Fakulta Rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity společně s Biologickým centrem Akademie věd dokončily studii o vlivu invazivní „střevličky východní“ na říční systémy v Česku. Studie poukázala jak významně negativní vliv na rybniční ekosystém, tak na produkční rybářství, zejména na chov kapra. Kapři kvůli střevličkám méně přibývají na váze.

Střevlička východní (Pseudorasbora parva) je drobná všežravá kaprovitá rybka zavlečená z Asie, která je „trnem v oku“ jak orgánům ochrany přírody, tak produkčním rybářům. Cílem studie proto bylo prozkoumat nepříznivé ekosystémové a produkční dopady, které může přítomnost střevličky východní v rybničním ekosystému způsobit.

„Naše výsledky prokázaly významný vyžírací tlak shora (tzv. top-down efekt) střevličky východní na planktonní korýše, především velké hrotnatky rodu Daphnia, ale i na další druhy perlooček, vznášivek a buchanek,“ uvedla Lenka Kajgrová, jedna ze spoluautorek výzkumu z FROV JU.

Právě velké hrotnatky jsou podle ní důležitým transformačním článkem stojatých vod, využívajícím primární produkci řas i mikrobiální produkci bakterií a prvoků. V případě jejich absence je tak významně omezen tok živin a energie do chovaných ryb. Dalším důsledkem snížené aktivity filtrujících planktonní korýšů je zhoršená kvalita vody.

Eliminace perlooček pravděpodobně stála i za zhoršeným růstem kapra a zvýšeným „vyžíracím tlakem“ na potravní organismy, osidlující dno. „Předpokládáme, že střevlička východní vytváří značný konkurenční tlak na kapra – po eliminaci planktonních korýšů kapr „přepne“ na jiné potravní zdroje, což se projevilo nižší biomasou i početností bezobratlých v sedimentu rybníků, kde se vyskytovala střevlička,“ uvedla Lenka Kajgrová.

Střevličky mají protáhlé tělo se zaoblenými ploutvemi a vykrojenou ploutví ocasní, nemají vousky. Střevličku jednoznačně poznáme od ostatních druhů, krom horních vysunovatelných úst, podle velkých tmavě olamovaných šupin, u menších jedinců tmavého pruhu v oblasti postranní čáry přecházejícího ve žlutozelené až nahnědlé zbarvení. Při tření se mlíčákům vytváří třecí vyrážka a zbarvují se do fialova, zatímco jikernačky jsou více žluté.

Původním areálem výskytu střevličky je východní Asie, odkud (pravděpodobně z provincie Wu-chan v Číně) byla v 60. letech introdukovaná do Rumunska. K nám byla dovezena v letech 1981–82 z Maďarska s plůdkem býložravých ryb (podobnost s plůdkem amura bílého Ctenopharyngodon idella) a rychle se zde zabydlela – nejprve na Jindřichohradecku a Znojemsku.

Střevličce se velmi daří v rybničních soustavách, kdy se mezi jednotlivými rybníky šíří stokami. V tekoucích vodách se vyskytuje pouze přechodně. Ve vlastních rybnících vytváří drobná hejna u dna a při březích s vegetací.

Střevličky dorůstají malé velikosti, typicky kolem 2–8 cm, a dožívají se 3–5 let. Střevličky dospívají již ve druhém roce, množí se opakovaně během vegetační sezony, kdy teplota přesáhne 16 °C, což odpovídá období od dubna do září s maximem v květnu a červnu. Vzhledem k malé velikosti střevliček tato ryba často uniká pozornosti. Kromě vypuštění nádrže lze proti ní použít vrhací a zátahové sítě, elektrolov, pasti či neinvazivní detekci pomocí environmentální DNA.

Hlavní potravou střevličky je zooplankton (perloočky a klanonožci) a zoobentos (pakomáři a další larvy dvoukřídlého hmyzu, plži). Tímto přímo konkuruje v potravě původním druhům našich ryb, jako je například jiná drobná rybka slunka obecná (Leucaspius delineatus), ale i plůdku hospodářsky významných druhů. Plůdek v časných stádiích mohou střevličky i aktivně lovit. Při vysokých hustotách populací se setkáváme s fakultativním parasitismem, kdy střevličky okusují jiným rybám, a to mnohdy výrazně větším (násadový i tržní kapr obecný Cyprinus carpio, lín obecný Tinca tinca), kožní epitel a ploutve.

Tato poškození jsou vstupní bránou pro sekundární infekce napadených ryb vedoucí k jejich následnému úhynu, a tedy ekonomickým ztrátám.

Vedle přímých vlivů pozorujeme ve vodách se střevličkou vlivy nepřímé.

Na druhou stranu jsou střevličky vítanou potravou jak pro dravé druhy ryb, tak i pro piscivorní predátory, jako je ledňáček říční (Alcedo atthis). Střevlička byla často využívána jako potravní ryba v rybnících s násadou štiky obecné (Esox lucius) a candáta obecného (Sander lucioperca). Produkční rybáři mají však zákonem zakázáno střevličku východní jako potravní rybu používat a nejinak platí i pro sportovní rybáře. Naopak je nařízeno, že po ulovení se nesmí vracet zpět do vody. V žádném případě by se tyto ryby neměly chytat a přenášet na nové lokality.

Počet odborných pracovišť

56

Počet akademických pracovníků

850

Objem získaných grantů

728 milionů

Počet licencí a patentů

30