Probíhající mistrovství světa ve fotbale v Kataru znovu otevřelo otázku spojení světa sportu a politiky. Vzhledem k tomu, že Katar porušuje v určitých oblastech lidská práva, zaručená lidem v civilizovaných zemích, chtěli někteří hráči i fotbaloví funkcionáři protestovat proti porušování těchto práv přímo na hřišti. Podle odborníků na filozofii sportu to ale není dobrý nápad. Sport jako takový by měl zůstat apolitický. I když si Katar nepochybně protesty zaslouží, měly by se odehrávat mimo hřiště.

Vyhrocená debata se týká především otázky, zda mohou fotbalisté upozornit na porušování lidských práv přímo na fotbalovém trávníku. Týmy sedmi zemí totiž chtěly mimo jiné upozornit na to, že Katar zakazuje homosexualitu, což naprostá většina civilizovaných zemí zcela správně odsuzuje jako nehumánní a lidským právům odporující opatření. Homosexualita nemůže být v jednadvacátém století trestná.

Proto se například švýcarští či němečtí fotbalisté chystali navléknout na paže pásky s „duhovým srdcem“ a nápisem „One Love“. Dánové si chtěli na trénink navíc obléci trička s textem „Lidská práva pro všechny“.

Obě ohlášené aktivity ale mezinárodní fotbalová federace FIFA pod hrozbou přísných sankcí zakázala, čímž vyvolala vlnu protestů a obviňování z toho, že kvůli penězům katarských “šejků“ nečinně přihlíží porušování lidských práv.

I někteří odborníci na filozofii sportu se ale k této otázce staví opatrně. Jedna věc jsou totiž protesty a druhá, jak konkrétní příklady politického aktivismu na sportovištích skutečně přispívají proti porušování lidských práv. Tato otázka je velmi sporná. A to jak v oblasti konkrétních protestů a politického aktivismu na hřištích, tak v oblasti možného odmítání sportovních akcích, pořádaných nedemokratickými zeměmi.

Příkladem může být i slavná letní olympiáda „pod hákovým křížem“ v Berlíně v roce 1936. Odborníci se dodnes přou o to, zda byla tato sportovní akce propagací nacismu a samotného Hitlera nebo naopak ukázkou scestnosti Hitlerových myšlenek o nadřazenosti bílé rasy. Nejúspěšnějším atletem olympiády byl totiž se čtyřmi zlatými medailemi černý atlet Jesse Owens.

„Nikdo vlastně dodnes věrohodně neodpověděl na otázku, co mohlo či naopak nemohlo přinést Hitlerovi pořádání olympijských her v Berlíně a jak tato událost mohla či nemohla ovlivnit druhou světovou válku. Většinou se používá klišé o olympiádě jako propagaci nacismu, ovšem věrohodné důkazy chybějí,“ řekl portálu ScienceZoom Daniel Novotný z Teologické fakulty Jihočeské univerzity.

Fakulta nedávno pořádala rozsáhlou mezinárodní konferenci o filozofii sportu, která se mimo jiné týkala i filozofických a etických otázek, se sportem spojených. Podle Novotného je otázka, komu prospívá pořádání sportovních akcí v zemích s totalitním, nedemokratickým režimem, velmi sporná. A týká se to i protestů proti těmto režimům přímo na hřištích.

„Sport umožňuje, aby se, obrazně řečeno, při něm lidé různých názorů a postojů setkávali jaksi jako na neutrální půdě. V tom je jeho kouzlo,“ řekl Novotný. Jakmile se ale podle něj stane sport kolbištěm pro vyjádření přímých politických postojů, tuto svoji vzácnou pozici v rozděleném světě ztrácí. A to i tehdy, pokud se jedná o podobná poselství jako „One Love“ na obranu sexuálních menšin.

Právě deklarovaná apolitičnost a neutralita sportu totiž umožňuje i na vrcholové úrovni jeho celosvětové rozšíření (včetně totalitních režimů), které často samo o sobě hraje při prosazování lidských práv mnohem pozitivnější roli než aktivismus.

Příkladů je mnoho. Od pozitivního vlivu účasti hráčů černé pleti v americké basketbalové NBA v boji proti rasismu až k rostoucí roli „sportu“ v některých islámských zemích při prosazování práv žen. A není pochyb o tom, že podobně „pozitivně“ může zapůsobit sport i při prosazování práv sexuálních menšin, minimálně v případech, kdy se z příslušníků menšiny stanou sportovní hvězdy. „Naopak akty politického aktivismu při vrcholných sportovních akcích, byť dobře myšlené, nikdy svůj deklarovaný účel nesplnily,“ domnívá se Novotný.

Jeho názor není mezi odborníky na filozofii sportu ani zdaleka ojedinělý. Podobně argumentuje například i známý rakouský „sportovní historik“ Rudolf Müllner. Podle Müllnera jsou protesty (například ve formě duhových pásek pro hráče) sice lidsky pochopitelné, stejně tak je ale pochopitelná i snaha FIFA tyto aktivity na hřišti zakázat. A tedy deklarovat, že sport by měl zůstat apolitickou záležitostí. Pokud by FIFA tolerovala nápisy „One love“, vystavuje se nebezpečí, že o právo vyjádřit svůj názor se budou hlásit i jiní s jiným sdělením.

„Přišly by další zprávy a pak zase další. Pak by byla zásadně ohrožena apolitická oblast sportu, která je předpokladem pro jeho provozování,“ uvedl Müllner. FIFA má údajně dobrý důvod k tomu, aby podobné akty nedovolila.

Deklarovaná politická neutralita sportu umožňuje podle Müllnera pořádat velké akce i v diktátorských režimech, protože jde „jen o sport“, nikoli o politiku. To na jednu stranu zavání podporou těchto režimů, ve skutečnosti je to ale mnohem složitější.

Počet odborných pracovišť

56

Počet akademických pracovníků

850

Objem získaných grantů

728 milionů

Počet licencí a patentů

30