Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity vypracovala společně s Jakubem Valcem z Právnické fakulty Masarykovy univerzity unikátní studii o dopadech pandemie „covid-19“ na mezinárodní systém náhradního mateřství. Výsledky studie zveřejnil Časopis zdravotnického práva a bioetiky (http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal)
Práce obou odborníků poukazuje na řadu nedořešených otázek v oblasti asistované reprodukce i mezinárodní „surrogace“. Náhradní mateřství lze totiž podle nich v dnešní době považovat za jednu z běžných součástí asistované reprodukce, se kterou je z povahy věci spojena řada kontroverzí.
Cílem studie tedy bylo zejména poukázat na skutečnost, že využívání daného způsobu získání dítěte je kromě diskutovaných eticko-právních problémů spojeno rovněž s často opomíjenými důsledky psychosociálního charakteru.
Jednou ze základních otázek tohoto druhu je otázka, kdo je vlastně rodičem dítěte. Tento, na první pohled jednoduchý dotaz může generovat velké množství různých odpovědí, za což, jak dodávají autoři studie „ jako společnost vděčíme rovněž používání jednotlivých metod asistované reprodukce“.
Řada z nich je totiž založena na separaci genetického, biologického, psychosociálního a právního rodičovství, což má samozřejmě řadu nepříznivých důsledků. Jinak tomu není ani v případě náhradního mateřství, které je někdy pejorativně označováno jako propůjčení či pronájem dělohy.
V této souvislosti je poukazováno na nestandardní postavení náhradní matky, jejíž role je za různých podmínek omezena pouze na odnošení dítěte do okamžiku porodu. Kromě etických a právních otázek, které jsou s tímto způsobem reprodukce a utváření rodiny neodmyslitelně spojeny, je pak nutné věnovat pozornost rovněž negativním psychosociálním důsledkům. K jejich vzniku dochází typicky za předpokladu, že celý proces neprobíhá zamýšleným způsobem, ať už z důvodů subjektivního (na straně žadatelů či náhradní matky) nebo objektivního charakteru.
Za objektivní příčinu možných komplikací považují autoři studie za běžných okolností zejména přístup některých států, které koncipují právní normy v dané oblasti restriktivním způsobem. Pakliže se stát vydá cestou úplného zákazu nebo stanovení restriktivních podmínek pro využívání institutu náhradního mateřství, lze očekávat, že potenciální zájemci budou mít tendence vycestovat do země s liberálnější právní úpravou.
Jedná se o nevyhnutelný důsledek dlouho přetrvávající neexistence mezinárodních pravidel a související roztříštěnosti právní úpravy na úrovni národních právních řádů, k jejímuž sjednocování na regionální úrovni nepřispívá ani Evropský soud pro lidská práva. Je proto nutné zabývat se otázkou, jak může stát reagovat v situaci, kdy se jeho občané vrátí do vlasti s dítětem, které si v zahraničí fakticky a právně pořídili v rozporu se zákonem vlastní země.
„Je snad legalizace a zpřístupnění náhradního mateřství jako běžné součásti nabídky služeb asistované reprodukce ve všech zemích Evropy či světa jediným a správným řešením, jak těmto problémům předcházet?,“ ptají se řečnicky autoři studie.
Dosud se jednalo o předvídatelné komplikace. V posledním roce se nicméně vytvořily doposud neznámé situace. Přeshraniční procedury náhradního mateřství narazily na řadu nových problémů, spojených s nečekaným výskytem a šířením pandemie. Ačkoliv v současné době dochází k částečnému zlepšení situace, nelze opomenout, že ještě před časem byla většina zemí po celém světě doslova izolována.
Vládní strategie jednotlivých států usilující o zamezení šíření nového druhu koronaviru SARS- CoV-2 byly mimo jiné založeny na striktním omezení pohybu osob, a to zejména těch, které přicházely z infekcí nejvíce postižených oblastí. Jinými slovy, byla přijímána zejména ad hoc opatření na národní úrovni, která mezinárodní (leteckou) dopravu omezila pouze na nezbytné případy, mezi které v zásadě nespadalo cestování ze soukromých důvodů.
Daný stav pochopitelně přímo souvisí rovněž s prováděním mezinárodní „surrogace“, která je s dočasným vycestováním za hranice domovského státu neodmyslitelně spojena. Existují státy, které náhradní mateřství neuznávají, přesto jsou ale nuceny vyrovnat se s případy, kdy jejich občané podstoupí proceduru v zahraničí.
Nastává totiž paradoxní situace, kdy jsou tyto státy ze strany příslušných orgánů Evropské unie a dalších nadnárodních organizací na jednu stranu nuceny k tomu, aby náležitě chránily práva určitých skupin osob, prosazovaly nejlepší zájem dítěte a současně vyvíjely maximální možné úsilí vedoucí k potírání obchodu s lidmi.
„Pokud však dotčené státy s tímto záměrem mimo jiné zakazují či striktně regulují provádění náhradního mateřství, které je v tomto směru vysoce rizikové, dostávají se mnohdy do situace, kdy jsou jejich vnitrostátní pravidla týmiž nadnárodními organizacemi ad hoc prolamována s odkazem na existenci těch práv a hodnot, k jejichž ochraně byla původně určena,“ varují závěry studie.
Jedná se mimo jiné o důsledek tendencí vedoucích k prosazování co nejširšího pojetí práva na dítě, a to rovněž za pomocí technik, které jsou založeny na složitém a z hlediska stability utváření takto vzniklých vztahů nejistém základě. Vzniká tak riziková situace, jejímž východiskem je pak už jen zavedení jednotného (mezistátního) přístupu. V opačném případě totiž nelze efektivně zamezit rozvoji mezinárodní surrogace, která je nejen z lidskoprávního, ale také psychosociálního hlediska velmi problematická.
Autoři v závěru studie píší, že jejich záměrem bylo hlavně poukázat na kritickou situaci zejména v těch státech, které patří v oblasti mezinárodní surrogace k nejvyhledávanějším na světě. Jedná se zejména o Ukrajinu. Na území těchto států byly tisíce dětí po dobu několika měsíců doslova uvězněny. Uzavření státních hranic mělo totiž za následek, že žadatelé z různých zemí nemohli za účelem jejich převzetí přicestovat, což jim dočasně znemožnilo jak navázat citovou vazbu s dítětem, tak usilovat o zákonem předvídaný vznik právního rodičovství.
V této souvislosti se studie zabývala tím, zda lze za oběť vzniklé situace považovat náhradní matku, žadatele, dítě či dokonce samotné kliniky a zprostředkovatelské subjekty. „Ačkoliv jsme nijak nezpochybnili zásadní dopady do života nebo činnosti všech dotčených stran, považujeme za největší oběť ty státy, jejichž snaha o předcházení vzniku výše uvedených problémů je v individuálních případech doslova sabotována. Lze považovat přinejmenším za paradoxní, pakliže je ochrana zájmů a práv jednotlivce používána jako argument k nepřímé legitimaci procedury, která jejich omezení či porušení svoji rizikovou povahou sama zapříčinila,“ konstatují v závěru autoři studie.