Pohlaví a kategorie „otec a matka“ by neměly být nadále posuzovány na základě biologických kritérií, ale výhradně podle toho, kým se dotyčný člověk cítí. Tento stále sílící požadavek řady lidí, mužů i žen, může podle odborníků v Evropě k úplně jinému pohledu na takzvanou tradiční rodinu. Jak ale říká Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty JU, společnost by se měla zabývat také tím, jak se tato změna může projevit na psychickém zdraví a životních pocitech dětí, žijících v hodně netradičních rodinách.

Nové kolo debaty rozpoutal nedávno případ z Velké Británie, která v Evropě zřejmě nejliberálnější zákony v oblasti změny pohlaví a umělého početí. Žena (z biologického hlediska) se nechala uznat úředně mužem, aniž by se před tím nechala takzvaně přeoperovat. Britské zákony totiž takovou změnu i bez „přeoperování“ pohlavních orgánů umožňují.

Žena (která se stala mužem) však šla ještě dál. Nechala se totiž uměle oplodnit spermiemi anonymního dárce a porodila syna. Kde je tedy matkou? Muž? Úřady zapsaly do rodného listu dítěte ženu, tedy úředně matku. I ve Velké Británii stejně v naprosté většině dalších zemí je totiž osoba, která dítě porodí, stále před zákonem matkou.

Rodička, úředně uznaná mužem, ale zároveň ze zákona považovaná za matku, se proti takovému zápisu do rodného dítěte svého syna odvolala. Chtěla (chtěl) být zapsána jako otec či rodič. V tom případě by ale vznikl důležitý precedens, protože v Británii by oficiálně mohli rodit i otcové. A soud Spojeného království proto žádost zamítl.

Nikdo z odborníků ale nepochybuje o tom, že nejedná o konečný a definitivní rozsudek. Zcela jistě budou následovat další podobné žádosti, které budou muset soudy řešit. Jejich podstatou je tvrzení, že současná legislativa je „zkostnatělá“ a vůbec nereaguje na sociální a technologický vývoj. Ten totiž dnes za určitých okolností umožňuje, aby si dítě za pomoci dárkyň vajíček, dárců spermatu a náhradních matek pořídil prakticky kdokoliv. Biologicky s dítětem nemusí mít vůbec nic společného. To sice nebyl úplně případ matky“, která chtěla být „otcem“, ovšem právnička žadatele (žadatelky) argumentovala podobně. Není možné donekonečna bránit pokroku a touze po potomstvu i u lidí, kteří se cítí být někým jiným než jak je z biologického hlediska stvořila příroda.

V podobném duchu se v polovině letošního září vyjádřila i právnička britské organizace The Aire Centre, zabývají se ochranou práv jednotlivce v Evropě. V závěru svého příspěvku doslova napsala: "Je načase, aby to právní předpisy uznaly a přijaly funkční kategorie identifikující poskytovatele gamet, gestační rodiče a zákonné rodiče, aniž by na ně odkazovali v nevyhnutelně genderovém jazyce „otců“ a „matek“. Tímto způsobem může být dětem umožněno porozumět jejich osobní historii, může být chráněna důstojnost a samostatnost zúčastněných osob a jazyk bude alespoň odstraněn ze sporných oblastí."

Co to znamená? Podle Hany Konečné ze Zdravotně sociální fakulty JU a zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy vlastně nic jiného než snahu o zcela nový pohled na identifikaci člověka a rodiny. „Člověk by už neměl být posuzován podle toho, kým se biologicky narodil, ale podle toho, kým se ve skutečnosti cítí,“ popsala podstatu této snahy pro web „sciencezoom“ Hana Konečná.

Sama přitom patří k odpůrcům této filozofie. A jako členka Bioetické komise RE dlouhodobě usiluje o to, aby se legislativa členských zemí Rady Evropy podobným, stále narůstajícím tendencím nepřizpůsobovala. Důvod je podle ní jednoduchý. „Já jsem ta poslední, kdo by chtěl někomu upírat lidská práva, včetně práva na změnu pohlaví nebo založení rodiny. Některé současné snahy o uzákonění někdy velmi netradičních forem rodičovství nebo rodiny ale vůbec nereflektují zájmy a práva dítěte,“ uvedla Konečná.

Veškeré věrohodné průzkumy a studie podle ní potvrzují, že takzvaná tradiční rodina, v níž dítě vychovává v manželském svazku žena a muž, je stále (z obecného pohledu) pro výchovu dětí tou nejlepší možnou variantou. Nedávný výzkum Nadace Sirius, zpracovaný agenturou Median, například potvrdil, že když dítě vyrůstá s oběma biologickými rodiči, celých 72 % takových rodin (ani dětí) nemá potřebu vyhledat pomoc psychologickou pomoc. K pomoci se v tomto případě alespoň jednou uchýlilo pouze 36 % členů, těchto takzvaně tradičních svazků.

Ve všech dalších případech se různou měrou obrací poměr ve prospěch těch, kteří odbornou pomoc vyhledávají. Pokud dítě vyrůstá jen s jedním rodičem, je deklarovaná potřeba psychologické v poměru k těm, kteří jí nepotřebují, více než dvojnásobná. „Jiné mezinárodní průzkumy zase prokázaly, že u těch rodin, kde bylo dítě počato náhradní matkou, s pomocí darovaných gamet či spermií, je pak psychologická terapie celoživotní záležitostí,“ uvedla Konečná. Dětem se totiž velmi složitě vysvětluje, kdo z osob, zúčastněných na jeho příchodu na svět, je vlastně jeho rodičem. „Dokonce už se objevují tendence psát na rodné listy rodič jedna a rodič dvě až tři. A nikdo se přitom nezajímá o to, jaký vliv to může mít na psychický stav dítěte,“ řekla Konečná. I když se technologická pokrok, včetně pokroku v medicíně, podle ní nedá zastavit, a nikdo to ani nepožaduje, je třeba neustále upozorňovat na to, že některé touhy dospělých osob mohou být právě k ještě nenarozeným dětem velmi sobecké. „A podle toho by se také měly posuzovat,“ uzavřela Konečná.

Počet odborných pracovišť

56

Počet akademických pracovníků

850

Objem získaných grantů

728 milionů

Počet licencí a patentů

30