Zatímco některým druhům ptáků klimatické změny působí velké potíže a vedou k jejich vymírání, některé druhy se s klimatickými změnami vyrovnávají až překvapivě dobře a jejich populace dokonce roste. Příkladem může být i krkavec velký (Corvus corax). Impozantní pták, který byl ještě poměrně nedávno ve střední Evropě prakticky na vyhynutí, dnes podle vědců rozšiřuje své teritorium a zažívá populační „boom“. Podobnou, až překvapivou schopnost adaptace na nové klimatické podmínky, projevují podle vědců i někteří jiní ptáci.
Populace krkavce velkého prodělala v posledních desetiletích velké změny především v Evropě a Severní Americe. Od 60. let 20. století začalo krkavců rapidně ubývat. „Za vinu je tento úbytek dáván především výskytu DDT v ekosystémech. Krkavec coby hlavní mrchožrout severní polokoule ve svém těle akumuluje tyto škodliviny a vysoké hladiny se projevují neschopností vytvářet kvalitní vaječné skořápky,“ řekl portálu ScienceZoom zoolog Petr Veselý z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty. Krkavci tedy podle něj z většiny svého původního areálu vymizeli.
V Evropě přežily významnější populace jen v Alpách a ve Skandinávii. DDT ale bylo v 70. letech zakázáno a to se pomalu začalo projevovat i na stavu krkavců. „Jednotný sčítací program ptáků v ČR ukazuje první krkavce od konce 80. let a populace strmě stoupá v podstatě do dneška,“ uvedl Veselý.
Při tomto intenzivním návratu krkavce do naší přírody se podle něj dobře projevila schopnost krkavce přizpůsobovat se. Krkavec velký je oportunista, který dokáže přežít v téměř jakémkoliv prostředí a sežrat jakoukoliv potravu. V době nejmenších populačních stavů se jednalo o ptáka rozlehlých lesních komplexů, nicméně dnes ho běžně potkáváme i v intenzivní zemědělské krajině a někdy i v lidských sídlech.
Krkavec je především mrchožrout, a právě tento zdroj potravy je často spojen s lidskou činností. Krkavci sbírají autem sražená zvířata u silnic a dálnic, následují myslivce, aby po nich uklidili vnitřnosti z vyvržené zvěře, navštěvují pastviny dobytka, aby jim neunikl žádný porod telete a často a početně prohledávají skládky odpadu. Kromě toho ovšem rádi zabíjejí i mláďata savců a ptáků, čerstvě narozené zajíčky a srnčata, mláďata dravců na hnízdě, čímž se z nich stává potenciálně nebezpečný invazní druh.
„Nakolik krkavcům vyhovuje klimatická změna je těžko říct, je jisté, že je nijak neomezuje,“ uvedl Veselý. Možná jim může podle něj někdy skýtat větší potravní nabídku, například když v mírných zimách špatně přezimují drobní savci a krkavec je může celou zimu hledat na polích a loukách. Výkyvy počasí spojené s globální změnou často také produkují mnoho „mrtvolek“ ptáků a zvířat.
Stejně adaptabilní na změny životních podmínek jsou přitom i jiní ptáci. Obecně se má za to, že flexibilita chování, schopnost změnit své životní návyky, když se změní okolnosti, hraje důležitou roli ve schopnosti druhů rychle rozšiřovat svůj geografický rozsah.
Příkladem může být například Vlhovec velkoocasý (Quiscalus mexicanus), jehož nezvyklé adaptační schopnosti odhalili vědci ve studii, nedávno zveřejněné v časopise Peer Community Journal (https://peercommunityjournal.org/articles/10.24072/pcjournal.320/)
Tento pták se vyskytuje v jižní polovině Severní a na severu Jižní Ameriky, nejjižněji v pobřežních oblastech Kolumbie a Ekvádoru, nejseverněji pak ve státech USA Oregon, Idaho a Minnesota. Jedná se o společenský, polygamní druh, který rychle rozšiřuje svůj geografický areál tím, že se usazuje v nových oblastech a stanovištích.
Podle autorů studie se však nezdá, že by vlhovci rozšiřovali své teritorium jednoduše proto, že jim klimatické změny přinesly více biotopů a tedy lepších podmínek k životu. "Naše výsledky ukazují, že v případě vlhovců spíše hraje roli při rozšiřování stanovišť změna jejich chování," uvedla hlavní autorka studie Corina Loganová z Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology.
Aby vědci blíže prozkoumali roli, kterou chování hraje při otevírání nových stanovišť, porovnali chování dvou populací vlhovců velkoocasých. Jedna se nedávno usadila na severním okraji oblasti svého výskytu, druhá, starší populace, žije blíže centru stejné lokality.
Výzkumný tým zjistil, že populace na okraji areálu měla větší flexibilitu a byla vytrvalejší než starší populace v jeho tradičním rozsahu. To ukazuje na silnou schopnost adaptace, pokud se životní podmínky v okolí změní.
