo svůj důvod.

Původně si lidé (rodina nebo skupina) kupovali třeba celou čtvrtinu jednoho kusu skotu, kterou si pak sami mezi sebou podle potřeby rozdělovali a zpracovávali, vznik pražských trhů přispěl k tomu, že si zákazníci už vybírali a kupovali už zpracované maso. „Dalo by se říci, že řezníci už připravovali balíčky masa,“ uvedla Kovačiková.

Kosterní zbytky zvířat, které je dnes možné prozkoumat podle nejmodernější techniky, nabízejí i celou řadu dalších poznatků o životě ve středověkých městech. Často tak mohou být stejně důležitým a někdy i důležitějším vodítkem pro popis dějin středověkého města než lidské kostry nebo zbytky staveb. Lenka Kovačiková a její kolegové z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Muzea hlavního města Prahy a Archeologického ústavu AV ČR v Praze, v.v.i. se zabývají významem zvířat v ekonomice středověkých měst v rámci projektu GA ČR 18-10003S – Zvířata ve středověkém městě. Archeozoologie a analýza stabilních izotopů.

I kdyby lidé významným způsobem rozšířili možnosti takzvané solární energetiky, podle astrofyzika Petra Jelínka z Katedry fyziky Přírodovědecké fakulty JU není „Slunce“ zdrojem, který by sám o sobě vyřešil problém nadprodukce skleníkových plynů na Zemi. Možnosti využití sluneční energie pro lidskou energetickou potřebu jsou a budou vždy omezené. Větší naději dává Petr Jelínek výzkumu v oblasti jaderné fúze.

S využitím sluneční energie jsou obecně spojena velká očekávání, někteří zastánci takzvaného „Green Dealu“ dokonce plánují udělat ze slunečních kolektorů jakousi novou páteř energetiky. Podle Petra Jelínka jsou ale taková očekávání značně nerealistická.

„Problém je v tom, že my sluneční energii v této formě neumíme a zřejmě ani v budoucnu nebudeme umět efektivně využít. Část energie pohltí už atmosféra a z toho, co dopadne na zemi, dokážeme přeměnit na elektřinu jen relativně malou část,“ uvedl Petr Jelínek.

Očekávanou spásou nemohou být ani baterie, v nichž by se sluneční energie efektivně ukládala. „To by musely být baterie doslova všude, na každé volné ploše. A stejně by to nestačilo,“ uvedl astrofyzik.

Je přesvědčen o tom, že nejen „Slunce“, ale i další takzvané obnovitelné zdroje lidstvo z klimatické krize vyvést nemohou. Mohou být vhodným doplňkovým zdrojem, ale nikoliv páteří energetiky. „Pokud podle mě chceme ukončit spalování fosilních paliv a přitom si udržet svůj životní standard, pak nemámě jinou možnost než využívat např. jadernou energetiku,“ řekl Jelínek.

Lidé ale mají podle něj i určitou naději, že se jim podaří ke svému prospěchu napodobit a průmyslově využít jadernou fúzi, která generuje energii právě na Slunci. Jedná se o přesně opačný proces oproti tomu, který probíhá v jaderných elektrárnách. K uvolňování energie nedochází štěpením, ale tím, že se lehčí prvky slučují na těžší. Vědci se tento proces pokoušejí napodobit tím, že vyvíjejí jakýsi termojaderný kotel, v něhož by se uvolňovala energie podobně jako se to děje na Slunci, ovšem v nesrovnatelně menším měřítku.

Problém je však v tom, že je velmi technicky složité napodobit na malém prostoru proces, který se odehrává ve vesmíru v nesrovnatelně větších rozměrech. „Přesto by přece jen dával výzkumu určitou naději. A to také z toho důvodu, že o Slunci toho víme stále víc a víc a některé poznatky mohou být využitelné i pro zdokonalení experimentů s termojadernou fúzí na Zemi,“ uvedl Jelínek.

Snaha o napodobení jaderné fúze a její využití v energetice může být ale o to úspěšnější, o co se lidem podaří postoupit v poznání Slunce jako takového. A na rozluštění jedné z takzvaných slunečních záhad se podílí i Petr Jelínek. Spolu se zahraničními kolegy pracuje na výzkumu, který by měl přispět k odhalení toho, proč má sluneční korona (okolí Slunce, tvořené řídkým žhavým plynem) řádově vyšší teplotu než samotný povrch Slunce. To představuje podobný, lidem nepochopitelný jev, jako kdyby byla teplota metr od ohně mnohem vyšší než v samotném ohni.

Výzkum Slunce se ale týká i stále rostoucí hrozby poškození energetických sítí a elektronických systémů vlivem slunečních erupcí. Tato hrozba totiž nabývá na významu právě tím, jak roste digitalizace a „elektronizace“ života. „Čím lépe dokážeme předpovídat, co se na Slunci bude v nějakém čase dít, tím lépe dokážeme předejít možným problémům, vyvolaných v naší civilizaci slunečními erupcemi. Kosmické počasí tedy určitě bude nabírat na významu, to je dnes jisté,“ uvedl Petr Jelínek.

Palmový olej se stal pro mnohé ekology symbolem ničení tropických pralesů. Volají proto po razantním omezení výroby a spotřeby potravin s tímto olejem. Světově proslulý tropický biolog Vojtěch Novotný, který vedle kromě Jihočeské univerzity působí na Papui-Nové Guinei, má ale na věc trochu jiný názor. Podle něj není možné nutit třeba Indonésany, aby zůstali dobrovolně chudí.

Právě v Indonésii je totiž problém s přeměnou deštného pralese na palmové plantáže, produkující palmový olej, zřejmě nejpalčivější. Domorodci někdy uměle zakládají požáry, aby prales uvolnil místo olejným palmám. Z nich mají totiž Indonésané na rozdíl od „divočiny“ reálný užitek.

„Nejde ale o to, že by z pěstitelů palmy byli milionáři. Ale už malá palmová farma může zajistit rodině slušné živobytí, rodiče mohou posílat děti do školy a podobně,“ řekl Vojtěch Novotný v rozhovoru s časopisem Týden. Když prales shoří, často po úmyslném založení požáru, představuje výsadba palem pragmatické řešení, které umožní zalesnění a přitom zajistí lidem peníze a práci. „Nechávat oblasti vypáleného pralesa ležet ladem by byl nesmysl. A životnímu prostředí by to nijak nepomohlo,“ říká Novotný. Problém je v tom, že spálením nebo vykácením tropických pralesů v Asii vzniká nenahraditelná ekologická škoda pro celou planetu.

Proto se mnozí ekologové, politici i vědci zapojují do nejrůznějších světových iniciativ, jejichž cílem je bojkot potravin a výrobků s palmovým olejem. Tyto iniciativy se domnívají, že když lidé zejména v bohatých zemích nebudou nakupovat potraviny s palmovým olejem, sníží se poptávka a domorodci nebudou mít důvod k ničení pralesa a zakládání nových palmových plantáží. Palmový olej má nesmírně široké využití. Obsahují ho například některé čokoládové výrobky, sušenky, cukroviny, tuky na pečení a mnoho dalších potravin.

Vojtěch Novotný si ale přesto nemyslí, že by právě bojkot těchto výrobků ze strany spotřebitelů pomohl pralesy zachránit. „Představa, že by podobné výzvy mohly významně přispět ke snížení poptávky po palmovém oleji, je zcela nerealistická. Výzvy k takzvané dobrovolné skromnosti se míjejí účinkem i v některých jiných případech,“ říká Vojtěch Novotný. Skupiny Evropanů se chtějí takzvaně uskromnit, zatímco v jiných zemích na světě spotřeba naopak roste. „Je to akce jen na efekt, která ve skutečnosti nic nezmění,“ tvrdí Novotný.

Spotřeba paliva poroste

Pokud by v tomto směru mělo mít podle Novotného něco význam, pak by to byl zákaz používání palmového oleje jako biosložky do paliva. Potravinová spotřeba má totiž své meze, nelze ji zvyšovat donekonečna. Dnes sice poptávka po potravinách s palmovým olejem roste v rozvojových zemích, jako jsou Čína nebo Indie, ale jakmile tyto země dosáhnou určité úrovně blahobytu, podobně jako v Evropě se populační růst zastaví a tím i potravinová spotřeba dosáhne vrcholu, který už nepřekročí.

„Pokud ale budeme přidávat palmový olej do paliva, můžeme zvyšovat poptávku po té komoditě neustále bez omezení,“ říká Novotný. Doprava totiž může růst prakticky do nekonečna. Některé letecké společnosti, které přidávají biosložku do leteckého benzinu, se sice chlubí certifikátem, který potvrzuje, že jejich palmový olej nepochází z plantáží, vzniklých po vypálení pralesa, tato certifikace však kontraproduktivní. Spotřebu to totiž nijak nesnižuje. „Čím více certifikovaného oleje používáme, tím pochopitelně roste i poptávka po tom necertifikovaném třeba v Číně,“ říká profesor Novotný.

Zatímco tak řada ekologů považuje přidávání biosložek do paliva za opatření, které by mělo vést ke snížení emisí skleníkových plynů a tedy zastavení klimatických změn, Novotný s takovým výkladem nesouhlasí. Podle něj představuje takový přístup důkaz toho, že i vysoce odborná a vzdělaná komunita vědců a ochránců přírody dokáže selhat. Nikdo si totiž neuvědomil rozsah negativních účinků spalování „biopaliv“ v dopravě pro ochranu tropických pralesů.

Abychom zabránili klimatickým změnám, používáme méně škodlivou biosložku v palivu, kvůli níž ale nepřímo v Indonésii hoří pralesy a rašelina a do vzduchu unikají miliony tun emisí skleníkových plynů. A především mizí unikátní prales, který už nikdy nelze v původní podobě nahradit. Jakým způsobem tedy lze snížit emise z dopravy?

Podle profesora Novotného třeba vyšším zdaněním či vyšší uhlíkovou daní. Už dnes sice existuje systém odpustků, obchod s emisními povolenkami a další opatření, která mají čisté technologie zvýhodnit proti těm takzvaně špinavým, všechny systémy ale pracují s řadou výjimek. A to z toho důvodu, aby zohlednily ekonomickou vyspělost jednotlivých států a podmínky jejich ekonomického růstu. Vojtěch Novotný se ale domnívá, že pokud má systém skutečně fungovat, musí platit pro každého na světě bez výjimky. Jenže takové řešení zase dnes není politicky průchodné.

Bohatí chrání přírodu lépe

Profesor Novotný však tvrdí, že pesimismu, alespoň v oblasti záchrany deštných pralesů, není úplně na místě. Zkušenost totiž ukazuje, že nejlépe jsou na tom pralesy v zemích, které jsou buď bohaté, nebo v nich vyrostla početná střední třída. Například Brunei sice žije z těžby ropy, ale tamní pralesy nikdo nekácí, jsou ve vynikajícím stavu. Když společnost zbohatne a dosáhne určité ekonomické úrovně, zvýší se i zájem lidí o ochranu jejich vlastní přírody.

Je tedy lepší, když necháme rozvojové země vydělávat třeba na těžbě surovin nebo na jiných aktivitách, které jsou zdrojem skleníkových plynů, abychom zároveň ochránili pralesy? To je podle profesora Novotného složitá otázka. Problém je podle něj v tom, že boj proti klimatickým změnám vychází pouze z předpokladů a teorií, jejichž platnost ukáže teprve čas. Jde totiž o počasí, které je samo o sobě nevyzpytatelné. Když bude vláda v určité zemi chtít omezit populační explozi, všechno si můžete spočítat. Počasí však spočítat nelze.

Proto lidstvo stojí před otázkou, zda se více nezaměřit na ochranu přírody, třeba pralesů, a to třeba i na úkor boje proti globálnímu oteplování. Nikdo totiž nemůže stoprocentně vědět, jak se změní počasí za padesát let. Jakmile ale zmizí deštný prales unikátní svou biodiverzitou a tím, že se může v budoucnu stát i jakousi lékárničkou, nadějí pro léčbu nemocí, už ho nelze nikdy nahradit.

Novotný je tak přesvědčen o tom, že pokud země s deštnými pralesy nemůže zbohatnout z vlastních zdrojů jako třeba Brunei či Austrálie, musí vyspělé státy najít možnosti, jak těmto zemím ekonomicky a finančně pomoci. Jedině tak je možné zachránit poslední zbytky opravdu divoké přírody na zeměkouli. „Obyvatelé rozvojových států mají pravdu v tom, když nám vyčítají, že je nutíme k chudobě a přitom jsme si v Evropě v honbě za vyšší životní úrovní vlastní pralesy vykáceli a zničili. Indonésané se chovají stejně pragmaticky jako třeba kdysi Angličané, není v tom žádný rozdíl. A pokud tedy chceme, aby se lidé v rozvojových státech chovali k přírodě jinak, než jsme se kdysi chovali my, musíme za to zaplatit,“ říká profesor Novotný.

Úplně nové možnosti vědy a výzkumu otevírá pro vědce Jihočeské univerzity nákup nového hmotnostního spektrometru s vysokým rozlišením. Přístroj, který je zatím jediný svého druhu nejen v Česku, ale v celé střední Evropě, může výrazně pomoci k lepší prezentaci výsledků české vědy na mezinárodním fóru.

Hmotnostní spektrometrie, která se používá pro určení hmotnosti částic či stanovení elementárního složení vzorku nebo molekuly, je totiž jednou ze základních metod analytické chemie, obecně využívané v přírodovědě. Čím výkonnější a citlivější spektrometr vědec k analýze používá, tím věrohodnější jsou pak poznatky, které touto analýzou získá a prezentuje. „Některé nejprestižnější vědecké časopisy proto přesnost měření zohledňují a uveřejňují pouze články o výsledcích výzkumu, potvrzených těmi nejmodernější přístroji,“ řekl webu sciencezoom vedoucí Ústavu chemie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity František Vácha.

Právě hmotnostní spektrometr, který získala PřF JU, přitom patří z hlediska moderní technologie chemické analýzy do absolutní světové špičky a představuje vrchol toho, co je dnes technika schopna biologům nabídnout. „Dá se tedy předpokládat, že přístroj může opravdu pomoci českým vědcům k tomu, aby se výsledky jejich práce více dostávaly i do těch nejvýznamnějších mezinárodních časopisů,“ uvedl Vácha.

Laboratoř proteomiky PřF JU, která bude hmotnostní spektrometr „timsTOF“ od firmy Bruker Daltonics provozovat, je zatím jediným vědeckých pracovištěm ve střední Evropě s podobně výkonným přístrojem. Ani v Rakousku zatím vědci možnost tak podrobné a rychlé chemické analýzy látek nemají. Proto se také vedení Univerzity Johanna Keplera v Linci dohodlo s Jihočeskou univerzitou na spolupráci při využívání unikátního spektrometru.

Laboratoř proteomiky PřF JU ale nyní může nabízet širokou možnost detailních analýz vzorků i ústavům Akademie věd ČR, nemocnicím, dalším vědecko-výzkumným organizacím a soukromým firmám. Spektrometr také představuje unikátní možnost pro výzkum a vzdělávání mladých vědců v rámci celé střední Evropy. „Přístroj je schopen detekovat bílkoviny, které starší, méně citlivé přístroje nejsou vůbec schopné odhalit,“ řekl webu „sciencezoom“ Ján Štěrba z Ústavu chemie PřF JU. Důkazem významu nového spektrometru pro českou i středoevropskou vědu je mimo jiné fakt, že se slavnostního převzetí přístroje 9.1. zúčastnil i náměstek ministra školství ČR Pavel Doleček.

Otázkou samozřejmě zůstává, proč možnost využívání nejmodernějšího hmotnostního spektrometru ve střední Evropě dostala právě Jihočeská univerzita. Kromě toho, že Přírodovědecká fakulta JU patří ke špičkovým pracovištím svého druhu, hrálo roli i několik dalších faktorů. Jedním z nedůležitějších pak byl zřejmě fakt, že se fakulta, rektorát JU a výrobce dokázaly rychle a účinně dohodnout na vzájemně výhodných podmínkách.

Vedení univerzity zařadilo nákup spektrometru mezi strategické priority JU a přispělo na jeho nákup polovinou z celkem 15 milionů korun, které spektrometr za zvýhodněných podmínek stál. Zbytek dodala fakulta, která dlouhodobě podporuje nákup nového přístrojového vybavení z vlastních prostředků. Cena, která je vzhledem k ceně podobných přístrojů v zahraničí velmi příznivá, vychází ale také z toho, že se laboratoř proteomiky PřF JU stane zároveň „demo“ laboratoří, schopnou nabídnout zájemcům možnost vyzkoušet si tento přístroj na reálných vzorcích. Už dnes je každopádně jisté, že nový hmotnostní spektrometr zařadí Jihočeskou univerzitu z hlediska možností chemické analýzy k nejlépe vybaveným pracovištím v Evropě. Kromě rychlejšího a citlivějšího měření je výhodou nového přístroje i fakt, že k analýze nepotřebuje celé tkáně, ale je schopen analyzovat vzorky i na úrovni buněk.

Nový přístroj tak otevírá další možnosti vědeckým skupinám působícím na fakultě, které se zabývají například určením modifikací bílkovin, které ovlivňují jejich správné fungování, popř. mohou sloužit pro detekci nemocí. Obdobně jej lze využít ve výzkumu bílkovin, specifických pro některé patologické podmínky, jako jsou dnes ve světě intenzivně studované různé typy rakoviny a pro ně charakteristické bílkovinné markery. Hmotnostní spektrometr využijí též laboratoře zabývající se studiem tvorby virových částic, vztahem mezi strukturou a infekčností viru anebo studující imunitní pochody, proces fotosyntézy nebo buněčného dýchání. V neposlední řadě jej využijí i studenti a vědci, kteří se zabývají klíšťaty přenášenými nákazami, které aktuálně ve velké míře ohrožují obyvatele Jižních Čech – klíšťovou encefalitidou a Lymskou boreliózou.

Stejně jak je to u jiného špičkového vybavení, i tento nový přístroj budou moci využívat též studenti při řešení na svých bakalářských, magisterských a doktorských prací. Přírodovědecká fakulta si zakládá na tom, aby již bakalářští studenti pracovali v laboratořích a získávali tak cenné praktické zkušenosti. Také díky tomu není nezvyklým jevem to, že magisterský student publikuje své výsledky ve vědeckém časopise – a to je skvělý začátek pro každého začínajícího vědce.

Legionella polyplacis. Tak se jmenuje nově objevená bakterie z rodu Legionella, kterou objevili a popsali vědci z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Tým profesora Václava Hypši zároveň popsal i mechanismus, kterým se z obávaného patogenu, vyvolávajícího vážnou nemoc u lidí, může stát symbiont krevsajícího hmyzu.

Legionella je rod patogenních bakterií čeledi Legionellaceae způsobující tzv. nemoc legionářů či mírnější pontiackou horečku. Název nemoci nemá nic společného s českými „legionáři“, ale vychází ze skutečnosti, že nemoc byla poprvé popsána u členů Americké legie, kteří se v červenci 1976 sjeli na třídenní konferenci do Filadelfie.

V hotelu, kde všichni bydleli, se pak nakazili legionelami, které se namnožily v okruhu chladicí vody ventilačního systému. Později bylo reprospektivně zjištěno, že první případy takzvané legionářské nemoci se v USA vyskytly už během druhé světové války.

Legionella se obvykle vyskytuje a množí v úsadách teplovodních potrubích, boilerech a klimatizacích. K nákaze dochází téměř výhradně vdechnutím infikovaného aerosolu do plic. Legionely jsou bakterie, které rády pronikají do buněk hostitele. Pokud onemocnění vyvolá těžký zápal plic, až 10 % nakažených zemře.

V přírodním prostředí žijí legionely převážně v biofilmech ve vodě, kde se stávají vnitrobuněčnými symbionty améb a dalších prvoků. Proto nepřekvapí, že známé druhy legionel byly popsány buď z nemocnic anebo z vodních zdrojů. Jedinou výjimku v tomto směru představuje vnitrobuněčný symbiont dvou druhů vší Polyplax serrata a Polyplax spinulosa, které žijí na hlodavcích. Jak se ale z legionely mohl stát symbiont parazitů hlodavců? 

Odpověď na tuto otázku hledal se svými kolegy Václav Hypša z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Biologického centra AV ČR. Nejprve přečetli kompletní sekvenci DNA genomu legionely ze vší, a poté ji porovnali s genomy jiných legionel i s genomy jiných symbiontů hmyzu. Pomocí fylogenetické analýzy potvrdili, že dotyčná bakterie je skutečně zástupcem rodu Legionella, a navrhli ji pojmenovat jako Legionella polyplacis.

„Z našich výsledků vyplývá, že genom této symbiotické legionely prochází masivní degenerací, včetně podstatného zmenšení genomu, což je u vnitrobuněčných symbiontů častým jevem,“ řekl webu “sciencezoom“ Václav Hypša. Genom zkoumané legionely se podle něj přizpůsobuje životu uvnitř vší stejným způsobem, jako tomu je u dalších vnitrobuněčných symbiontů vší, bakterií rodu Riesia  a Puchtella.

V jiných znacích se zase legionela od těchto bakterií liší. Analýzy sekvencí rovněž ukazují, že v evoluci genomu legionely Legionella polyplacis sehrál významnou roli horizontální přenos DNA. Během tohoto procesu dochází k přenosu částí sekvencí DNA nebo i celých genů či soustav genů mezi bakteriemi. Týká se to například kompletního biotinového operonu, tedy sekvence zodpovědné za tvorbu biotinu neboli vitamínu B7.

Co to znamená? Podle Václava Hypši vlastně nic jiného než potvrzení schopnosti některých legionel stát se z obávaného patogenu (u lidí) symbiontem krevsajícího hmyzu. „ Horizontální přenos biotinového operonu zároveň zřejmě podstatně usnadnil přechod legionely do role vnitrobuněčného symbionta vší,“ uvedl Hypša. Laicky řečeno zřejmě některé druhy legionel dokázaly přizpůsobit svou genetickou výbavu tomu, aby se poté, co se s krví dostali do hmyzu, staly z „nepřítele“ jednoho organismu „přítelem“ druhého. Zatímco například u lidí vyvolávají legionely vážné onemocnění, vším pomáhají vyrábět vitamín B7 a žijí tedy s e svým hostitelem v naprosté symbióze.

Podobný mechanismus „genetické přeměny“ se přitom později jihočeským vědcům podařilo prokázat i u dalších symbiontů vší, tedy baktérií Neisseria a Snodgrassella. Výsledky výzkumu zveřejnil prestižní vědecký časopis Molecular Ecology.

Papua-Nová Guinea (PNG) rychle ztrácí svou pověst lingvisticky nejbohatší části světa. Zjistili to vědci Jihočeské univerzity a Biologického centra AV v rozsáhlé studii, jejíž výsledky zveřejnil prestižní vědecký časopis americké akademie věd PNAS. Podle této studie už hovoří některým z domorodých jazyků pouze 58 % papuánských středoškoláků. V generaci jejich rodičů přitom ovládalo alespoň jeden domorodý jazyk nejméně devět lidí z deseti.

Papua-Nová Guinea dosud v obecném povědomí platila za zemi, ve které lidé mluví největším počet jazyků na zeměkouli. Ve státě s devíti miliony obyvateli donedávna lingvisté evidovali 850 domorodých a stále využívaných jazyků. Jenže téhle světově unikátní jazykové rozmanitosti je, jak se zdá, konec.

Alfred Kik, novoguinejský doktorand z Jihočeské univerzity a Biologického centra AV ČR, otestoval se svými spolupracovníky více než 6 000 středoškoláků z PNG, hovořících 392 jazyky. A přitom zjistil nečekaně výrazný pokles jejich jazykových schopností.

Zatímco rodiče těchto středoškoláků dokázali nebo dokáží z 91 % plynně  hovořit nějakým domorodým jazykem, jejich děti ovládají stejný jazyk jen zhruba v polovině případů. Domorodé jazyky tak z běžného užívání rychle mizí.

„Můj manžel například ovládá kromě angličtiny a kreolštiny i jazyk své maminky a tatínka. Tahle, na PNG dříve obvyklá schopnost, je dnes na rychlém ústupu,“ řekla webu „sciencezoom“ Kateřina Sam z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, jejíž manžel se narodil na Papui.

Podle Kateřiny Sam se ale Papuánci úbytkem domorodých jazyků příliš netrápí, považují ho za přirozený jev. Tak, jak přibývá možností cestování po celé zemi a lidé migrují, stále více obyvatel využívá k dorozumění místo některého z domorodých jazyků takzvanou Tok Pisin, tedy kreolštinu, odvozenou z angličtiny a holandštiny.

I kreolština ale prochází vývojem. „Pokud lidé nenacházejí v Pisin výraz, který by plně odpovídal významu nějakého pojmenování v jejich domorodém jazyce, snaží se vymyslet nové slovo nebo upravit to původní,“ uvedla Sam, která spolupracovalo s Alfredem Kikem i na jeho studii.

Fakt, že tato studie byla zveřejněna v prestižním vědeckém časopise PNAS, představuje pro její autory velký úspěch. Nebývá totiž příliš zvykem, aby vědci, působící v Česku, získali celosvětovou pozornost zpracováním lingvistického tématu.

Případná záchrana tradičních domorodých jazyků je přitom velmi komplikovaná. I když 88 % studentů, oslovených v průzkumu, vyjádřilo snahu své děti v budoucnu nějaký domorodý jazyk naučit, otázkou zůstává, zda tato snaha nenarazí na stále sílící trend po „jazykové jednotě“. Ta totiž mnohem lépe vyhovuje potřebám urbanizace, vzdělání či možnostem cestování.

Podle Kateřiny Sam přitom vede cesta k alespoň částečné záchraně některých domorodých jazyků přes náboženství. Společnost, která na celém světě postupně překládá Bibli do všech jazykových mutací, se snaží text Bible zpřístupnit i lidem, hovořícím domorodými jazyky na Papui-Nové Guinei. Překladatelé tak nepřímo uchovávají konkrétní jazyk pro příští generace. Ani tento způsob „konzervace“ jazyka však není dokonalý. „Překlad obsahuje pouze výrazy, obsažené v Bibli, z nichž některé se například v domorodých jazycích na PNG vůbec nevyskytují,“ uvedla pro „sciencezoom“ Kateřina Sam.

I když je klíště jako obávaný parazit možným zdrojem vážných lidských onemocnění, možná není daleko doba, kdy by jeho unikátní vlastnosti a schopnosti mohly být využity i k lidskému prospěchu. Vědci na celém světě se zabývají vývojem léků, inspirovaném právě klíšťaty.

Už v devadesátých letech minulého století přišli vědci z Oxfordu na to, že některé bílkoviny, obsažené v klíštěcích slinách, na sebe váží histamin, tedy látku, která se v lidském těle uvolňuje při alergické reakci a způsobuje mimo jiné zúžení průdušek či kopřivku. Klíště totiž při sání vůbec nepotřebuje, aby hostitel zareagoval „alergicky“ a proto dokáže vázáním histaminu případnou alergii u hostitele utlumit. Když se tedy vědcům podařilo příslušnou bílkovinu ze slin klíštěte izolovat, mělo to znamenat velkou naději pro léčbu alergiků.

„Krátce po tomto objevu vznikla v Británii firma Evolutech, která chtěla po úspěšných laboratorních pokusech na zvířatech prodávat léky na alergii, v níž by byla obsažena právě část klíštěcích slin,“ říká profesor Jan Kopecký, který se na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity zabývá imunologií.

Společnost Evolutech však s počátečními velkými plány neuspěla. Podle Kopeckého se jí totiž nepodařilo na základě dalších testů přesvědčit úřady, že to, co funguje u zvířat, bude naprosto bezpečné i pro lidi. S vývojem léků pro lidskou medicínu, obsahující cizorodé bílkoviny, je totiž problém v tom, že mohou mít řadu vedlejších účinků. Například by mohly způsobit, že imunitní systém bude útočit proti buňkám vlastního organismu. K případnému využití látek z klíštěte v lidské medicíně proto zbývá ještě dlouhá cesta, ovšem zdaleka není vyloučeno, že na jejím konci bude skutečně účinná léčba, pomáhající lidem.

Jedním z mnoha příkladů může být podle Kopeckého i objev, že jedna z bílkovin v klíštěti, dokáže zastavit astmatický záchvat. Stejně jako v předchozím případě se však povedlo zatím ověřit tuto skutečnost pouze v laboratoři. Vědci vyvolali záchvat u myši a poté ho úspěšně zastavili. U lidí je aplikace toho objevu do praxe mnohem složitější.

Přitom by klíšťata, alespoň teoreticky, mohla přispět i k léčbě tak závažného onemocnění jako je rakovina. V roce 2007 zveřejnil brazilský Butantan Institut v Saolo Paulu v několika vědeckých časopisech závěry své studie, z níž vyplývá, že protein, obsažený ve slinách jednoho druhu klíštěte, dokáže při pokusech na laboratorních potkanech ničit rakovinné buňky, zatímco těm zdravým neublíží. Podle jedné ze spoluautorek studie, mikrobioložky Mariy Chudzinsky Tavassiové to však rozhodně neznamená, že by se lidé s rakovinou měli nechat napadnout klíšťaty. Pokusy zatím proběhly pouze na laboratorních potkanech a pokud z těchto pokusů vzejdou nějaké, vědecky podložené závěry, bude to otázka mnoha let dalšího výzkumu.

Klíště je ale každopádně z vědeckého hlediska natolik zajímavým, možná až fascinujícím živočichem, že jeho výzkum doslova svádí k přenosu některých poznatků ze života klíštěte jak do lidské, tak veterinární medicíny. A Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity patří v Evropě ke špičkovým vědeckým pracovištím, které se tímto parazitem zabývají.

Velkou, celosvětovou pozornost nedávno vzbudil například objev vědců PřF JU a Parazitologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích, týkající se sání klíšťat. Doktoru Ondřeji Hajdůškovi se ve spolupráci s Petrem Kopáčkem a dalšími kolegy podařilo popsat u klíštěte metabolizmus železa po sání.

Tým doktora Hajduška objevil v klíštěti dosud neznámou bílkovinu, označenou jako ferritin 2, která, jak se ukázalo, hraje klíčovou roli při dopravě železa z trávicího traktu klíštěte do jiných částí těla. Pokud je ferritin 2 takzvaně vyřazen z provozu, klíště špatně saje, a dokonce při pokusu o sání v mnoha případech hyne.

Objev by proto mohl vést k vývoji vakcíny, spočívající na jednoduchém principu. Když by byl hostitel „naočkován“ ferritinem 2, jeho tělo si proti tomuto proteinu vytvoří protilátky. A klíště, které na takovém hostiteli začne sát krev, dostane nečekaný úder, protože zároveň nasaje „zbraň“, která útokem na ferritin 2 znemožní klíštěti odbourávat železo. A parazitovi buď znechutí sání nebo dokonce přivodí jeho smrt.

I když výsledky tohoto výzkumu vypadají lákavě, pokud jde o vývoj vakcíny pro lidi, zatím mohou mít obrovský význam především při ochraně hospodářských zvířat.  Klíšťata totiž přenášejí různé nemoci také na některá zvířata, v řadě případů jim ale ubližují už samotným sáním krve.

Projekt květnatých pásů a extenzivně sečených trávníků, na kterém se podílí Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity, dokazuje, že ochrana přírody ve městech nemusí být vůbec v rozporu s praktickými potřebami obyvatel. Právě naopak. To, co původně vzniklo jako snaha ochránit hmyz a motýly v aglomeracích, se mezi lidmi vžilo natolik, že mnoho lidí zřizuje květnaté pásy i na soukromých pozemcích.

Projekt takzvaných květnatých pásů a extenzivně sečených trávníků vznikl v Českých Budějovicích už před pěti lety a úspěšně pokračuje. Vědci a ekologové v jeho rámci osázeli část ploch v městském parku Stromovka a vědecké kampusu univerzity semínky původních dvouděložných bylin. Při jejich zakládání brali ohled nejen na estetické hledisko, ale také na podporu motýlů, včel a dalších živočichů. Proto při volbě vysévaných druhů zohlednili i nároky hmyzu na živné a nektaronosné rostliny. Část trávníků ve Stromovce i celém městě se také seče méně často než dříve, aby trávník stačil vykvést.

Takový způsob údržby zeleně se přitom líbí lidem i motýlům a mnoha jiným druhům hmyzu. Dokazuje to biologický průzkum, na němž spolupracují biologové z Biologického centra AV ČR, Přírodovědecké fakulty JU a ekologického hnutí Calla. Entomologové pravidelně sledují hmyz v květnatých pásech, jednou ze sledovaných hmyzích skupin jsou například denní motýli. Těch už vědci a ekologové objevili od počátku projektu v květnatých pásech už 28 druhů. Ke každému květnatému pásu vybrali autoři monitoringu dvě kontrolní plochy. Jednu sečenou extenzivně, tedy méně často, aby trávník stačil vykvést. A druhou sečenou intenzivně, tedy několikrát ročně nakrátko, jak je to dosud ve městech obvyklé.

„Jednou z příčin ubývání motýlů jsou i nízko střižené trávníky, na kterých chybí nektaronosné rostliny pro dospělé motýly i rostliny, které slouží housenkám jako potrava. Náš výzkum ukazuje, že pomoc motýlům ve městech může být překvapivě jednoduchá. Květnaté pásy a extenzivně sečené trávníky hostí více druhů a významně více jedinců denních motýlů v porovnání s intenzivně sečenými plochami,“ komentuje dosavadní výsledky průzkumu Jana Lipárová z Entomologického ústavu AV ČR, která na květnatých pásech sleduje denní motýly.

„Motýli a další skupiny hmyzu nám v posledních desetiletích z krajiny mizí doslova před očima. Drobné změny v péči o městskou zeleň nebo i soukromé zahrady jim přitom mohou významně pomoci,“ říká koordinátor průzkumu Jiří Řehounek z Cally a dodává: „I mnoha lidem se více líbí trávníky, které kvetou a voní, bzučí na nich včely a poletují pestrobarevní motýli. Ve většině měst obvykle není problém najít pro ně vhodné místo.“

Právě to, jak lidé květnaté pásy a trávníky s vysokou travou přijali, patří k nepříjemnějším překvapením projektu. Ukazuje se totiž, že řada lidí začala podobný způsob údržby zeleně praktikovat i na svých zahradách a dalších soukromých pozemcích. Nejde tedy o nic vynuceného. Lidé se sami ztotožnili s myšlenkou, že drobná nijak náročná změna v údržbě zeleně může pomoci rostlinám i hmyzu a člověku to vůbec nijak neublíží.

"Těší mě, že kvetoucí městské trávníky už nejsou úplnou raritou a jejich počet se postupně zvyšuje. Přidávají se i firmy, v Českých Budějovicích třeba Výstaviště. I v soukromých zahradách stále častěji vídám na trávnících neposečené kvetoucí ostrovy. Lidé si prostě uvědomují, že kvetoucích bylin i hmyzu v přírodě ubývá a chtějí jim pomáhat. A podle mého názoru jsou kvetoucí trávníky i mnohem hezčí než plochy posekané skoro na hlínu," řekla portálu „sciencezoom“ Klára Řehounková z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty JU.

{cwgallery}