Katastrofální požár v Národním parku České Švýcarsko vyvolal v Česku širokou diskusi o příčinách a důsledcích této přírodní katastrofy. I vědci z Jihočeské univerzity se přitom v minulosti podíleli na řadě studií, ukazující na vliv požárů nejen na skladbu porostů, ale i na zemědělství a lidské osídlení. I když jde o složité téma, jedna věc je zřejmě na základě dostupných dat jistá. K lesním požárům v Česku přispíval vedle přírodních a klimatických podmínek vždy určitou měrou i člověk.
Požár v Českém Švýcarsku využilo mnoho odpůrců takzvaného bezzásadového režimu k tvrzení, že to byl právě bezzásahový režim v tomto národní parku, kdo zásadní měrou přispěl ke vzniku a šíření ohně. Suché stromy po napadení kůrovcem totiž pochopitelně dobře hoří.
Dostupné studie ale prokazují, že skutečnost je mnohem složitější. Podle odborníků totiž požár vzniká i se šíří nikoliv přes stromy, ale půdou, tedy vrstvou uschlé hrabanky v převážně jehličnatém lese. A právě druhová skladba porostu je proto z hlediska „náchylnosti“ k požárům to nejdůležitější kritérium. Jak by ale měl v Českém Švýcarsku v budoucnu vypadat les, aby bylo nebezpečí požárů omezeno?
Na tuto, dnes tolik diskutovanou otázku částečně odpovídá i unikátní studie o vývoji Českého Švýcarska, vypracovaná vědci z Univerzity Karlovy a Jihočeské univerzity už v roce 2008. Na této studii, zařazené do sborníku Bioarcheologie, je unikátní to, že nepoužívala jen data a informace ze starých lesnických map, ale pracovala i s rozborem uhlíků (popela), pylu a dalších organických i anorganických zbytků, s jejichž pomocí lze poměrně věrně a přesně popsat, co se v krajině dělo po celá desetiletí.
A k čemu vědci dospěli? Podle nich byla oblast v období od třetího tisíciletí až prakticky do začátku osmnáctého stolí našeho letopočtu pokryta převážně smíšeným, bukovo-jedlovým porostem s ostrůvky dalších dřevin. Výskyt smrku byl ale zcela výjimečný.
Nová lesnická škola
To se ale změnilo v 18. století. V roce 1770 nastoupil na místní lesní zprávu vrchní lesník Pompe, který začal hospodařit podle takzvané saské lesnické školy. Tato správa spočívala v kácení holosečí a umělé lesní obnově s umělou výsadbou především smrků, jejichž výskyt nebyl v dnešním Českém Švýcarsku přirozený. Například v roce 1786 bylo podle studie vysázeno na Českokamenickém panství 103 285 smrkových sazenic.
Tato „saská lesnická škola“, zaváděná tehdy ve velké části Evropy, včetně Česka, na jednu stranu přinesla správcům lesa díky rychle rostoucímu a kvalitnímu smrkovému dřevu vyšší výnosy, na druhou stranu vedla i k první přírodní katastrofě.
Vytváření rozsáhlých holosečí, na nichž vznikala umělá smrková výsadba, vedla v lesích Českého Švýcarska, značně otevřených větru, k sérii katastrofických větrných polomů. První polom zaznamenali lesníci 18. prosince 1833, další následovaly v lednu 1834. Tehdy padlo v samotném Českém Švýcarsku kolem 250 000 metrových krychlových dřeva, což byla pro srovnání kalamita desetinového rozsahu oproti katastrofální kalamitě ve slovenských Tatrách v roce 2004. Pro relativně malé České Švýcarsko se jednalo o tvrdý zásah obrovských rozměrů.
Ani tato kalamita nevedla k zásadní změně lesnického hospodaření, zaměřeného na holoseče a převážně smrkovou výsadbu. Data z jiných českých studií, na nichž se obě podíleli i vědci z Jihočeské univerzity, přitom ukazují na další zajímavý fenomén, a sice fakt, že když byla lesní skladba v době před zavedením „saské lesnické školy“ přirozená, úspěšně čelila i lesním požárům.
Rozbory uhlíku a pylu nejen z Českého Švýcarska, ale například i z Krušných hor a Českého ráje dokládají v pravěku i středověku poměrně hojný výskyt lesních požárů, ať už vzniklých bleskem nebo záměrně člověkem. Tyto požáry vznikaly pro někoho možná překvapivě často na přírodně velmi podobných místech a jejich šíření zůstalo omezené. Zároveň ale výrazně utvářely krajinu.
Pokud se ale tento požár, někdy i řízený lidmi, podařilo udržet v patřičných mezích, nemusel být pro oblast katastrofou, ale naopak i určitým „požehnáním“. Řada vědců dnes dochází k závěru, že požáry jsou dosud ve střední Evropě neprávem opomíjeným fenoménem, ovlivňující jak vývoj lesních ekosystémů, tak úrodnost krajiny a její pozdější osídlení. Problém spočívá v tom, že v uměle vysázených lesích s dominantním zastoupením smrku se oheň šíří jinak a s jinými následky než v přirozenějších porostech. Zároveň je třeba vzít v úvahu i lidské osídlení, ať už rekreační či stálé, která se na rozdíl od hluboké minulosti nachází i v místech, ohrožených ohněm.
Poučná může být v tomto směru i studie, na níž se podílela Petra Houfková z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie PŘF JU: https://www.researchgate.net/publication/331233262_The_dynamics_of_a_non-forested_stand_in_the_Krusne_Mts_the_effect_of_a_short-lived_medieval_village_on_the_local_environment
Práce popisuje vzájemný vliv lidského osídlení později zaniklé středověké osady Spindelbach v Krušných horách na přírodní prostředí v okolí a naopak. Důležitou součástí této „interakce“, která ale nakonec vedla k zániku vesnice, byly i požáry, a to jak řízené, tak přírodní.
