Pokrok v oblasti biotechnologií dovoluje stále širšímu okruhu lidí, aby měli děti i v případech, kdy je z různých důvodů přirozenou cestou mít nemohou. Nové možnosti reprodukční medicíny ale zároveň vyvolávají řadu nezodpovězených otázek se zásadním dopadem na život společnosti. Odpovědi na některé tyto otázky hledají i vědci ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity.
Docenta Hana Konečná z Ústavu humanitních studií v pomáhajících profesích ZSF JU je jednou ze dvou zástupců České republiky v Bioetické komisi Rady Evropy. Tato komise je zodpovědná za dodržování Úmluvy o biomedicíně, základního mezinárodního dokumentu, který navrhuje legislativu například v oblasti dárcovství částí těla, medicínského výzkumu, klonování člověka nebo právě umělé reprodukce.
Ačkoliv zřejmě žádná jiná oblast lidské činnosti v poslední době neprochází tak překotným, doslova revolučním vývojem, o vedlejších důsledcích pokroku v biomedicíně se na veřejnosti mluví velmi málo. A to je podle vědců chyba. „Stojíme opravdu před otázkami, které mohou mít zásadní dopad na celou naši společnost. A přitom jim věnujeme mnohem méně pozornosti, než jakou by si zasloužily,“ říká Hana Konečná.
Důkazem je podle ní například dnešní celoevropská debata o tom, do jakého věku by měla mít žena právo na umělé oplodnění. Česká legislativa dává tuto možnost ženám do 40 let. Pokud si ovšem páry asistovanou reprodukci platí samy, mají k ní v ČR přístup ženy až do 49 let, muži bez věkového omezení. Podle Hany Konečné by se měly vzít v úvahu všechny aspekty takového kroku, nejen prvoplánová představa o tom, že zvýšení věkové hranice pomůže většímu počtu žen k vlastnímu dítěti. Asistovaná reprodukce u žen od 40 let výš je totiž úspěšná téměř výhradně s darovanými vajíčky. „Je tedy nutné vzít v úvahu nejen to, s jakými zdravotními, psychosociálními, etickými či právními problémy je spojeno dárcovství částí těla, ale také, jaké dopady to má na dítě vzniklé touto cestou,“ říká Hana Konečná. Posoudit by se mělo, jakou roli hraje věk rodičů ve vývoji dítěte či co to znamená mít více rodičů než dva, a v neposlední řadě i dopad do fungování a myšlení společnosti jako celku.
Chceme mladé rodiče
V této souvislosti se vědci ze ZSF JU před pár lety podíleli na široce citovaném výzkumu, který zjišťoval názory dětí na stáří rodičů. A dospěl k jednoznačnému závěru. Zhruba 90 % dětí by si přálo, aby věk matky při porodu byl méně než 30 a věk otce méně než 35 let. Čím starší rodiče dítě mělo, tím více je imaginární kouzelnou hůlkou omlazovalo. Výsledky výzkumu byly natolik přesvědčující, že okamžitě zaujaly odbornou veřejnost v mnoha zahraničních zemích a dostaly se mimo jiné i na stránky britského vědeckého týdeníku Bionews. Mimo jiné totiž průzkum podpořil snahu některých odborníků přesvědčit veřejnost o tom, že by se měl zastavit a možná i obrátit současný trend odkládaní rodičovství do pozdějšího a někdy i pozdního věku.
Podobně, tedy opravdu do detailu a všech možných důsledků, by se přitom měla podle ní společnost zabývat otázkou dárcovství vajíček ze strany mladých žen. Podle naší legislativy nesmí z dárcovství částí těla plynout žádný finanční profit, dárci se mohou pouze proplatit vynaložené náklady, prokazatelně spojené s procedurou, a dále ušlý zisk. Jenže kde je hranice mezi kompenzací nákladů a běžnou platbou za poskytnutou část lidského těla?
V Česku daruje vajíčka za kompenzaci tolik žen, že do republiky každoročně jezdí podstoupit tuto proceduru tisíce zahraničních párů. Ve světě je totiž na rozdíl od Česka darovaných vajíček obrovský nedostatek. Zároveň se proto v mnoha zemích světa diskutuje o tom, zda a jak by se měla změnit forma kompenzací pro dárkyně a dárce.
Například v Kalifornii je dárcovství vajíček i náhradní mateřství oficiálně komerční procedurou, také ve Velké Británii v posledních letech uvažuje o tom, zda by se náhradním matkám nemělo za jejich službu přiměřeně platit. „Jenže když připustíme komerčnost náhradního mateřství či dárcovství vajíček, za jak dlouho budeme otevřeně obchodovat s ledvinami, játry či srdci? Bioetická komise Rady Evropy vydala v roce 2018 oficiální příručku, kde deklaruje, že trvá na altruismu dárcovství. Zatím,“ říká Hana Konečná.
Děti pro osamělé
Spolu s dalšími odborníky se vyjadřuje také k jiným důsledkům pokroku v reprodukční medicíně a s ním spojeným návrhům na změnu legislativy, včetně třeba snahy uzákonit právo na „asistovanou reprodukci“ i pro osamělé ženy bez partnera. I v těchto případech docházejí odborníci při detailních rozborech k závěrům, které mohou být minimálně překvapivé.
Pokud má například platit deklarovaná rovnost pohlaví, museli by mít podle nich právo na umělou "reprodukci" nejen osamělé ženy, ale i osamělí muži. Ti sice nemohou rodit, ovšem mohou si zajistit náhradní matku, která jim dítě odnosí a porodí. "To se také dnes se v mnoha případech už děje. Evropští muži si vozí domů děti od náhradních matek především z Asie nebo Kalifornie a pak žádají uznání rodičovských práv obou mužů bez uvedení matky. V některých zemích je uznání homosexuálního páru jako právních rodičů možné, u nás zatím o jednotlivých případech rozhodoval soud," tvrdí Konečná.
Je podle ní zajímavé, že většině lidí se zdají snahy o "rodičovství bez matky“ nenormální, zatímco požadavky osamělých žen na umělé oplodnění bez partnera tolika lidem nevadí. "Přitom v obou případech jde o vlastně o totéž, chybí zde některá rodičovská osoba. Počítá se asi s tím, že dítě se snadno smíří s tím, že druhý rodič u něj prostě neexistuje a neexistoval," tvrdí Konečná.
Podobných otázek se podle ní točí kolem nových možností biomedicíny mnoho. A odborníci se někdy marně snaží přesvědčit veřejnost, že když na ně hledají odpovědi, nechtějí být žádnými „zpátečníky“ nebo lidmi, bránícími léčbě neplodnosti a naplnění touhy mnoha párů po vlastním dítěti. „Jde jen o to, abychom opravdu důkladně a pečlivě zvážili všechny důsledky. A stanovili jasná pravidla, která jsou pro zdravý vývoj společnosti do budoucna nesmírně důležitá. Bez pravidel se dříve nebo později naše společnost zhroutí,“ varuje docentka Hana Konečná.
Vedle svého členství v Bioetické komisi Rady Evropy je členkou nebo spolupracovníci řady dalších komunit a organizací, které se zabývají asistovanou reprodukcí či náhradní rodinnou péčí. Podílela se na několika velkých výzkumech Střediska náhradní rodinné péče i na výzkumech z oblasti psychosociálních a etických aspektů léčby poruch plodnosti. Byla členkou Komise pro reprodukční medicínu Ministerstva zdravotnictví. S dvěma kolegy založila také spolek Adam, který se mimo jiné zabývá nejrůznějšími analýzami etických aspektů biomedicíny. Hana Konečná je také autorkou či spoluautorkou řady odborných publikací a populárně-naučných knih.
