Unikátní český projekt využívání virtuální reality v domovech důchodců přinesl první a pro někoho možná i překvapivé výsledky. Už dříve vědci zjistili, že kdyby si čeští senioři mohli vybrat, do jakého světa by se chtěli virtuálně přenést, pak by to nebyl jejich původní domov, ale les. Nyní se navíc ukázalo, že to nemůže být les ledajaký. Senioři totiž jednoznačně preferují takové virtuální prostředí, které osobně znají. O fantaskní zážitky prakticky nemají zájem.

Cílem projektu projektu VIREAS (https://vireas.cz/) je vývoj aplikace, která by zlepšila život seniorům tím, že jim pomocí virtuálních brýlí alespoň na chvíli umožní pobyt v prostředí, ve kterém se už vlastními silami pohybovat nemohou. I člověk, upoutaný většinou času na lůžko, tak dostává možnost navštívit (alespoň virtuálně) různá vzdálená místa nebo se dokonce (opět virtuálně) pohybovat či sportovat.

Projekt, na kterém se podílí Teologická fakulta Jihočeské univerzity, České vysoké učení technické a Asociace virtuální a rozšířené reality, přitom získal na významu i s nástupem pandemie covidu-19. Řada domovů důchodců totiž zůstala v obavě z nákazy prakticky odříznutá od vnějšího světa, návštěvy nebyly povolené nebo velmi omezené. A to v určité míře platí dodnes.

Virtuální realita může za takových podmínek představovat jednu z mála možností „úniku z uzavření“ a tedy i zlepšení psychického stavu mnoha seniorů. Ovšem stejně jako každá jiná technologie zároveň vytváří i určitá rizika. A právě zhodnocením těchto výhod a rizik se projekt zabývá.

Vědci už loni v únoru například (pro někoho možná překvapivě) zjistili, že když si mají senioři vybrat z nabídky „virtuálních zážitků“, většinou volí pobyt v přírodě. „Naprostá většina dotázaných odpověděla, že by se nejraději ocitla v lese nebo obecně někde uprostřed přírody,“ řekla portálu sciencezoom vedoucí řešitelského týmu Věra Suchomelová z Teologické fakulty JU. Až na dalších místech v pořadí preferencí skončilo cestování a touha být pohromadě s dalšími lidmi.

Po dotazníkovém šetření, které mělo stanovit hlavní směry vývoje aplikace, se pak v loňském roce výzkumný tým soustředil na konkrétní poznatky z jejího využívání. Vývojáři vyvinuli několik základních „virtuálních prostředí“ (včetně lesa), které pak nabídli seniorům k vyzkoušení. A i tady byly výsledky poměrně překvapivé.

„Jakmile se v prostředí lesa, nádraží, náměstí či jiné virtuální reality objevilo něco, co tam podle seniorů nepatří, okamžitě na to reagovali. Všímali si velmi pečlivě každého detailu,“ uvedla Suchomelová. Jakmile se vývojáři pokoušeli nabídnout seniorům nějaké fantazijní představy, třeba zářivé barvy v lese nebo neobvyklé rostliny, senioři to označovali za rušivý prvek, o který nestojí. Nechtěli fikci, byť výpravnou a barevnou. Chtěli věrný obraz skutečnosti.

„Jednoznačně se prokázalo, že u seniorů vítězí virtuální realita, která odpovídá tomu, co znají ze života. Většinou nestojí o virtuální výlet do pro ně neznámého prostředí,“ uvedla Suchomelová. Platí to jak o lese, tak o městě či nádraží, kde (jak odpovídali někteří účastníci studie), nesmějí „chybět truhlíky s květinami“.

Podobné to bylo i u nabídky „virtuálního cestování“. Senioři totiž preferovali „virtuální výlet“ do míst, které osobně znali (třeba České Budějovice či Český Krumlov) nad nabídkou cest (byť výpravných) do zahraničních světových metropolí jakými jsou Paříž či New York. Do těchto měst (a oblastí) se chtěli většinou podívat znovu pouze lidé, kteří už tam jednou skutečně byli.

„Jinými slovy se ukazuje, že u seniorů dostává jednoznačnou přednost připomínka minulých životních zážitků nad nabídkou zážitků zcela nových,“ uvedla Suchomelová. Dalším důležitým zjištěním ze studie je fakt, že její účastníci preferují virtuální prostředí s lidmi. „Potřebují kolem sebe lidi, nejlépe v nějaké akci, na kole, na nákupu, děti, mladé. To je opravdu hodně patrné. Když ve snímcích chyběl život, tak na to hned upozorňovali,“ uvedla Suchomelová.

Pokud budou vývojáři a pečovatelé pracovat právě s takovými poznatky, mohou některým nemohoucím klientům v domovech důchodců značně zlepšit pocit ze života. Má to ale jednu zásadní podmínku. Dosavadní průběh projektu prokázal, že virtuální realita není „samospasitelná“ a nelze jí aplikovat jako nějaký zaručený lék na zlepšení psychického stavu. „Virtuální zážitky musí být kombinovány s realitou a sociálním kontaktem,“ uvedla Suchomelová. Nejlepší „výsledky“ vykazovali senioři, kteří si o svých virtuálních zážitcích povídali s ostatními, diskutovali o nich s ošetřujícím personálem. „Jestliže je virtuální realita doprovázena různými formami sociálního kontaktu, pak se skutečně jedná o kombinaci, která může mnoha seniorům pomoci k lepšímu životu,“ tvrdí Suchomelová.

Počet odborných pracovišť

56

Počet akademických pracovníků

850

Objem získaných grantů

728 milionů

Počet licencí a patentů

30