Unikátní projekt Teologické fakulty Jihočeské univerzity by měl přispět k tomu, aby se umírající lidé, jejich příbuzní i ti, kteří o umírající pečují mimo rodinu, dokázali lépe orientovat ve spirituálních otázkách, které se smrtí souvisejí. Na rozdíl od zahraničí totiž nabídka pomoci tohoto druhu dosud chybí. A zahraniční odbornou literaturu nelze jednoduše přenést do českých podmínek.

V současné době se naléhavě objevuje potřeba reagovat na spirituální potřeby vážně nemocných nebo umírajících osob v paliativní péči. Ta v poslední době zaznamenává prudký rozvoj (viz zřízení paliativních oddělení v řadě nemocnic). Dosvědčují to také zkušenosti pracovníků hospicové péče, se kterými Teologická fakulta JU dlouhodobě spolupracuje. Pracovníci zdravotně-sociálních zařízení obvykle dobře zvládají potřeby biologické, psychologické a sociální, spirituální rovina člověka zůstává často stranou zájmu pečujících, i když potřeby z ní plynoucí jsou velmi naléhavé. Je ale třeba říci, že existují i pracoviště, kde tento rozměr lidské osobnosti berou velmi vážně. Příkladem může být prachatický Hospic sv. Jana N. Neumanna.

„Potřeba spirituální péče v souvislosti s odchodem ze života není zdaleka jen záležitostí věřících. V nějaké formě se dotýká úplně všech, včetně ateistů,“ řekl portálu „sciencezoom“ hlavní řešitel projektu, profesor Tomáš Machula. I ateisté či takzvaní „něcisté“ (podle definice Tomáše Halíka lidé, kteří věří, že je “něco nad námi“), si v souvislosti se smrtí kladou otázky, týkající se toho, co život jedince přesahuje (smysl života, samotná existence člověka i takzvaný „život po životě“). Pokud si příbuzní či pečující tuto potřebu umírajícího nepřipouštějí nebo se ho dokonce snaží od spirituálních otázek odvrátit, mohou podle Tomáše Machuly člověku na odchodu ze života spíše přitížit, než aby mu odchod ulehčili.

Dosavadní poznatky v této oblasti (zatím omezené) ukazují, že saturace duchovních potřeb pacienta vede ke zvýšení kvality života - pacient přijme svou nemoc, umírá smířený se svým životem. Dostupná literatura v Česku však nenabízí dostačující filosofický a teologický základ pro vymezení spirituální dimenze lidské osoby, v této oblasti existují pouze zahraniční zdroje. Definice spirituality jsou často vágní nebo se pohybují spíše v rovině psychologické.

Projekt, který podpořila Technologická agentura ČR z programu Éta, si tak klade za cíl získat důležité poznatky v oblasti spirituální péče v Česku a různou formou (např.prostřednictvím workshopů, konferencí, odborných článků, audiovizuálních materiálů a příruček) je pak zprostředkovat pečujícím ze zdravotních a sociálních zařízení i z prostředí rodiny.

„Hlubší filosofická a teologická reflexe spirituality člověka je potřebná pro lepší pochopení duchovních potřeb nemocných,“ uvedl Machula. Zvýšení kompetence pečujících bude mít proto vliv na zlepšení kvality života nejen u pacientů, ale i u samotných pečujících, např. formou zvýšení motivace nebo jako prevence syndromu vyhoření.

Otázkou přitom zůstává, proč nelze jednoduše přeložit zahraniční literaturu v této oblasti a nabídnout jí k využití v Česku. V západních zemích, které za sebou nemají desetiletí života v socialismu, je vědecké zpracování tohoto tématu obecně v mnohem pokročilejší fázi než v České republice. Podle profesora Machuly se ale ukazuje, že nelze automaticky přenést zkušenost s pokrytím spirituálních potřeb na sklonku života z jedné země do druhé.

„Každá společnost totiž vykazuje v této oblasti určité odlišnosti, vycházející z historické i kulturní tradice,“ uvedl Machula. Ze zkušeností hospice v Prachaticích, s kterým Teologická fakulta JU úzce spolupracuje, například vyplývají i některé, poměrně zásadní rozdíly ve vnímání spirituality a vůbec okolností konce života v pohledu různých generací. Nejstarší generace, narozená ještě před válkou, zažila většinou nějakou náboženskou edukaci v mládí, takže si v hospici vzpomene třeba na kněze, kterého si taky často žádá. A to dokonce i v případě lidí, kteří se během života považovali za nevěřící.

„Příslušníci mladších generací ale takovou zkušenost nemají, a proto je u nich vyrovnávání se se spirituálním rozměrem člověka odlišné – není zdaleka tak spojeno s organizovaným náboženstvím,“ uvedl profesor Machula. Lidé v terminální fázi onemocnění hledají podle něj smysl své dosavadní existence a kladou otázky, které svědčí o transcendentálním přesahu jejich života. Projekt s oficiálním názvem „Spirituální rozměr člověka v kontextu pomáhajících profesí“ by měl pomoci nejen těmto umírajícím, ale i těm, kteří o nemocné pečují.

Počet odborných pracovišť

56

Počet akademických pracovníků

850

Objem získaných grantů

728 milionů

Počet licencí a patentů

30