Historické a přitom zároveň vysoce aktuální téma. Takový je předmět unikátního projektu Nalezenci…“ Markéty Skořepové z Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Projekt jako jeden z pěti projektů Jihočeské univerzity podpořila Grantová agentura České republiky (GAČR). Cílem práce je zaplnit mezeru v poznání péče o opuštěné děti v Čechách a na Moravě v průběhu 19. století.

Projekt se zaměří především na výzkum systému zajišťování pěstounské péče a její praktické fungování. Pozornost se tedy přesune od vnitřního fungování charitativních institucí k výchově dětí v pěstounských rodinách a jejich životním osudům. Práce se přesně jmenuje „Nalezenci. Péče o děti bez rodičů ve venkovském prostředí 19. století“.

Nutnost postarat se o děti bez rodičů totiž není problémem, který by vznikl v moderní době. V minulosti představovali nejpalčivější problém sirotci. „Podle různých odhadů evropských historiků v raném novověku předčasná smrt rodičů zaskočila asi třetinu dětí, otce nebo matku postrádala možná celá polovina dospívajících,“ řekla portálu ScienceZoom Markéta Skořepová.

Dobová institucionální podpora směřovala spíše k těm, kteří ztratili otce, ale třeba lidové pohádky ukazují, že společnost soucítila i s dětmi, kterým zemřela maminka. Zákonné normy se dlouho soustředily hlavně na zabezpečení majetku pro nezletilé sirotky, něco, co bychom mohli označit jako „zájem dítěte“, se víceméně objevilo až v občanském zákoníku z roku 1811.

V novověké společnosti, či spíše na jejím okraji, se ovšem pohybovaly i děti, které své rodiče vůbec nepoznaly. Svobodným matkám a jejich potomkům bývalo tradičně přiznáváno jen velmi málo práv. Za nemanželské těhotenství hrozily vysoké tresty, a i když nebývaly vždy vykonávány v plné výši, ostuda a sociální problémy, které je provázaly, přinutily řadu žen k zoufalým pokusům o potrat nebo dokonce vraždu novorozence.

První baby boxy

Situace se změnila na konci 18. století, kdy si panovníci uvědomili ekonomickou hodnotu lidských životů a začali intenzivně usilovat o nárůst populace. U nás podnikl zásadní krok císař Josef II., díky kterému v osmdesátých letech 18. století v hlavních městech monarchie vznikly porodnice určené primárně chudým, svobodným ženám. Jednou z nich byla pražská porodnice U Apolináře, která se dnes těší pověsti špičkového lékařského pracoviště, po většinu 19. století ovšem plnila spíše sociální než medicinské poslání. „Porodnice této doby byly totiž pravidelně spojeny s nalezinci a hlavní služba, jíž poskytovaly, byla anonymita a možnost zanechat novorozence v péči ústavu,“ uvedla doktorka Skořepová.

Odkládání dětí v 19. století představovalo celoevropský fenomén: na proslulý londýnský nalezinec přispívala anglická smetánka, francouzský císař Napoleon nařídil po celé zemi vybudovat speciální otočné schránky fungující na stejném principu jako dnešní baby boxy. Nalezince všude fungovaly na zhruba stejném principu: po pár dnech, kdy se o novorozence staral personál ústavu, se dítěte na několik let ujala kojná a odstěhovala je k sobě domů, nejlépe na venkov. Důvodem byly omezené kapacity nalezince, představa, že městské prostředí malým dětem obecně nesvědčí, a především neexistence kvalitní kojenecké stravy, která by mohla nahradit mateřské mléko. Děti musely být kojeny, tedy předány do péče ženy, která nedávno porodila a buď o své vlastní dítě přišla, nebo si troufala uživit je obě.

Placená služba

Šlo samozřejmě o placenou službu, v řadě regionů si ženy takto přivydělávaly naprosto běžně. Z jižních Čech máme například zprávu, že na konci 19. století v některých vesnicích většina matek s každým vlastním dítětem vychovala ještě jednoho „sirotka“. Ano, „sirotka“ – dobová nařízení přikazovala mluvit o dětech z ústavů jako o osiřelých, protože bylo jasné, že označení nalezenec, poukazující na nemanželský původ, by dětem v jejich nelehkém osudu ještě přitížilo.

Odložené děti samozřejmě směřovaly především do chudších rodin, které měly zájem o získání příplatku za péči a později také pracovní síly. O jejich životě u pěstounů však dosud není známo skoro nic: právě tento nedostatek se bude snažit napravit chystaný projekt. „Jeho cílem bude podrobně zmapovat, kam byly děti z nalezinců posílány, jaké rodiny se jich ujímaly, jaké měly životní vyhlídky,“ uvedla doktorka Skořepová. Výzkum bude poměrně složitý, informace bude třeba hledat v různých typech historických pramenů, třeba i ve farních archivech, neboť o pěstounských rodinách a jim svěřených dětech měli podávat zprávy místní faráři.

Bohužel nejsnazším způsobem, jak zjistit, že v určitém místě bylo zvykem přijímat děti z ústavů, je pohled do matrik zemřelých, protože nalezence provázela tragická dětská úmrtnost. Stát proto brzy začal podporovat rodinnou péči a ženy, které by jinak musely své dítě odložit z finančních důvodů, získaly nárok na podporu. I v případě, že se přece jen musely svého potomka vzdát, mohly jej za určitých podmínek u pěstounů navštěvovat. Je tedy zřejmé, že péče o chudé děti „bez rodičů“ měla alespoň teoreticky řadu moderních, pokrokových rysů. Jak ovšem fungovala doopravdy, ukáže teprve následující výzkum.

Počet odborných pracovišť

56

Počet akademických pracovníků

850

Objem získaných grantů

728 milionů

Počet licencí a patentů

30