Nejnovější poznatky v oblasti biologie a přírodovědy otevírají úplně nové možnosti nejen ve výzkumu samotné přírody a přírodních procesů, ale i lidských dějin. Na některých takových výzkumech se podílí i Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.
Ta se mimo jiné zabývá výzkumem vývoje kultury na Předním východě, opředené řadou biblických legend. .“Pracujeme podobnými metodami jako nejmodernější kriminalistika. Zatímco ale kriminalisté hledají nebo usvědčují pachatele trestných činů, my se zabýváme popisem vztahu člověka a přírody v minulosti,” říká Jaromír Beneš, vedoucí laboratoře, která patří k nejvýznamnějším pracovištím svého druhu v Evropě.
V oblasti Předního východu, přispěla bioarcheologie za účasti českých vědců k novým poznatkům o životě velmi zvláštní, ojedinělé populace období natufienu, která se tam vyskytovala v rozmezí od 15 000 let před naším letopočtem do 10 000 let př.n.l. Podle doktora Beneše se jednalo z hlediska dostatku zdrojů a potravy o velmi bohatou lidskou společnost v klimatickém optimu na konci doby ledové, která ale projevovala minimální chuť ke změně. Viděno archeologicky, společnost na 5000 let ustrnula ve vývoji. Žila v jakémsi bezčasí. Lidé byli spokojení s tím, co mají a nic nového nevymýšleli. Žádné inovace, žádný viditelný pokrok, který tradičně v pravěku hledáme. Byl to život, který bez velkého úsilí zajišťoval vysoký životní komfort.
Komu by takový popis života připomínal biblický ráj, zřejmě by nebyl daleko od pravdy. A paralelu s rájem potvrzují i archeologové. Rozbor zuhelnatělných obilek a další výzkum prokázal, že na Předním východě tehdy běžně rostl divoký ječmen i divoká pšenice.
“A je spočítáno, že jednomu obyvateli údolí řeky Jordán stačilo jeden den sbírat divoké obiloviny a další plodiny, aby z nasbíraného množství potravin bez problémů žil další tři týdny.,” říká doktor Beneš. Pokud si ale lidé chtěli zpestřit jídelníček masem a jinou potravou, nic jim v tom nebránilo. A opět nemusel vyvíjet žádné velké úsilí. Lovili trvale udržitelným způsobem, stáda divokých antilop nijak nedecimovali.
Mezi některými archeology a historiky se tak skutečně objevují názory, že život společnosti, žijící do roku 10 000 př. n. l v údolí řeky Jordán, mohl být vzorem pro vytvoření legendy o biblickém ráji. Lidé se nemuseli obývat velkých šelem ani jiných predátorů, v přírodě jim nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí. Stejně tak netrpěli ve výrazné míře parazity ani infekčními chorobami, byli relativně zdraví. Žili v mírném, teplém podnebí a prostředí, nabízející jak dostatek různorodé, a tedy i vyvážené potravy, tak relativní bezpečí.
Lidé neměli potřebu neustále vymýšlet něco nového, ale žili velmi spokojeně a pragmaticky. Archeologové například objevili veliká komunální sila, v nichž se ukládalo divoké obilí na horší časy, ovšem na druhou stranu zcela chyběla potřeba vyrábět keramické nádoby. K výrobě keramiky totiž neexistoval racionální důvod.
“K tomu, abyste si upekli na Předním východě placku z mouky divokých obilovin, žádnou keramiku nepotřebujete. Upečete ji na horkém kameni,” říká Beneš. První keramické nádoby se podle něj objevily před 18 000 lety v Číně. A byly určeny na divokou rýži, která se prostě musí uvařit v nějaké nádobě.
Otázkou samozřejmě zůstává, proč kultura, silně připomínají biblický ráj, vlastně zanikla. I když tato otázka ještě není uspokojivě zodpovězena, opět je to bioarcheologie, která dává alespoň částečnou odpověď.
Hlavním problémem byl zřejmě vzrůstající počet lidí. Ten byl pravděpodobně doprovázený klimatickou změnou. Přišlo období, kdy bylo méně srážek, krajina se začala vysušovat. Na místech, kde kdysi byla zeleň smíšeného lesa, vznikaly suché stepi. To samozřejmě mohlo vést i k boji o mizející potravu. Lidé se už prostě museli začít chovat jinak než dříve, kdy byl všeho dostatek.
Dalším důvodem mohl být podle archeologů fakt, že se lidé na Předním východě začali najednou sestěhovávat do větších sídel, v nichž se společnost začala více kastovat, tedy dělit na bohatší a méně bohaté. Lidem už nestačil pocit, že bohatí jsou kvůli dostatku zdrojů a potravy vlastně všichni. A začali mezi sebou soupeřit.
V sídlech s velkou koncentrací lidí se pochopitelně začaly šířit infekční nemoci, které dříve lidé prakticky neznali. Se vznikem velkých koncentrovaných sídel přišla i již zmíněná domestikace zvířat, která měla rub i líc. Pro někoho možná pohodlnější přístup k potravě byl vykoupen rozšířením parazitů, infekčních nemocí, tuberkulózy a dalších negativních jevů.
Také domestikace plodin měla svá negativa. Bioarcheologové dnes pracují s hypotézou, že třeba divoký ječmen mohl dlouhodobou lidskou péčí ztratit svou schopnost přírodního rozmnožování. A stala se z něj plodina, kterou musejí zasadit a pěstovat lidé. Dokud obyvatelé Předního východu sbírali ječmen tak, aby vždy zůstalo dostatek zrn k jeho přirozenému rozmnožování, nepotřebovali plodinu domestikovat. U ječmene a pšenice se rozvinul takzvaný domestikační syndrom, soubor vlastností, založených na nerozpadavém, vlastně defektním klasu, dozrávajícím ve velmi krátkém období roku. Přestal to být dar. Už se prostě lidé museli postarat o to, aby plodina vůbec vyrostla.
“Nic netrvá věčně, ani ráj. V případě Předního východu zcela určitě. Tam můžeme opravdu mluvit o tom, že když lidem přestalo stačit to, co s minimálním úsilím dostávali od přírody, byli za to „potrestáni“ tím, že museli začít tvrdě pracovat. A už to nešlo vrátit nazpátek,” říká doktor Beneš.
