Palmový olej se stal pro mnohé ekology symbolem ničení tropických pralesů. Volají proto po razantním omezení výroby a spotřeby potravin s tímto olejem. Světově proslulý tropický biolog Vojtěch Novotný, který vedle kromě Jihočeské univerzity působí na Papui-Nové Guinei, má ale na věc trochu jiný názor. Podle něj není možné nutit třeba Indonésany, aby zůstali dobrovolně chudí.
Právě v Indonésii je totiž problém s přeměnou deštného pralese na palmové plantáže, produkující palmový olej, zřejmě nejpalčivější. Domorodci někdy uměle zakládají požáry, aby prales uvolnil místo olejným palmám. Z nich mají totiž Indonésané na rozdíl od „divočiny“ reálný užitek.
„Nejde ale o to, že by z pěstitelů palmy byli milionáři. Ale už malá palmová farma může zajistit rodině slušné živobytí, rodiče mohou posílat děti do školy a podobně,“ řekl Vojtěch Novotný v rozhovoru s časopisem Týden. Když prales shoří, často po úmyslném založení požáru, představuje výsadba palem pragmatické řešení, které umožní zalesnění a přitom zajistí lidem peníze a práci. „Nechávat oblasti vypáleného pralesa ležet ladem by byl nesmysl. A životnímu prostředí by to nijak nepomohlo,“ říká Novotný. Problém je v tom, že spálením nebo vykácením tropických pralesů v Asii vzniká nenahraditelná ekologická škoda pro celou planetu.
Proto se mnozí ekologové, politici i vědci zapojují do nejrůznějších světových iniciativ, jejichž cílem je bojkot potravin a výrobků s palmovým olejem. Tyto iniciativy se domnívají, že když lidé zejména v bohatých zemích nebudou nakupovat potraviny s palmovým olejem, sníží se poptávka a domorodci nebudou mít důvod k ničení pralesa a zakládání nových palmových plantáží. Palmový olej má nesmírně široké využití. Obsahují ho například některé čokoládové výrobky, sušenky, cukroviny, tuky na pečení a mnoho dalších potravin.
Vojtěch Novotný si ale přesto nemyslí, že by právě bojkot těchto výrobků ze strany spotřebitelů pomohl pralesy zachránit. „Představa, že by podobné výzvy mohly významně přispět ke snížení poptávky po palmovém oleji, je zcela nerealistická. Výzvy k takzvané dobrovolné skromnosti se míjejí účinkem i v některých jiných případech,“ říká Vojtěch Novotný. Skupiny Evropanů se chtějí takzvaně uskromnit, zatímco v jiných zemích na světě spotřeba naopak roste. „Je to akce jen na efekt, která ve skutečnosti nic nezmění,“ tvrdí Novotný.
Spotřeba paliva poroste
Pokud by v tomto směru mělo mít podle Novotného něco význam, pak by to byl zákaz používání palmového oleje jako biosložky do paliva. Potravinová spotřeba má totiž své meze, nelze ji zvyšovat donekonečna. Dnes sice poptávka po potravinách s palmovým olejem roste v rozvojových zemích, jako jsou Čína nebo Indie, ale jakmile tyto země dosáhnou určité úrovně blahobytu, podobně jako v Evropě se populační růst zastaví a tím i potravinová spotřeba dosáhne vrcholu, který už nepřekročí.
„Pokud ale budeme přidávat palmový olej do paliva, můžeme zvyšovat poptávku po té komoditě neustále bez omezení,“ říká Novotný. Doprava totiž může růst prakticky do nekonečna. Některé letecké společnosti, které přidávají biosložku do leteckého benzinu, se sice chlubí certifikátem, který potvrzuje, že jejich palmový olej nepochází z plantáží, vzniklých po vypálení pralesa, tato certifikace však kontraproduktivní. Spotřebu to totiž nijak nesnižuje. „Čím více certifikovaného oleje používáme, tím pochopitelně roste i poptávka po tom necertifikovaném třeba v Číně,“ říká profesor Novotný.
Zatímco tak řada ekologů považuje přidávání biosložek do paliva za opatření, které by mělo vést ke snížení emisí skleníkových plynů a tedy zastavení klimatických změn, Novotný s takovým výkladem nesouhlasí. Podle něj představuje takový přístup důkaz toho, že i vysoce odborná a vzdělaná komunita vědců a ochránců přírody dokáže selhat. Nikdo si totiž neuvědomil rozsah negativních účinků spalování „biopaliv“ v dopravě pro ochranu tropických pralesů.
Abychom zabránili klimatickým změnám, používáme méně škodlivou biosložku v palivu, kvůli níž ale nepřímo v Indonésii hoří pralesy a rašelina a do vzduchu unikají miliony tun emisí skleníkových plynů. A především mizí unikátní prales, který už nikdy nelze v původní podobě nahradit. Jakým způsobem tedy lze snížit emise z dopravy?
Podle profesora Novotného třeba vyšším zdaněním či vyšší uhlíkovou daní. Už dnes sice existuje systém odpustků, obchod s emisními povolenkami a další opatření, která mají čisté technologie zvýhodnit proti těm takzvaně špinavým, všechny systémy ale pracují s řadou výjimek. A to z toho důvodu, aby zohlednily ekonomickou vyspělost jednotlivých států a podmínky jejich ekonomického růstu. Vojtěch Novotný se ale domnívá, že pokud má systém skutečně fungovat, musí platit pro každého na světě bez výjimky. Jenže takové řešení zase dnes není politicky průchodné.
Bohatí chrání přírodu lépe
Profesor Novotný však tvrdí, že pesimismu, alespoň v oblasti záchrany deštných pralesů, není úplně na místě. Zkušenost totiž ukazuje, že nejlépe jsou na tom pralesy v zemích, které jsou buď bohaté, nebo v nich vyrostla početná střední třída. Například Brunei sice žije z těžby ropy, ale tamní pralesy nikdo nekácí, jsou ve vynikajícím stavu. Když společnost zbohatne a dosáhne určité ekonomické úrovně, zvýší se i zájem lidí o ochranu jejich vlastní přírody.
Je tedy lepší, když necháme rozvojové země vydělávat třeba na těžbě surovin nebo na jiných aktivitách, které jsou zdrojem skleníkových plynů, abychom zároveň ochránili pralesy? To je podle profesora Novotného složitá otázka. Problém je podle něj v tom, že boj proti klimatickým změnám vychází pouze z předpokladů a teorií, jejichž platnost ukáže teprve čas. Jde totiž o počasí, které je samo o sobě nevyzpytatelné. Když bude vláda v určité zemi chtít omezit populační explozi, všechno si můžete spočítat. Počasí však spočítat nelze.
Proto lidstvo stojí před otázkou, zda se více nezaměřit na ochranu přírody, třeba pralesů, a to třeba i na úkor boje proti globálnímu oteplování. Nikdo totiž nemůže stoprocentně vědět, jak se změní počasí za padesát let. Jakmile ale zmizí deštný prales unikátní svou biodiverzitou a tím, že se může v budoucnu stát i jakousi lékárničkou, nadějí pro léčbu nemocí, už ho nelze nikdy nahradit.
Novotný je tak přesvědčen o tom, že pokud země s deštnými pralesy nemůže zbohatnout z vlastních zdrojů jako třeba Brunei či Austrálie, musí vyspělé státy najít možnosti, jak těmto zemím ekonomicky a finančně pomoci. Jedině tak je možné zachránit poslední zbytky opravdu divoké přírody na zeměkouli. „Obyvatelé rozvojových států mají pravdu v tom, když nám vyčítají, že je nutíme k chudobě a přitom jsme si v Evropě v honbě za vyšší životní úrovní vlastní pralesy vykáceli a zničili. Indonésané se chovají stejně pragmaticky jako třeba kdysi Angličané, není v tom žádný rozdíl. A pokud tedy chceme, aby se lidé v rozvojových státech chovali k přírodě jinak, než jsme se kdysi chovali my, musíme za to zaplatit,“ říká profesor Novotný.
