Evropská komise připravila strategii, která by měla v příštích pěti letech zajistit rovnoprávnost gayům, lesbám, trans, intersexuálům a dalším členům takzvané LGBTIQ komunity. Výbušný dokument, který v médiích vyvolal rozporuplné reakce, ale může mít nakonec podle některých odborníků zcela opačný účinek než jeho autoři zřejmě zamýšlejí. Portál „sciencezoom“ proto požádal o komentář ke strategii rovnosti EU Hanku Konečnou, psycholožku ze Zdravotně sociální fakulty JU a zároveň zástupkyni Česka v Bioetické komisi Rady Evropy.
Dokument, který by měl údajně zásadně měrou přispět k odstranění diskriminace menšin s jinou než většinovou sexuální orientací se oficiálně jmenuje: „Unie rovnosti: strategie pro rovnost LGBTIQ osob na období 2020-2025“. Je dostupný v češtině na https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52020DC0698. Ve skutečnosti se ale nejedná o nic jiného než o návod, podle kterého by měla EU do pěti let dospět do stavu společnosti, schopné tolerovat prakticky jakoukoliv odlišnost. Autoři strategie koneckonců hned v úvodu citují slova předsedkyně Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, která v projevu o stavu unie v roce 2020 doslova řekla:
„Nehodlám polevit ve snaze vybudovat Unii rovnosti. Unii, kde můžete být tím, kým jste, a milovat, koho chcete – beze strachu z obviňování nebo diskriminace.
Protože být sám sebou není vaše ideologie. Je to vaše identita.
A tu vám nikdo nikdy nemůže vzít.“
Jenže strategie „rovnosti“ Evropské komise jde mnohem dál než k deklarovanému odmítnutí diskriminace takzvané LGBTIQ komunity. V dokumentu se například otevřeně mluví o nutnosti inkluze, tedy povinném začleňování znevýhodněných osob z LGBTIQ komunity do pracovního prostředí i do škol. Evropská komise státům nic nenařizuje, ve strategii rovnosti ale zároveň vyjmenovává programy podpory, kterou v souvislosti s inkluzí členů LGBTIQ komunity nabízí. A bude tak motivovat národní vlády k tomu, aby program plnily. Komise zároveň ve strategii slibuje, že jako zaměstnavatel půjde v inkluzi příslušníků LGBTIQ komunity příkladem. Budou muset bát v úřednickém aparátu komise (nebo přímo v komisi) zastoupeny poměrně všechny složky LGBTIQ?
Zřejmě nejvíc kontroverzní ale může být pasáž o snaze sjednotit pravidla pro ochranu práv LGBTIQ komunity v celé EU. A to je požadavek, který přes veškerou dosavadní liberalizaci zatím ve veřejném prostoru zazníval jen velmi potichu a opatrně. Komise však nyní bude údajně usilovat o vzájemném uznávání rodinných vztahů v EU. „Je-li někdo rodičem v jedné zemi, je rodičem ve všech zemích. V roce 2022 Komise navrhne horizontální legislativní iniciativu na podporu vzájemného uznávání rodičovství mezi členskými státy, např. uznání rodičovství v jednom členském státě právoplatně přiznaného v jiném členském státě,“ píše se v dokumentu.
Dalším sporným bodem může být i otázka uznávání pohlaví v různých státech EU. I to totiž v dnešní době není vůbec jednoduchá otázka. I v tomto ohledu strategie rovnosti vyzývá ke sjednocení nebo vzájemném uznávání pravidel. „Komise podpoří výměnu osvědčených postupů mezi členskými státy o tom, jak zavést přístupné právní předpisy týkající se uznávání pohlaví a postupy týkající se uznávání pohlaví založené na zásadě sebeurčení a bez věkového omezení,“ píše se v dokumentu. A opět: konkrétní postup chybí.
Pro běžného laika proto může být zajímavý komentář, který portálu „sciencezoom“ po přečtení strategie EU poskytla Hana Konečná, zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy.
Hana Konečná
Koncem listopadu jsem byla upozorněna na EU LGBT strategii, vydanou 12. listopadu 2021. Nejsem odborník genderista ani sexuolog, jsem psycholožka, zabývám se skoro třicet let možnostmi řešení nenaplňující se touhy po dítěti. Na dokument jsem byla upozorněna proto, že se týká i rodinné politiky.
V počátcích své odborné kariéry jsem vysvětlovala, že neplodnost , například srůsty na vejcovodech nebo varikokéla, je nemoc jako každá jiná. Že to není ani vina ani trest ani duševní porucha. Že umělé oplodnění nejsou žádné pochybné kejkle, ale moderní metoda léčby (šetrnější a úspěšnější než tehdejší „profuky“). Že děti „ze zkumavky“ nejsou umělé. A že chlap není jen dodavatel spermií, ale plnohodnotný člen pacientského páru. Dneska řeším sociální definici neplodnosti, narůstající obchod se ženami, dětmi a částmi těla a „designing babies“.
EU chce prostřednictvím strategie dosáhnout toho, aby rodičovské formace uznané v jedné zemi byly automaticky uznávané ve všech EU zemích. Pro laika asi smysluplný požadavek, pro mě strašák. Sociálně definovanou neplodnost lze totiž řešit jen díky vajíčkům a spermiím od další osoby a díky náhradnímu mateřství. Dárcovství částí těla je v ČR i v EU procedura založená na altruismu, EU i ČR považuje obchod s částmi těla i osobami za závažný trestný čin. Mnozí jezdí za léčbou neplodnosti, ať už té definované biologicky nebo sociálně, do zemí, kde je asistovaná reprodukce komerční oblastí. Uznání „přeshraničního“ rodičovství přináší značné právní problémy, některé kauzy řeší i Evropský soud pro lidská práva. Nový EU dokument by tak „koupené rodičovství“ ve všech členských zemích povinně legalizoval.
Dokument mě ale zaujal i mimo plány změny rodinné politiky. Zabývá se dopadem pandemie do LGBT komunity či jejich pracovními šancemi. Jako dlouholetý pedagog ze Zdravotně sociální fakulty jsem se při čtení neubránila srovnání s dalšími vulnerabilními skupinami . Mou pozornost přitáhly i metody výzkumu, strategie je totiž stavěna na výsledcích výzkumů. Když jsem si přečetla, že „57 % respondentů stejného průzkumu uvedlo, že by nepovažovali za příjemné (úplně nebo středně), pokud by jejich děti měly vztah s trans osobou“, přemýšlela jsem, kolik lidí by v dotazníku uvedlo, že bude rádo, když partner/ka jejich dítěte bude vozíčkář, schizofrenik, neslyšící, či se střevním vývodem. Každý rodič si přeje, aby život jeho dítěte byl něco jako bezstarostný ráj na zemi. Rčení „lepší je být zdravý a bohatý než nemocný a chudý“ není žádný akademický bonmot.